Byli jsme v Darwinu! Dokázali jsme to, ale všichni čtyři včetně psa jsme byli hladoví a v kase byl poslední dollar a čtyřicet centů....
Vrátili jsme se z přístavu do města a pomalu jím projížděli. Centrum se skládalo ze čtyř ulic, z nichž hlavní byla Smith street, kde bylo několik jednopatrových budov, ale většina domů byla přízemních. Hotely byly ve městě také čtyři, z nichž jeden, Hotel Don v Cavenagh street byl postaven z bambusu. Škvírami mezi bambusovými kulatinami pronikalo do ulice světlo, a když jste přiložili k takové díře oko, tak jste viděli do sálu. Všude jsme se ptali na Samuela Vstapa, Michalova otce, ale nikdo ho neznal, natož aby vlastnil jeden z hotelů. Někdo nám poradil, že je ještě hotel na Parapu a v Night Cliffu. Na Parap jsme zajeli, ale to bylo za městem, Night Cliff byl ještě dál. Michal přece jasně říkal, že otcův hotel byl ve městě. Dolehly na nás chmury, že si to Michal všechno vymyslel, že nám lhal a žádný Samuel Vstap neexistuje, protože v Darwinu neexistuje hotel, který by vlastnil. To byl fakt. Franta Michala bránil, že jsme ještě neobjeli motely a kdo ví, třeba to Michal popletl, hotel jako motel, ale mnoho přesvědčení v jeho hlase nebylo.
„Tak dobře,“ řekl jsem, „jestli existuje, tak by měl být v telefonním seznamu!“
Zajeli jsme k nejbližší budce a prohlédli si telefonní seznam. Samuel Vstap tam byl!
Vytočil jsem číslo a ohlásil se mi Michalův otec. Rozhovor to nebyl nijak příjemný. Pan Vstap chtěl vědět, co vlastně od něj chceme a to jsem mu po telefonu říci nechtěl, a tak jsem jen opakoval, že nás posílá jeho syn a jestli bychom se někde nemohli sejít. Nakonec povolil a zeptal se, odkud vlastně voláme. Řekl jsem mu to a on odpověděl, že bydlí za rohem a abychom se u něj teda stavili.
Byl to typický darwinský dům své doby. Stál na kůlech a pod ním byla cihlová prádelna, kterou tehdejší stavitelé z mně neznámých důvodů vždy umístili doprostřed stavby. Vstapův dům měl ale vedle prádelny ještě několik místností. Pod otevřenou stranou budovy byl stůl a plážové židle. Pozemek měl docela roztomilou tropickou zahradu s palmami a okrasnými keři, z nichž jsem poznal jen ibišky, které krásně a omamně voněly. Piňďa se okamžitě rozeběhl po zahradě a všechno očuchával. My jsme vyšli po schodech nahoru a pan Vstap nás vpustil do obyváku a při tom nás nabádal, abychom mluvili potichu, že jeho dcera ještě spí, protože oba pracují dlouho do noci. Posadili jsme se a byli zticha. Pan Vstap si zapálil doutník a zeptal se, co mu přinášíme. Nepřinášeli jsme mu nic, vlastně jen pozdrav od jeho syna. To byl náš jediný trumf v této konverzaci a my ho museli vynést hned na začátku. Pan Vstap pokýval hlavou a neodpověděl. Rozhostilo se nepříjemné ticho, ale hned nato a naštěstí, do místnosti vstoupila jeho dcera Nita. Pozdravili jsme a pan Vstap nás představil slovy: „Tohle jsou taky Češi, Nito, přivezli pozdrav od Michala.“
„ A tos jim nic nenabídl?“ řekla Nita s výčitkou v hlase. „ Kluci, máte žízeň?“
To nás zachránilo, protože žízeň jsme měli. Nita přinesla pomerančový džus s ledem a při tom se nás vyptávala na Michala a rozhovor se rozproudil. Vyprávěli jsme, jak jsme s ním chodili na pivo a že to je prima kluk.
„Prima, prima, primadona to je! Nechce se učit a chce se vrátit domů!“ vybafl Samuel Vstap, který se až do té chvíle rozhovoru nezúčastnil.
Snažili jsme se ho trochu uklidnit poukazem na to, že tu je první rok a všechno je v angličtině, tak ať se nediví, ale že se to určitě poddá a Michal to nakonec zvládne. Pan Vstap se rozčílil a jal se nám vyprávět, kolik ho to stálo a jak hned po okupaci jel do Jugoslávie a Michala dostal do Austrálie na předem vystavený pas a ten také nebyl zadarmo!
