Stanislav Moc: Stát jako mafie

Rubrika: Publicistika – Postřehy

Jako mladíka a novopečeného emigranta mě Sydney v roce 68 ohromila. Nejen svou bezprostřední krásou a velikostí, ale i svým svérázným způsobem života. Byl jsem vyjukaný a nechápal, jak lidé mohou žít v tomto konglomerátu, aniž by museli mít občanské průkazy. Jakpak asi dokazují svoji identitu, když je zastaví policajt, přemýšlel jsem a vůbec mě nenapadlo, že mu prostě řeknou své jméno a on jim to bude věřit.
Tohle a jiné věci mi dlouho nešlo na rozum, ale na život bez občanek a taktéž bez neustálého dozoru jsem si zvykl velice rychle. To v Praze jednoho kontrolovali i vlastní rodiče! Měl jsem doma takové zaměstnání, že jsem si do práce mohl chodit, jak jsem chtěl, čehož bych býval bohatě využíval nebýt mé matky. Když měla máma odpolední, do práce jsem zkrátka jít musel, ať jsem se vymlouval, jak jsem chtěl. Máma prostě nechápala, že takové zaměstnání může vůbec existovat, a tak mě pro jistotu vystrčila ráno za dveře. Při ranní směně mě vzbudila, posnídali jsme a šli spolu na tramvaj. Když jsem měl štěstí a jí jela tramvaj první, bleskově jsem se vrátil a znovu zalehl...

V Sydney jsem sice mohl zalehávat pořád, ale dobře jsem věděl, že to ledničku nenaplní, a tak jsem poctivě pracoval po různých stavbách a naučil se pořádně makat. Zpočátku to v emigraci ani jinak nešlo. Anglicky jsem rozuměl bídně, takže jsem potenciálním zaměstnavatelům mohl nabídnout jen své svaly a snahu. Snahu jsem měl značnou, protože jíst se chtělo. Když člověk odhrne roušku své civilizovanosti, tak zjistí, že se vrací automaticky k tomu, co mu velí pudy a příroda. Tedy k uspokojování svých „nejnižších“ potřeb. Hlad je potřebou nejnižší, a tudíž i první, kterou třeba uspokojovat. Teprve v tomhle stavu jeden pozná svůj pravý charakter a do jaké míry ho civilizace skutečně přetvořila. Zvíře v sobě máme všichni a záleží jen na nás, jak mu popustíme řetěz. Poznal jsem pár charakterů, kteří ten pomyslný řetěz popustili příliš a už se pak nikdy nedokázali vrátit do své člověčí formy. Prostě šli za svým, nedbajíce ničeho a nikoho. Přes „mrtvoly“, jak se říká.

