CO PŘICHÁZÍ, JE UMOCNĚNO NÁHODOU V PEVNÝ TVAR
Už dávno tomu věřím, už dávno jsem se přesvědčila, a tak pokorně přijímám vše, co ke mně přichází, protože vždy to znamená novou životní zkušenost, výzvu, se kterou se člověk musí vyrovnat, chce-li být poctivý sám k sobě. A tak ke mně znovu přišlo přátelství přerušené důsledky dramatického roku 1968 a mnoha životními peripetiemi – setkala jsem se opět s Irenou Voštovou a jejím manželem Milošem Bařinkou, spolumajiteli nakladatelství Atelier IM, a jejím prostřednictvím ke mně přišli i jejich kanadští přátelé a jejich díla, podávající svědectví o životě krajanů, kteří našli nový domov, aniž by zapomínali na svůj původní. Chceme společně čtenářům Pozitivních novin přiblížit aspoň nejznámější a nejdůležitější osobnosti čechokanadské komunity a jejím prostřednictvím ukázat, čím žije v současnosti. A věřte, že ani oceán, ležící mezi oběma kontinenty, není překážkou pro zájem o dění ve staré vlasti. Na úvod nabízíme první seznámení s osobností, která...„držela ruku na tepně krajanského Toronta...“ Marie Zieglerová |
Ptám se Ireny a Miloše, proč vybrali právě Josefa Čermáka a jak jej mohou charakterizovat blíže? Popis začal kupodivu citátem:
„Přežil jsem svou ctižádost…“ odvětil prý novinářům Honoré de Balzac, když na něj dotírali otázkou, kdy bude dokončeno dílo Lidská komedie. Autor už dávno pochopil, že rozsáhlé a všeobepínající dílo o lidském myšlení a činění dokončit ani nelze. Důležitá byla cesta k cíli, touha pochopit, vysvětlit, vcítit se a popsat každý lidský typ, každou profesi a hlavně zapálit jiné pro věc. A to musí člověk sám hořet.
V každém dějinném období žijí takoví jedinci – hoří, nadchnou, zanechají stopu, ale vždy se jaksi upozadí a sami pilně pracují na tom, aby se o jejich činech, a hlavně osobnostech, moc nehovořilo, aby nebyli příliš oslavováni. Nechtějí ztratit vnitřní rovnováhu. Možná jim znějí verše římského básníka F. Q. Horatia: „ …tak pravím Litinie, napne-li vítr příliš příznivý tvé plachty, moudře je stáhni…“ A pod těmi staženými plachtami mohou přemýšlet a všechna touha po slávě a uplatnění je lhostejná. Mohou pozorovat život, být mezi lidmi, nesvazují je povinnosti, protokoly, blaží je čisté svědomí. A politika a politikové si někdy čisté svědomí zaměňují za účelnost. Ne vždy, ne každý, ale „české politické osmičky“ jsou povětšině s účelností provázány víc, než je dobré. Dojde k paradoxu, při kterém ti, kteří usilují již jen o moc, se dostanou do rozporu s většinou, která se cítí zrazena a mnozí zemi opouštějí. Svědomí jest jedinou opravdovou hodnotou, která člověku zůstává, která ho zařazuje a pomáhá překonávat nejtěžší překážky. Vítězí u těch, kteří pochopili vyšší hodnoty. Tvrdit, že svědomí neexistuje, je největším omylem ctižádostivých a závistivých a mocichtivých. Všichni rovněž pocítí zákon existence výlučně dvou možností. Na jedné straně Dobra – vítězícího v delších časových celcích - a na druhé straně Zla – vítězícího v kratších celcích. Vytvářejí spolu harmonický celek, jehož výsledkem je náš způsob života. Determinovaný???
