Jitka Dolejšová: Kuchyň / Galanterie v proudu času

Rubrika: Literatura – Povídky

Kuchyň

„Spadla ti kuchyň“.
Za těmito třemi slovy úterního odpoledního telefonátu od manžela se skrývala obsáhlá informace, že z horních skříněk mé dřevěné kuchyňské linky se během okamžiku staly skříňky spodní.
„Jak se to stalo?“ vyhrkla jsem.
Kuchyňská linka, vybavená světelnou rampou a prosklenými dvířky, byla mojí chloubou. Sloužila mi asi tři roky a nikdy nenaznačila úmysl stát se mobilní.
„Nevím, asi samo od sebe“.
Samo od sebe? Spíš jsem podezřívala našeho souseda, který byl vášnivým kutilem a neustále ve svém bytě cosi vrtal, řezal a tloukl. Ale aby spadly naše skříňky, to by musel mít sbíječku.
I spěchala jsem k domovu s živými představami, jak celá naše rodina bude jíst z ešusů a pít z plastových kelímků.
První pohled: Zničená digestoř, vypínače, světýlka, promáčknutá lednice, ulámané rohy skříněk, spousta rozbitého skla, porcelánu, keramiky. Střepy po celé kuchyni.
Druhý pohled: Hele, tenhle modrý hrníček je celý. Tady jsou čtyři talíře s malovanými kytičkami, které tu pohromu přežily. Zachránily se i dvě keramické misky - to je skvělé…

A tak jsem ten večer prožívala spoustu drobných radostí. Měla jsem radost z každého kousku nádobí, který vydržel. Ale hlavně, že se nikomu nic nestalo. Vždyť to mohlo na někoho spadnout, přimáčknout ruku, nebo pádem na sporák zvrhnout hrnec s vařící polévkou…

Nemáme my vlastně obrovské štěstí? 

Galanterie v proudu času

 

 Ano, mám na mysli ty malé krámky s jedinečnou atmosférou. Co všechno tam bylo k vidění…Velké a malé, tlusté i tenké špulky nití, bavlnky se škálou od sněhově bílé, přes jemné pastelové tóny, sladká růžová a blankytně modrá, sluníčkově žlutá, krvavě červená, jarně zelená a tmavá lesní zeleň, smutně šedá  až k černočerné, která snad už ani nemohla být černější. Papírové krabičky s knoflíky, na víčku přišitý jeden knoflík jako vzor. To aby paní prodavačka nemusela každou krabičku otvírat, vysvětlovala mi tenkrát maminka. Dřevěné hříbky, na které se pak doma navlékla děravá ponožka a díra se křížem krážem zalátala. Nitě bílé, černé i barevné, režné, pevné i ty stehovací, co se snadno trhaly. Krejčovské křídy, jehly a jehličky, špendlíky rovné i zavírací. Už na pohled měkoučké zámotky vlny, přepásané papírovými pásky. Doma jsem pak vlnu držela nataženou mezi dlaněmi, maminka rychle odvíjela vlněné vlákno a v dlaních jí jako zázrakem rostlo stále větší a větší klubko. Košíček s klubíčky a zapíchnutými jehlicemi pak čekal na máminy šikovné ruce – a časem se jako kouzlem klubíčka přeměnila na teplé svetry a pruhované šály.

 

Na to všechno jsem si vzpomněla, když jsem zjistila, že mi u svetru chybí knoflík. Knoflík byl ztracený, žádný takový jsem mezi svými šicími zásobami neměla, a tak jsem se vydala na cestu za knoflíkem. Jenže ty milé krámky zmizely. Tam, kde dříve byla galanterie, je autosalón, který pohltil i řadu okolních krámků. V dalším místě je místo obchůdku s knoflíky videopůjčovna. Nepochodila jsem ani v supermarketech a hypermarketech zvučných jmen. Tohle zboží zkrátka nevedou.

 

A pak jsem ho konečně objevila. Skromný krámek, vmáčknutý mezi sex-shopem a fast-foodem, vypadal jako Popelka. Vešla jsem dovnitř - a dýchla na mne zase ta dávná atmosféra. Šedovlasá laskavá paní prodavačka se na mne mile usmála. Skoro, jako by se tady zastavil čas. Jen ty knoflíky na krabičkách nebyly přišité, ale nalepené.

Koupila jsem hned celou sadu knoflíků. Jestli zase někdy potkám kominíka, což je i v Praze dosud možné, chytnu se za knoflík a budu si přát, aby takové obchůdky zůstávaly dál. Ta starodávná pohlazení a ostrůvky pohody, malá pekařství a mlékárny a opravny punčoch a správkárny bot, i ty skromné galanterie s knoflíky pro štěstí. 

Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © Iva Pospíšilová http://www.bitmapsisters.com/

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 27. 01. 2008.