Jitka Dolejšová: Skandinávie - O velikém putování k polárnímu kruhu …a ještě dál (10)

Rubrika: Publicistika – Letem-světem

Úterý, 17. července

Dostáváme se k ledovcové oblasti Svartisen, která je svého druhu největší náhorní planinou v severním Norsku. Ledovcové jazyky vyplazuje na všechny světové strany. My se vydáváme k vesničce Roosvoll, za níž vede odbočka (slepá silnice) k ledovcové přehradní nádrži. Po 20 minutové plavbě loďkou po jezeře s ledovcově nazelenalou vodou pokračujeme pěšky morénou vzhůru, kolem mohutného vodopádu a horního ledovcového jezera, až docházíme ke špičce druhého největšího norského ledovce Svartisen. Je to úchvatné. Bílé a tyrkysové masivy ledu, modré nebe, ve slunci blyštící se barevné skály v okolí. Je to nádhera a člověk nenachází dostatek vhodných slov, aby to mohl popsat. To se musí zažít.

    

V Mosjoenu se zastavujeme ve čtvrti Sjogaden – dřevěné domy vypadají jako skanzen, ale žije to tady, vše je obydlené. Stylová hospůdka s letopočtem 1907 s dobovým interiérem. Nejen milovníkům starých aut zaplesá srdce před dobovou benzinovou pumpou s dřevěnými stojany a hrdým nápisem SHELL.

   

Dřevěný Dolstadský kostel z 18. století v Mosjoenu se nám zalíbil na první pohled. Usměvavý pan farář, oblečený v civilu, trpělivě čeká, až si všechno prohlédneme a vyfotíme - dřevěný strop, sloupy, knihovničku, malovanou kazatelnu i oltář. Zavěšený zlatý anděl se na nás z výšky usmívá. Pan farář se usmívá jako ten anděl, pak kostel zamyká na dva západy a odjíždí svým autem. Ještě nám zamává na pozdrav.
Zastavujeme u kaskád divoké řeky Laksfors, pak projíždíme Bránou Severu – Nord Land Fylke.

   

Jedeme veselou krajinou. Všude spousta zeleně, lesů, pasou se tu krávy, koně a ovce. Rozpustilé hříbě pobíhá po jarně zelené louce. A tahle skupina krav se rozhodla, že nejpohodlnějším místem pro siestu je silnice. Trpělivě čekáme, až se rozhodnou nám uvolnit cestu.
Rozhlížím se kolem. Se stejnou pečlivostí, jako se Norové starají o své domy, pečují o své zahrádky. Krmítka i psí boudy jsou zmenšeninami jejich domků. I ty stáje pro dobytek jsou stylové - červené, bíle olemované. Dokonce i autobusové zastávky mají podobu polootevřených domků v severském stylu. Norové a vlastně všichni obyvatelé Skandinávie jsou na svou vlast právem hrdi. Téměř před každým obydlím se na vysokém stožáru třepotá vlajka příslušné země.

Středa, 18. července

Jsme v Trondheimu. Dříve se nazýval Nidaros a až do 12. století byl hlavním městem Norska a zároveň jeho prvním a jediným náboženským centrem. V současné době je přístavním městem, železničním uzlem, univerzitním místem pro 10 000 studentů a obchodním centrem. Nabídne návštěvníkům jak množství historických památek a kulturních zařízení, tak i třeba možnost v samotném centru města chytat v řece na udici lososy.
Impozantní Nidarosdom je nejmohutnějším středověkým architektonickým dílem v Norsku. Délka 102 metrů a šíře 50 metrů z něj dělají největší gotický chrám ve Skandinávii. Je to národní svatyně a jeden z nejvýznamnějších cílů poutníků, s množstvím soch králů, světců a mučedníků. Těch královských soch by mělo být na západním průčelí Dómu celkem 54. My jsme je nepočítali, ale bylo jich opravdu hodně. 

   

Ze starého dřevěného padacího mostu Bybrua, po kterém byl kdysi jediný přístup do města, si prohlížíme po obou stranách řeky Nidelvy způsobně seřazené staré dřevěné domy z 18. století, původně sloužící jako skladiště (špýchary). Směrem na Andalsnes vede jeden úsek cesty zapomenutou krajinou s domky s drnovými střechami. Potkáváme losy, opatrně se vyhýbáme ovcím odpočívajícím na silnici. Kamenný mostek se pevně rozkročil nad úzkou soutěsku s dravou říčkou. Jezera odrážející barvu zatažené oblohy jsou tmavošedá a ponurá.
Objíždíme hluboké fjordy. Vlevo strmý sráz, vpravo moře. Domky se choulí k sobě na vnitrozemských koncích fjordu, kde jsou i skromná políčka a pečlivě udržované louky.

                   

Foto © autorka

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 28. 12. 2007.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.