Zanechejme úvah, možná právě osudové osmičky v dějinách národa, o kterých je celé naše téma, jsou takové citlivé body, které připomínají, že se vskutku vyvíjíme a naplňujeme svá nitra zkušenostmi nejen dějinnými (například hranice naší země se v „osmičkových“ pohnutých obdobích měnily, jednou jsme sahali od severu k jihu, a to skoro přes celou Evropu, byli jsme součástí větších nebo menších státních celků, dějinná střetnutí nás různě spojovala a zase rozpojovala s jinými národy. Sbírali jsme hromadné zkušenosti, obohacovali se experimentem). Ti, kteří zemi opouštěli v těchto pohnutých dobách a povětšině museli, nazýváme exulanty, neboť opouštěli zemi nedobrovolně. V cizině vytvářeli celky – komunity - které pokračovaly v tradicích daleké vlasti.
A takovým člověkem je i Josef Čermák – doktor práv, partner významné právnické kanceláře, královský konzultant (QC – čestný titul udělený vládou), novinář, spisovatel, básník, herec a celoživotní organizátor a inspirátor veřejného i vědeckého života českých a slovenských krajanů v Kanadě... V zásadě o něm platí slova, která kdysi vyřkl Arbes o Nerudovi: „Celý život držel ruku na tepně Prahy“. Josef Čermák na tepně krajanského Toronta.
I když od sametové revoluce proběhly s Josefem Čermákem v České republice různé akce (autogramiáda ve Fišerově knihkupectví v Praze, mluvil v pořadu Radia Svobodná Evropa, krásný rozhovor s ním vedl Ondřej Neff ve svém televizním pořadu, Jana Klusáková představovala v rozhlasové knihovničce jeho díla), přesto si zasluhuje, aby o něm byly napsány a zveřejněny skutečnosti, které se týkají nejen jeho osobnosti, ale i mnoha našich obyvatel právě v souvislosti s rokem 1968.
Po sovětské invazi to byl právě Josef Čermák, který za Čechy a George Ben za Slováky organizovali a vedli mohutnou manifestaci proti invazi vojsk Varšavského paktu před torontskou radnicí, při níž pronesli hlavní projevy. Češi a Slováci se scházeli na protestních demonstracích v Torontu a byli velmi aktivní jak ve vyjednávání vůči republice, tak v aktivitách vůči emigrantům, kteří houfně do Kanady přijížděli. Dalo by se s jistotou tvrdit, že Kanada byla první zemí, která řešila tuto situaci přímo z nejvyšších vládních struktur. V ranních hodinách oné noci, jež byla svědkem přepadení jednoho člena spojeneckého paktu druhými členy téhož paktu, delegace Československého národního sdružení v Kanadě, v noci svolaná generálním jednatelem Jiřím Cornem, odletěla z Toronta na schůzku s členy kanadské vlády. Cestou do Ottawy Josef Čermák (pozdější generální jednatel a předseda sdružení) vypracoval memorandum pro kanadskou vládu, které se stalo podkladem pro přijetí - během příštích šesti měsíců - více než dvanácti tisíc čs. uprchlíků do Kanady.
Josef Čermák rovněž inkorporoval nakladatelství 68 Publishers a celou dobu jeho trvání byl členem jeho správní rady. Stál u kolébky kurzu českého a slovenského jazyka a literatury na Torontské univerzitě (zde založil Fond na podporu českých a slovenských studií a stipendií pro studenty. Fond nese jméno jeho rodičů.) a byl a dosud je členem české divadelní skupiny (dnes Nového divadla) od příchodu do Kanady. S newyorským (dnes už zaniklým) Snížkovým divadlem vystoupil jako host ve Vrchlického Noci na Karlštejně v roli Karla IV. Jeho působení pokračovalo v novinách New Homeland, později v dalších, jako je Satellite a jiné, kde je Josef Čermák stálým přispěvatelem v článcích, které by zasloužily být vydány jako samostatná kniha. Na Torontské univerzitě dosáhl dalších úspěchů a organizačně, až do dnešních dnů, zajišťuje její kontakty se starou vlastí.
Asi by nesouhlasil se vším, co zde na něho „prozrazujeme“, ale je jisté, že všechna uznání, jichž se mu dostalo, mluví o životě a díle muže, který mnoho vykonal. Pokračování... |