Vzpomínám si na tu dobu, kdy se Československo jmenovalo „Protektorát Böhmen und Mähren“. Nebude to k popukání, ale určitý úsměvný moment všechny tři hlavní události nepostrádají. Pozoruhodné na nich je, že jejich hlavním aktérem není nějaká osoba, jako obvykle, ale – div se světe – německá hymna!
A tady je potřeba, dříve než se pustím do vlastního děje, si trochu osvěžit paměť historií. Autorem melodie německé hymny je vynikající komponista Josef Heydn (1732-1809), který ji vtělil do své symfonie. Melodie se tak stala brzy populární, jako známé Largo z Dvořákovy Novosvětské, a vlastně jakousi představitelkou habsbursko-lotrinského rodu a pak i hymnou Rakouska-Uherska.
Protože Čechy patřily k Říši, byla to i naše hymna a dostala i česká slova „Zachovej nám, Hospodine, císaře i naši zem...“, která mladí lidé již ani neznají a setkají se s nimi jen náhodně, třeba když čtou Haškova Švejka.

Češi ji, stejně jako Rakousko, neměli rádi a všelijak ji poťouchle deformovali. V části, kde se zpívá „...čeho nabyl občan pilný...“ provedli neznatelnou úpravu „Čehona byl občan pilný“ a sami si říkali Čehonové jako sympatizanti protirakouského odporu.
Potíže s ní měl i Bedřich Smetana. Složil v letech 1853-4 Triumfální symfonii na počest sňatku císaře Františla Josefa I. s Alžbětou bavorskou, kde cituje, ovšem symfonicky zpracovanou, Haydnovu melodii v 1., 2. a 4. větě, tam dokonce jako chorál.
A bylo zle. Češi mu to nezapomněli a Smetana měl co dělat, aby před národem obstál. Je pozoruhodné, že dodnes se tato symfonie nehraje celá, pouze její třetí věta, scherzo, kde se inkriminovaná melodie nevyskytuje.

Rozpadem Rakousko-Uherska ztratila pro nás hymna smysl a setkali jsme se s ní opět, když nacisté obsadili 15. 3. 1939 Československo. Tehdy již měla jiná slova „Deutschland, Deutschland über alles...“, ovšem již bez českého ekvivalentu, což by bylo tehdy považováno za zneuctění Velkoněmecké Říše. Tak jsme s hymnou vydrželi do roku 1945 a zůstala hymnou v Západním Německu.
Traduje se, že ještě za kancléře Konrada Adenauera byla vysoká diplomacie přítomná na symfonickém koncertu, kde se právě hrála Haydnova symfonie.
V části, kde se melodie vyskytuje, najednou povstal cizí diplomat, zřejmě na uctění hymny, ale v případě symfonického provedení se to zřejmě nedělá. Kancléř, aby uchránil diplomata před zostuzením, povstal taky. Po něm se zvedli i ostatní diplomaté a pak se zvedalo i obecenstvo. Vrzaly židle, hluk, bouchání, dirigent honem nevěděl, co to všechno má znamenat. Mrknul do lóží a věděl, kolik uhodilo. Zachoval se duchapřítomně – dohrál melodii, přerušil koncert, otočil se, naznačil, že si posluchači mohou sednout, počkal, až vrzání a bouchání přestane, otočil se zpět k orchestru a pokračoval v koncertu.

A teď po těch peripetiích k vlastnímu příběhu.
V uvedené době jsem navštěvoval vyšší průmyslovou školu a samozřejmě se předpokládalo, že technik musí mluvit dobře německy a to i v odborných oblastech. A tak jsme měli denně jednu až dvě hodiny němčiny, i matematika se vyučovala německy.
Němčinu učil profesor Rosa, který měl na tento jazyk aprobaci. Češi tehdy drželi hodně pohromadě, jak to tady bývá zvykem, když jde do tuhého, jak studenti, tak profesoři i čeští inspektoři. Obava byla z německého, nacistického inspektora, o kterém se tradovalo, že je „sehr streng“ a navíc si s oblibou nechával ve třídách, kde hospitoval, přezpívat nacistickou hymnu.
Přišel pokyn, aby se při němčině ve všech třídách hymna nacvičila. Zpívali jsme ji s nechutí, všelijak ji prznili, zkrátka jako za Rakouska-Uherska. Profesor Rosa říkával: „Mládenci, mládenci, vy mě chcete přivést do koncentráku a sebe taky!!“