Australský pracovní systém byl tenkrát tvrdý, jeden se skutečně musel starat sám o sebe, pokud to chtěl někam dotáhnout. Stát ovšem dbal o základní pravidla slušnosti. A také se je nebál prosazovat. Nebyl, tehdá ještě ne, nejistý a nebral ohledy na výmluvy...
Brzy jsem pochopil, že pracovní příležitosti se zde dělily do dvou kategorií. Pokud jste si chtěli vydělat a někam to dotáhnout, šli jste pracovat do soukromého sektoru. Ten byl dynamický a lákal dobré „makačenky“ finančně. Státní sektor naopak platil bídně, ale zase se v něm nikdo neupracoval a jeho zaměstnanci měli jistotu svých míst a byli prakticky nevyhoditelní. Kdo chtěl mít jistotu, nebo byl pomalý, neprůbojný, zkrátka chtěl žít v socialismu, ten šel pracovat pro stát.
Já jsem chtěl peníze. Nejprve proto, abych mohl financovat svá dobrodružství a psát o nich. A tak jsem makal nejprve po fabrikách a dělal šestnáctihodinové směny, a když jsem se zdokonalil v angličtině, pracoval jsem na stavbách, kde se platilo mnohem lépe, ale byla to neskonalá dřina pro svalnaté chlapce. Také jsem pokoušel své štěstí po ilegálních kasínech, která tenkrát řídili v Sydney mafiáni. Ostatně každá hospoda měla svého ilegálního SP bookmakera, kde si jeden mohl každou sobotu vsadit na koně. Státní podnik TAB vedle bookmakerů živořil. Štěstí mi moc nepřálo, dnes mohu říci na štěstí(!), takže jsem těchto aktivit včas zanechal. Brzo jsem však našetřil na auto a vyrazil do bushe za těmi předpokládanými dobrodružstvými, kterým zase uťala tipec moje žena, když jsem si ji koncem jednasedmdesátého v Darwinu namluvil.
Peníze jsem ovšem potřeboval pořád, protože už za rok jsme spolu měli rodinu. Takže jsem v tom privátním sektoru setrval a dál makal dlouhé hodiny. Nu, rodinu jsme vychovali, dětičky se pěkně starají samy o sebe a my už nemusíme tolik pracovat. Mám tedy čas se rozhlížet kolem sebe a vidět, jakými změnami moje adoptivní země prošla, a musím říci, že ty změny byly dost radikální. Tak především pozice obou sektorů, privátního a státního, se vyměnily. Dnes dělají větší peníze státní zaměstnanci. Jelikož se pořád ještě nepředřou a ve své většině jsou nevyhoditelní, začínají státu chybět peníze na základní věci jako jsou vzdělanost a zdravotnictví, což se za nás považovalo za samozřejmé. Stát se to snaží řešit tím, že zoufale přesouvá své povinnosti na soukromý sektor, který je ovšem řešit také nechce, pouze na nich chce vydělat. Takže platí špatně, dalo by se říci co nejméně a naši nejpracovitější a nejchytřejší se zoufale snaží dostat do státní sítě, protože tam je terno a klídek zároveň. Také se tam dají dělat peníze bokem, když se vypracujete a máte styky.
Na tohle všechno stát potřebuje víc a víc peněz, a tak pokračuje nejen v přesouvání nevýdělečných činností na soukromý sektor, ale už i těch, které výdělečné jsou, mají být a stát by je řídit měl, protože je musí chtěj nechtěj garantovat, a to znamená vyplácení super anuit, tedy placených důchodů. Dá rozum, že když se položí v budoucnu důchodová společnost, nemůže stát jejím nešťastným členům říci... vybrali jste si blbě, tak teď běžte a umřete hlady... nýbrž se o ty lidi bude muset postarat.
Na druhou stranu si stát uzurpuje činnost, která za mých časů byla ilegální. Kasína, poker mašiny, sázení a gambling všeobecně. Mafiózové, kteří pokoutně řídili ilegální kasína, sice zmizeli, ale je otázkou, jestli se jen nepřeměnili ve státní zaměstnance, kteří dnes z těchto aktivit, aktivit ničících společnost a rodinu zároveň, neprofitují?
Státní organizace TAB vytlačila SP bookmakery z trhu a má na sázení koní monopol. Stát dnes činnost, kterou ještě za mých časů považoval - a to zcela správně(!) - za hluboce nemorální, nejen legalizoval, ale ještě ji zdaňuje, ba i řídí a propaguje, protože na ní vydělává. To považuji nejen za ostudné, ale za hlavní příčinu vývoje, který směřuje k tomu, co nazývám kapitalistickým socialismem. Krindapána, ze socialismu se kdysi utíkalo! Proto jsem vlastně tady... Jestlipak jsme my Češi a utečenci vůbec, sem tyhle móresy nevědomky nepřitáhli s sebou? Ptám se.
Jelikož úřednictvo nikdy nemůže něco vyrobit, tedy něco, co by pomáhalo lidem v jejich základních potřebách, věnuje se vydávaní licencí a povolení k činnosti, kterou předtím omezilo. Ku příkladu rybaření. Nejprve se rybaření zakáže, protože rybám škodí a mohly by se vychytat. Zakázat rybaření je ovšem blbost, a tak se to na druhou stranu zase povolí, ale už jenom těm, kteří si povolení k rybaření koupí. K vydávání povolení třeba úředníků. Ti musí mít zajištěno starobní pojištění, nemocenskou a tak dále a už se zrodilo průmyslové odvětví. Že se mezitím technologie chytání tak zdokonalila, že ryby budou stejně vychytány, nikomu nevadí. Nevadí to, dokud si všichni rybářský lístek kupují.

