VODNATELNÁ  HLAVA

Mám neobyčejnou hlavu – tedy dnes se to moc nepozná, ale v dobách, kdy patřilo k dobrému tónu mít něco na hlavě, jsem s tím měl neobyčejné potíže. Už nákup jakékoliv pokrývky hlavy probíhal nevšedně, protože jakýkoli model, který prodavačka přinesla, mi seděl na hlavě jako vrabec na konvi.
V uvedených dobách se nosily kožené kloboučky malého decentního tvaru. Usoudil jsem, že jde o praktickou záležitost, protože při dešti se klobouk nepromočí a vodu nepropustí. Hlava je chráněná před mokrem a to se mi hlavně líbilo.
Vstoupil jsem do příslušného obchodu a vyslovil své přání. Ochotná a vlídná velmi mladá prodavačka mi přinesla kožený klobouk.
„Je nějak malý“, špitl jsem nesměle.
„Přinesu větší“, opáčila krasavice a odklusala. Přinesla větší.
„I ten je nějak malý!“ namítal jsem dále.
„To je už ale ten největší, který tady máme“, už trochu nešťastně zašeptala sympatická prodavačka.
„Co budeme dělat?“
Chvíli bylo ticho.
„Já se ho pokusím ještě trochu napařit, třeba povolí!“
„Tak jo!“
Po chvíli čekání se znovu objevila.
„Ještě by to trochu potřebovalo!“
„Víc už to nepůjde!“

Klobouk jsem nakonec koupil, dokonce po chvíli nošení se mi zdálo, že už je dostatečně velký, ale znáte to – všechno je relativní. Přešlo léto, kdy se na hlavě nenosí nic, s následným ochlazením však bylo potřeba si opět něco nasadit na hlavu. Vrátil jsem se do skříně ke svému kloboučku. Nastojte! Byl mi tak malý, že sebemenší větřík by ho hned sfoukl z hlavy!

Co se dá dělat. Mám vodnatelnou hlavu, která se stále každým rokem zvětšuje, takže jsem odsouzen na ní buď nenosit nic, nebo něco, co se roztahuje přesně podle přání. S tím vědomím jsem se rozhodl pro pružnou sportovní čepici – kulicha.