Něco jsme o téhle věci věděli od Michala. Ten nám to vyprávěl ovšem trochu jinak. V jeho verzi jim oběma svištěly kulky kolem uší a oni se prodírali jugoslávskou šumou (křovinami) přes hranice do Rakouska. Tuhle verzi jsme ale moudře zamlčeli a nechali pana Vstapa vypovídat. Ten nakonec řekl: „ A vůbec, Nito, přines klukům pivo!“
Pak se hovor stočil na nás a my jsme vyprávěli své zážitky a dělali si ze sebe legraci a nejvíce v tom vynikal Franta a já jsem viděl, že Nitě se jeho řeči líbí nejvíce, že my s Petrem jsme druzí, i když jsme se také snažili, a že Fanoušek nemůže udělat chybu, ať řekne co řekne. Nita byla hezká, v našem věku, vysoká a statná a uměla se smát. Byla v Austrálii už několik let a pracovala v otcově restauraci, nikoli hotelu, čímž se naše marné hledání vysvětlilo. Restaurace se jmenovala „Knickerbocker“ a otevírala jen na dvě hodiny v poledne, jak bylo tehdy v Austrálii zvykem, a pak až od pěti do půlnoci. Samuel Vstap nám vysvětlil, že nový zákon, který vstoupil v platnost, zatímco jsme cestovali, upravil otevírací hodiny. Hospody teď měly otevřeno až do desíti a restaurace do půlnoci. Pan Vstap měl obavy, že lidé se do desíti v hospodě opijí a půjdou domů, místo k němu na večeři, jak bylo až do teď zvykem. Chlácholili jsme ho, že lidé se možná opijí, ale opilci nechtějí domů, to je známé a určitě půjdou k němu, že od desíti teď u něj budou návaly. Což, jak se nakonec ukázalo, byla pravda, ale to jsme v té chvíli nevěděli a jenom kecali. Ani pan Vstap tomu moc nevěřil, pokyvoval hlavou a říkal: „Jen aby, jen aby...“
Nakonec se nás Nita zeptala, kde bydlíme, a my jsme po ravdě řekli, že nikde. Nita se podívala na otce, ten zuřivě zabafal z doutníku a řekl, že dole je volný pokoj, kdybysme chtěli, tak na pár dní tam můžeme zůstat, než si něco najdeme. My jsme se upejpali, jak je českým zvykem, že jsme zvyklí v autě a pak jsme řekli, že jó, že to je vlastně úžasný a hlavně abychom nepřekáželi ..
Oba dva pak s námi sešli dolů a Nita si pohladila Piňďu a párkrát mu hodila balónek. Pes ho vždy přinesl a Nita si všimla, jak je hubenej a chtěla vědět, kdy žral naposled. My jsme se na oko začali dohadovat jestli to bylo v Mt.Ise u rybářů nebo v Matarance, ale dobře jsme věděli, že to bylo včera, když jsme kadili. Tuto informaci jsme však Nitě prozíravě nesdělili. Ta prohlásila, že to je týrání zvířat a abysme u ní psa nechali, že se o něj postará. Pan Vstap si mě vzal stranou a zeptal se, kolik máme peněz. Přiznal jsem, že dolar čtyřicet. On vytáhl ze zadní kapsy šrajtofli, jakou mívají vrchní, vyndal z ní čtyřicet dolarů a řekl: „Na!“ Já jsem mu hrozně děkoval, že to je od něj opravdu hezké a ten šlechetný muž máchl rukou a odpověděl, že mu to dám zpátky, až budu mít ...
Vyndali jsme své věci z auta a nanosili je do prázdného pokoje. Pak už bylo půl páté a Vstapovi museli do restaurace a nám to bylo trapné, že oni musí ze svého a my, vlastně cizí, bysme tam měli zůstat, a tak jsme řekli, že půjdeme s nimi a podíváme se po městě.
Jeli jsme za nimi a viděli, že restaurace je v malém přízemním domečku na Smith street, ale my jeli dál a zastavili před hotelem Victoria, který byl na stejné straně ulice, ale v druhém bloku. Byl to nejnavštěvovanější hotel v Darwinu, který měl vzadu pivní zahradu a přes tu se dalo projít do West Lane, kde byl pracovní úřad. Ten vchod byl ze zadu, průčelí měl pracák na Mitchell street. Vstoupili jsme a zjistili, že hospoda je plná.
