Před více než 40 lety jsem pracoval  v útvaru, který měl honosný vědecký název a každý v něm měl svůj odpovědný úkol, ale podnik nás využíval k hašení různých „požárů“, prostě když něco „hořelo“ - ať již ve výrobě nebo v montáži. Neměli jsme prostředky, přístroje, devizy, často ani dost zkušeností, ale je zajímavé, že jsme si obvykle nějak poradili, i když třeba na koleně. Jeden kolega, kterému jsme říkali Pakmukles, protože se často holedbal svojí výkonností jako milenec, potřeboval umístit do kapaliny elektrickou cívku tak, aby na ní kapalina nemohla, ale tepelný přestup aby zůstal zachován. Bylo jasné, že jde o dva protichůdné požadavky. V takovém případě jsme se radili všichni, každý musel dávat k dobrému svoje nápady, které byly často šílené, ale je zajímavé, že i z pitomosti se úpravou nebo třeba obráceným gardem může vyvinout docela užitečná věc. Dnes se tomu říká brainstorming /mozková bouře/, ale tehdy jsme o takovém slově neměli ani ponětí. Různá pouzdra byla zamítnuta, až někdo navrhl dát cívku do prezervativu. Kapalina jej k cívce přitlačí a tepelný přestup bude ovlivněn minimálně. Protože by jeden více měření nevydržel, bylo rozhodnuto prezervativy pro každé měření vyměňovat. Byla k tomu určena i osoba, samozřejmě Pakmukles, prý má největší životní zkušenosti. Ujednáno. Jako jeden z nejmladších jsem ovšem musel jít nakoupit prezervativy já. V drogerii byla za pultem krasavice, asi 18 let, jak kdyby zrovna utekla ze soutěže o královnu krásy. Zeptala se, co si přeji, a já požadoval prezervativy. „Jeden balíček nebo dva?“ zeptala se s chápavým úsměvem. „Chtěl bych celou krabici!“ Zamrkala dlouhými řasami:  „Ale tam je 100 balíčků, 300 kusů!!“ "V pořádku, to mi bude stačit!“ Viditelně to s ní zamávalo a poněkud nejistým krokem se odebrala do skladu pro žádané. V zápětí jsem slyšel jakési špitání, pravděpodobně se starší kolegyní, a to už jsem čul nějakou čertovinu. Projevila se obratem. Krasavice přinesla krabici a s mírně spikleneckým úsměvem se zeptala: „Mohu se zeptat, na jak dlouho vám to vydrží?“ „Nejvýše na týden, možná deset dní!“ odpověděl jsem dle pravdy. Už se nezmohla ani na slovo, zřejmě si myslela, že se vytahuji. Vystavila paragon a já se vrátil na pracoviště. Aby mi v pokladně vyplatili náklady, musel paragon podepsat také hlavní účetní, a tak jsem se za ním vypravil. Uvítal mě ve dveřích: „Tak co mi neseš?“  „Paragon k podpisu.“  Zadíval se upřeně na předmět nákupu, zabafal z viržínka, které vyndával z pusy jen když s někým mluvil, a pak se otočil na mě: „To je pro celý odbor, celou fabriku nebo pro celou armádu?“ „Ne, jen pro Pakmuklese!“ „To je ale kanec, to mi budeš muset vysvětlit!“ Vysvětlil jsem. Dodnes si myslím, že mi vůbec nevěřil, ale co mohl dělat, byly tam podpisy šéfů, tak se podepsal také, i když si předtím vše pečlivě zaznamenal do zápisníku. V pokladně proběhlo vše hladce a tak se zdálo vše vyřízeno. Ale nebylo! Po nějakém čase jiný kolega potřeboval provádět ultrazvukovou defektoskopii pod vodou. Neměl ale vhodnou nádobu, ve které by to prováděl. Nachomýtl se k tomu Dr. Obr: Ale mládenci, to je jednoduché, za rohem v Potřebách pro domácnost mají vaničky na koupání novorozeňat, jsou smaltované a stojí 80,- Kč, to se vám bude hodit!“ Odkráčel jsem pro vaničku, moc se hodila, ale další cesta vedla opět k hlavnímu účetnímu, kterému nikdo neřekl jinak než Vincek, neboť on se také Vincenc jmenoval. Předložil jsem paragon, Vincek se upřeně zadíval a zaúpěl: „Vanička pro dítě?!“ Hbitě našel ve svém zápisníku, že prezervativy podpisoval právě před devíti měsíci a třemi dny. Sprásknul ruce, viržinko mu vypadlo z pusy a zahulákal: „Tak na co jsem podepisoval ty prezervativy???“

OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN

	Miloslav Švandrlík
	Milan Lasica
	Jan Vodňanský
	Dáša Cortésová
	Milan Markovič
	Ladislav Gerendáš
	Jan Krůta
	Ivan Kraus

Další autoři »