Státní byrokraté a nejen oni, dnes zkrátka vymýšlejí nová a nová nařízení. Je to prostě „bumáškový“ systém, který lidem dovoluje dělat věci, které kdysi mohli dělat, aniž by se někoho museli ptát, natož mu za to privilegium platit. Dalo by se říci, že už jsme pomalu na úrovni carského Ruska nebo bývalého Sovětského Svazu, kde bylo ke všemu třeba bumášky. V carském Rusku a za bolševika ovšem stát vydával bumášky kvůli tomu, aby lidi kontroloval a odměňoval. Povětšině je dostávali lidé poslušní nebo režimu oddaní a bylo privilegiem takové povolení dostat. Navíc byly bumášky laciné, stát to rozhodně nedělal, aby na štemplech vydělával.
Dneska je to naopak. Bumáška je sice stále privilegiem, opravňující držitele dělat něco, co ti bezbumáškoví nesmějí, ale protože žijeme v kapitalismu, může ji dostat každý, kdo zaplatí. Jestli si povolení zaslouží, na tom už nezáleží, hlavně že zaplatí. „User pays“, vřískají státní úředníci heslo dne, i když to jsou právě oni, kdo za státní výhody jim určené platit nemusí, ale to je jiná historka.
Chcete řídit auto? Jistě, ale musíte za licenci zaplatit. Chápu, že výrobu plastické licence s fotografií třeba hradit, jakož i zkoušku budoucího řidiče a schopnost vozidlo řídit, ale proč musíme platit za každý rok „povolení k řízení“, když už jsme tu zkoušku dávno zvládli? Protože to státu přináší enormní zisk, revenue.
Chcete si postavit vlastní dům? Proč ne, ale musíte zaplatit nejen za povolení k stavbě, ale i za licenci povolení stavět, tak zvané owner-builder licence a za další povolení, kterých je tolik, že stát přikázal pro owner stavitele kurz, který musí absolvovat, než jim stavitelskou licenci vydá. Rozumějte, v tom kurzu je neučí jak stavět, nebo snad bezpečnost, ne, tam je pouze naučí, co všechno k takové stavbě potřebují papírově, aby snad, proboha, nějaké to povolení neopoměli zaplatit! Následuje celá řada bumášek, které třeba zaplatit, jak vaše stavba pokračuje od důkazů termit treatment až po jednotlivé inspekce obecních inspektorů, které ovšem platíte vy, aniž byste si je vyžádali.
Obecní konšelé dnes nechápou svou funkci jako bezziskové spravování obce, ale naopak řídí místní council tak, aby měl zisk. Jelikož councily kromě bumášek nic nevyrábí, je na snadě, že vymýšlejí jen nová nařízení, povolení a licence, takže nakonec všichni skončíme tak, že se budeme bát uprdnout, aby někdo nepřiskočil a nenapařil nám pokutu! Nedávno mně council zaslal dopis, že určitého dne přijdou zkontrolovat náš septik systém, neb naše vesnice nemá kanalizaci. Nemusím prý ani být doma. Doma jsem náhodou byl, takže když inspektor přišel, byl jsem svědkem jeho inspekce. Obhlédl betonovou senkrovnu z dáli a zeptal se mne, jestli s tím mám nějaké potíže. Nemám, řekl jsem po pravdě. Inspektor si něco poznamenal a šel dál. Za den „udělal“ celou naši vesnici (cca 300 domů). Za týden jsem dostal účet za inspekci, 91 dolarů. Přitom mi Council radostně oznamoval, že vyhovuje mé žádosti o dalším používání septiku. No nezaplaťte to, když se vám něco povoluje a vy jste si o to ani nezažádali! Takže jsem zaplatil, i když na odpověď, kam by musela naše rodina chodit kadit, kdyby nám to nepovolili, čekám dodnes.
Nebo si vezměte spotřebu vody. Tu u nás dodává lokální council. Je to voda plná vápníku, kterou všichni používáme ku splachování záchodů a na sprchy. Jinak celá vesnice pije vodu z tanků. Ta je výborná, neb padá z nebe a u nás není žádná polution, která by ji znečistila. Kdysi jsme ji používali na všechno, neb jiná voda zde nebyla, ale pak přišel council na výborný nápad, že jako nám vodu budou dodávat. Nikdo ji nechtěl, ale naši veřejní sluhové (public servants) oznámili, že ji dostaneme, ať se nám to líbí nebo nelíbí. Od té doby platíme, nebo jsme spíš platili, jednotný poplatek za vodu. Pak Council vymyslel, že smíme použít jen určité množství vody, za nadbytek že budeme doplácet. Dnes už platíme za každý kilolitr, za každou kapku vody, ale původní roční poplatek 275 dolarů za vodu zrušen nebyl, jen se přejmenoval na poplatek za přívod vody a platí se každý rok.
S nařízeními, licencemi, poplatky a bumáškami na to i ono se zkrátka nejen roztrhl pytel, ale je to dnes legální forma výdělku pro státní i lokální vládu a nejen, že to lepší už nebude, aspoň dokud se my, poplatníci, nevzbouříme, ale dovolil bych si tvrdit, že papírování bude přibývat, dokud to skutečně neuděláme. Poplatků asi skutečně bude přibývat, třeba za informace, které nám naši servants kdysi dodávali gratis, se už dneska platí. Pokud by se mne někdo ptal, ale krom kámošů v hospodě si nedělám iluze, že by to někoho zajímalo, zejména státní úředníky ne, jakou jsem za těch 40 let v Austrálii viděl změnu, musel bych po pravdě říci, že jednou z největších byl přerod našich public servants v PUBLIC MASTERS.

Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © Eva Rydrychová, http://evussa.wz.cz/index.html

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 14. 01. 2008.