Jednou se to ale změnilo, že jsme ji zpívali s chutí, úsměvem a pěkně nahlas. Jak se to stalo? Jezdíval jsem v té době čtyřikrát denně tramvají, vyučovalo se dopoledne i odpoledne, tramvaje byly tehdy otevřené, vyskakovalo se a naskakovalo často za jízdy, i když dvojjazyčný nápis hlásal:
„Skokana, když ještě žije, ujímá se policie!“

Dnes jsou ty rozkošné vozy tramvají jenom v muzeu Městské hromadné dopravy. Zíral jsem cestou na různé bezpečnostní nápisy a četl, což musím citovat doslova:
„Vystupuj vždy pravou nohou směrem jízdy z vozu ven.
Levou rukou chop se tyče, kterou je vchod opatřen!
Vystup, když vůz klidně stojí a když hodláš nastoupit,
nezapomeň, že vždy přední tyče máš se uchopit!“

Dopoledne jsme právě zpívali hymnu a mně se najednou vyjasnilo – ta slova přesně „pasují“ na německou hymnu! Hned jsem si něco pomyslil o nějakém „Čehonovi“, který si tak léčil svůj vztah k Velkoněmecké Říši!
S objevem jsem se ovšem netajil spolužákům a pak to začalo! Do půlhodiny všichni slova uměli a rozhodli se, že při němčině na jiná slova hymnu zpívat nebudou. Druhý den jsme ji zazpívali profesoru Rosovi. Následovalo „Mládenci, mládenci, vy mě chcete...atd.“

Protože se nová slova rychle ujala i v jiných třídách, bylo ve vší tichosti nacvičování hymny zastaveno. Tak jsme si oddychli, ale ne na dlouho.
Najednou se při němčině rozletěly dveře, vstoupil mohutný chlap s nacistickou plackou na klopě následován pobledlým ředitelem. Rázně došel na stupínek, srazil podpadky a pozdravil: „Heil Hitler!“
Roztřesený Rosa uvítal „vzácného“ hosta a posadil jej za katedru. Inspektor nařídil, aby se zkoušela právě probíraná látka. Bylo to stupňování přídavných jmen.
Každý dostal větu v češtině, měl ji přeložit a přídavné jméno převést do třetího stupně. Šlo to různě, dobře i špatně, inspektor byl střídavě spokojen i nespokojen. Atmosféra byla tak hustá, že by se dala krájet, a snad proto si dodnes pamatuji větu, kterou jsem dostal:
„Ich bin der höchste Knabe der Schule“ – což ovšem nebyla pravda.

Když ten cirkus skončil, postavil se inspektor na stupínek a prohlásil nekompromisně:
„Jetzt möchte ich die Reichts hymne hören!“
Rosa patřičně zblednul a my jsme stáli před dilematem: zazpívat originál a pak bychom si připadali jako srabi, nebo použít naši verzi a čekat, co to udělá. Jak jsme se rozhodli?
Mladí kluci – jak jinak – „vystupovali jsme a nastupovali“ a řvali při tom tak huronsky, že i roduvěrný Pražák by nepoznal, o čem se to vlastně zpívá. Nepoznal to ani Němec, který prý neznal ani slovo česky.
Vstal a vešel mezi nás do uličky mezi stolky. Kluci byli pohotoví – jakmile se Němec přiblížil, přešli na originální verzi. Jakmile poodešel, opět „nastupovali a vystupovali“. Co se dalo dělat, inspektor musel ocenit, že hymnu zpíváme rádi, s elánem a chutí. Na závěr ocenil náš výkon, že náš vztah k Říši je dobrý a že je to třeba, protože Velkoněmecká Říše vítězí na všech frontách za Evropu. Na potvoru to bylo zrovna v době, kdy Němci dostávali na frak u Stalingradu. Ještě však poznamenal, že by si představoval lepší výslovnost, aby nám bylo lépe rozumět! Poté pozdravil a odešel - už se moc nevyučovalo.

Druhý den se nám Rosa přiznal, že celou noc nespal.