Vladimír Kulíček: Vodnatelná hlava / Není nad zdvořilost

Rubrika: Literatura – Povídky

VODNATELNÁ  HLAVA

Mám neobyčejnou hlavu – tedy dnes se to moc nepozná, ale v dobách, kdy patřilo k dobrému tónu mít něco na hlavě, jsem s tím měl neobyčejné potíže. Už nákup jakékoliv pokrývky hlavy probíhal nevšedně, protože jakýkoli model, který prodavačka přinesla, mi seděl na hlavě jako vrabec na konvi.
V uvedených dobách se nosily kožené kloboučky malého decentního tvaru. Usoudil jsem, že jde o praktickou záležitost, protože při dešti se klobouk nepromočí a vodu nepropustí. Hlava je chráněná před mokrem a to se mi hlavně líbilo.
Vstoupil jsem do příslušného obchodu a vyslovil své přání. Ochotná a vlídná velmi mladá prodavačka mi přinesla kožený klobouk.
„Je nějak malý“, špitl jsem nesměle.
„Přinesu větší“, opáčila krasavice a odklusala. Přinesla větší.
„I ten je nějak malý!“ namítal jsem dále.
„To je už ale ten největší, který tady máme“, už trochu nešťastně zašeptala sympatická prodavačka.
„Co budeme dělat?“
Chvíli bylo ticho.
„Já se ho pokusím ještě trochu napařit, třeba povolí!“
„Tak jo!“
Po chvíli čekání se znovu objevila.
„Ještě by to trochu potřebovalo!“
„Víc už to nepůjde!“

Klobouk jsem nakonec koupil, dokonce po chvíli nošení se mi zdálo, že už je dostatečně velký, ale znáte to – všechno je relativní. Přešlo léto, kdy se na hlavě nenosí nic, s následným ochlazením však bylo potřeba si opět něco nasadit na hlavu. Vrátil jsem se do skříně ke svému kloboučku. Nastojte! Byl mi tak malý, že sebemenší větřík by ho hned sfoukl z hlavy!

Co se dá dělat. Mám vodnatelnou hlavu, která se stále každým rokem zvětšuje, takže jsem odsouzen na ní buď nenosit nic, nebo něco, co se roztahuje přesně podle přání. S tím vědomím jsem se rozhodl pro pružnou sportovní čepici – kulicha. 

NENÍ  NAD  ZDVOŘILOST

Podnik, do kterého jsem nastoupil jako projektant v první polovině padesátých let, nebyl ještě stabilizován, a tak sídlil v nejrůznějších pronajatých prostorách po Praze. Tak hned osobní oddělení, kde se mnou sepisovali vstupní data, sídlilo v mlékárně, dokonce nápis byl ještě nad vstupními dveřmi. Za prodejním pultem však místo mlékařky seděla úřednice za psacím stolem. Zatím co jsem diktoval úřednici nacionálie, vstoupila do obchodu statná madam, praštila velkou bandaskou o pult a poručila:
„Litr polotučnýho!“
Investiční oddělení sídlilo zase v bývalém kožešnictví, takže nebylo nic neobvyklého, když do krámu vstoupila zámožně vyhlížející paní, položila krásný kožich na stůl a prohlásila:
„Prosím uskladnit na zimu!“
Po této zkušenosti jsem se nedivil, že když jsem měl co dělat s účtárnami, byl jsem poslán do značně zchátralého domu, kde jsem s potížemi podle složitého popisu pátral v úplně tmavých chodbách po požadovaném cíli svojí cesty. Konečně správná chodba, tmavá, jen spoře osvětlená denním svitem, který v mizivé míře procházel horní částí dveří, které ústily do jednotlivých kanceláří.
Na konci chodby stála tmavá nevysoká postava, a protože jsem byl v podniku úplným nováčkem a netušil, s kým mám tu čest, zdvořile jsem pozdravil: „Dobrý den!“
Odpovědi jsem se nedočkal. Jsou tady pěkní nezdvořáci, pomyslil jsem si a vstoupil do prvních dveří, jejichž kliku jsem v té tmě nahmatal.
Vyřídil jsem svoje záležitosti a odcházel. Po otevření dveří vniklo světlo do chodby a já konečně uviděl, koho jsem tak zdvořile pozdravil. Byla to násypná kamna. 

Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © Mgr. Zuzana Šíblová, http://www.sjuzi.wgz.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 20. 12. 2007.