“ Tak si dáme na stojáka, ne?“ navrhl Franta. Šel jsem koupit pivo, zatímco kluci obhlíželi, kam se s ním postavíme. Když jsem pivo přinesl, Franta zrovna říkal: “ Říkám ti, že támhle u toho stolu mluvěj česky!“
„Tak se tam podívám.“ Odpověděl Petr. Vzal si ode mne pivo a šel přes lokál k označenému stolu. Postavil se vedle a bylo vidět, že poslouchá. Pak se dal se sedícími do řeči a nakonec ukázal na nás. Asi řekl něco vtipného, protože lidi u stolu se zasmáli a pokynuli nám. Přešli jsme k nim a přisedli si, což nebylo tak lehké, protože bylo plno a volné židle se těžko sháněly. Byla to parta Čechů, většinou emigrantů z roku 68 jako my, ale bylo tu i pár starších z osmačtyřicátého. Ti byli opravdu místní a měli i zajímavé přezdívky jako Stalin, Mydlinka a de Gaul. Chvíli jsme se bavili o nás, odkud jsme a jak jsme se sem dostali. Mydlinka nám radil, abychom šli za Jardou Kolečkem, který bydlí na Berrimah a všem novým Čechům pomáhá.
“Nechá vás vyspat a ještě sežene práci,“ tvrdil, „ Jarda se vyzná a má kontakty.“

Byla to dobrá parta, pivo kupovali po rundách a nestarali se, kdo už platil a kdo ještě ne. Stalin mi vysvětlil, že všichni Češi chodí do „Victorky“, když přijedou do Darwinu, protože většinou dělají v buši. Tam si vydělají a mohou platit za ty, co zrovna mají smůlu a jsou bez práce.
„ Jo, až budete vydělávat, tak bude řada na vás,“ říkal, „ale za tím Jardou běžte, ten vám pomůže!“
Udělali jsme s nimi pár rund a také jednu zaplatili a rozloučili se. Měli jsme ukrutný hlad.
„ Běžte se najíst k Samovi,“ radil Mydlinka, „tam je to nejlacinější. My tam chodíme taky, když tady zavřou.“
“K Jakýmu Samovi?“
„No k Vstapovi, dyk u něj bydlíte, ne?“

Vyšli jsme ven a nasedli do auta. K Samovi to bylo sice jenom kousek, ale nechtěl jsem auto nechat před hotelem Victoria. Trochu se nám motala hlava, ale to bylo spíš hladem. Restaurace byla poloprázdná, ale u jednoho stolu seděli kluci jako my a bavili se česky. Sedli jsme si vedle a Nita nám přinesla jídelníček. Teprve tady jsem pochopil Samovy obavy s posunem hodin. Měl licenci na alkohol, ale směl ho podávat jenom s jídlem, prostě host si musel nejprve dát večeři, ale většina lidí k němu chodila po desáté na pivo, ne se najíst. Za tím účelem sice byl na jídelníčku párek za 85 centů, ale když došly párky, byl host nucen koupit něco pořádného a to stálo mnohem víc. I pivo zde bylo dražší než v normální hospodě. Měli jsme hlad a objednali si pořádnou večeři.
S klukama od vedlejšího stolu jsme se skamarádili hned. Byli tu už pár měsíců, ale o pořádnou práci, která by platila pětkrát tolik co na jihu, ještě ani nezavadili. Většinou dělali někde ve městě a slíbili, že se nám zeptají u nich v práci. Nejvíce z nich mluvil kluk, kterému všichni říkali Mrdák, dokonce i Nita. Ten měl slíbenou práci na Gove, kde se prej dělaly výborné peníze. Jenže Gove byl daleko v buši a nevedla tam silnice.
Po věčeři se nám pilo mnohem lépe než před ní a udělali jsme pěkných pár piv, zvláště když po desáté přišla do restaurace ještě parta z hotelu Victoria. Takže když jsem platil, zanechal jsem panu Vstapovi z peněz, které nám zapůjčil, dvacet dollarů.
Druhý den jsme se vypravili za panem Kolečkem. To už jsme o něm věděli, že to je boháč, který každému nově příchozímu pomůže tím, že ho u sebe nechá bydlet a živí ho, než mu najde práci. Pak se musí už každý starat sám o sebe. Nám o bydlení nešlo, to jsme zatím měli, ale šlo nám o práci.
Pan Kolečko byl dobrosrdečný a nabídl nám hned pivo. Pak chtěl vědět, kde bydlíme, a když jsme mu to řekli, tak se usmál a prohlásil, že si nemyslel, že Sam je tam taky tak na ráně. Zasmál se svému vtipu a chtěl vědět, jaké jsou naše profese. Frantovi řekl, že se stavební průmyslovkou si může políbit prdel, takže jsem se mu o mé chemické kvalifikaci raději ani nezmínil. Nejvíce se mu zamlouval Petr jako instalatér.
“ To by šlo,“ mumlal, „to by šlo ...“
“ Shánějte něco sami,“ doporučil nám posléze, „ když něco seženu já, tak vám dám vědět přes Sama. Většinou mi sem choděj kluci úplně švorcový, překvapili byste mne, kdybyste mi řekli, že ještě něco máte?.. a rukou naznačil peníze.
Překvapili jsme ho. Měli jsme ještě dvacet dolarů ... 

Pokračování příště...