OSTROV KILIÁN

Za mého dětství bývala léta spolehlivě žhavá. Všechny své prázdniny jsem prožila u řeky Ohře, vlastně v řece - od rána v plavkách, poslední koupel už za tmy, kdy voda byla teplejší než vzduch a plynula tiše. Od té doby řeku miluji. Snad proto mi kapitoly z vodního života maratonského otužilce Václava Židka zavoněly bahnem někdejších říčních tůní, kde za dne odpočívali sumci. A připomněly mi zářivé písečné břehy a loďky rybářů......
Jeho Vltavu neznám tak důvěrně jako svou Ohři, ale rozumím nadšení plavců a obdivuji jejich vytrvalecké výkony. Zkrátka čtu to vzpomínání s požitkem. Skrze tento lidský příběh stává se mi Vltava bližší a jak se dozvídám, kudy plavci pluli a s čím se potýkali, představuji si místa známá a objevuji místa dosud nepoznaná. I stalo se, že čtu " ostrov Kilián obeplouvám z pravé strany". Z textu plyne, že jde o místo každému známé, ale to neplatí pro mne. Vezmu na pomoc Google a hle: je to ten ostrov u Davle, o kterém jen vím, že tam býval starý klášter. A proč Kilián? A jak to bylo s tím klášterem?

Z internetových stránek se dozvídám, že klášter na davelském ostrově byl třetím nejstarším klášterem v Čechách, hned po klášteru benediktinek při kostele sv.Jiří na pražském hradě a po klášteru benediktinů v Břevnově, založeném biskupem Vojtěchem.
Tento davelský, klášter sv. Jana Křtitele na Ostrově u Davle (zvaný též Ostrovský klášter nebo jen krátce Ostrov), byl založen v poslední dekádě desátého století knížetem Boleslavem II. Během let zbohatl a tak byl (zákonitě) důkladně vydrancován včetně majetků, které k němu náležely, a to braniborskými vojsky v r.1278. Několik dalších drancování dolehlo na klášter ve 14.století, také požár, a dílo zkázy dokonali, kdo jiní, než husité. Co tito "boží bojovníci" v naší vlasti všechno nezničili! Z této poslední rány už se ostrovský klášter nikdy nevzpamatoval. Opuštěný klášter byl definitivně zruinován velikou povodní r.1529.

 Dodnes se ale zachoval kostel sv.Kiliána, postavený mnichy pro věřící lid v roce 1160 mimo ostrov, pod strání na levém břehu Vltavy.
Napadá mě, že svým způsobem přežil i klášter s ostrovním chrámem - je historickou skutečností, že se zásadně podílel nejen na rozvoji křesťanství, ale svou činností ovlivnil i hospodářský rozvoj této části Čech.
Ano, milý Žižko, zdi jsi rozmetal, ale duch zůstal.
A tak ani klášter, ani vše co k němu na ostrově patřilo, nezůstal zapomenut. První vykopávky na přelomu 19 a 20 století zde prováděla Akademie věd a České zemské muzeum. Tehdy se především odkryly hrobky opatů a jejich pozůstatky byly převezeny do Národního muzea.
V třicátých letech minulého století došlo k dalšímu výzkumu a to v souvislosti se stavbou vranské přehrady - původně měla být zatopena i tato oblast.
Klášter míval samozřejmě i své hospodářské zázemí. To bylo důkladně prozkoumáno v letech 1953-1965 Miroslavem Richterem.

Tady se mi rozsvítilo v hlavě červené světlo a napadlo mě oslovit pana Slavomíra Pejčocha-Ravika. On, jako všestranně vzdělaný a aktivní muž, mimo jiné historik, by mohl o tom něco víc vědět...
Ovšemže nejenom věděl, dokonce se zúčastnil!
Zde je jeho svědectví, jak ho pan Pejčoch pro Pozitivní noviny napsal.

JAK SE SE HLEDAJÍ POKLADY

Když se plavil Václav Židek Vltavou a měl namířeno k soutoku se Sázavou, nejspíše ho ani nenapadlo, že dávno před jeho plaveckou avantýrou tady začali hledat poklady čtyři studenti. A už vůbec neměl ponětí, že tu jednou, na přelomu tisíciletí, budou dobrodruzi hledat podzemní chodby, bedny zlata, zbraní a archivních dokumentů.
Na rozdíl od zlatokopa Mužíka naši studenti šli najisto. Vlastně už dávno bylo zřejmé, že benediktýni, sídlící v Ostrovském klášteře uprostřed řeky, neměli dost prostoru pro vytváření hospodářského zázemí.
Tak tedy záhada byla otevřena v půli minulého století, přesněji roku 1953, kdy na ostrohu nad soutokem řek otevírali lom na těžbu písku.
Sotvaže se dali do práce, začal se jim sypat nejen žlutavý a sypký materiál, ale také středověká keramika. Muzeum hlavního města Prahy se tedy objektu ujalo, zastavilo těžbu, a protože nejlevnějšími badateli byli studenti archeologie, sešla se tu čtveřice, která se později v životě nejrůzněji uplatnila.
Miroslav Richter, nepsaný vůdce party, se po čase stal ředitelem Archeologického ústavu, Bořivoj Nechvátal šéfem výzkumu na Vyšehradě. Miroslav Štěpánek se sice věnoval i středověkým studiím, ale později vedl partu, která dávala dohromady dvě encyklopedie. Co se mě týče, navzdory tomu, že jsem exceloval svou prací v semináři Františka Grause, což pokládám za jeden z největších triumfů svých studií, nakonec jsem se věnoval české otázce a moderním obecným dějinám.

A co jsme nacházeli? Nejspíše potěchu, neboť jak říká předák nejúspěšnějších hledačů pokladů Robert Charroux, lov je v této souvislosti vždycky cennější než kořist.
A je to konec konců i relaxace a adrenalinový koníček. Nacházeli jsme tedy zlomky keramiky, i celé nádoby, značkované na dně, občas nějaký úlomek bronzu, za nějž jsme byli premiováni. Dostávali jsme jako nálezné pohádkovou čokoládku, pochoutku, kterou už málokdo pamatuje – tedy čokoládičku zabalenou do pohádky. Co se mě týče, měl jsem v úmyslu si některý z raritních kousků schovat. Ne že by jich nebylo dost – kostěná jehlice, kostěná hrací kostka, která by jistě sloužila jako kapesní doprovod přinášející štěstí.
Také tu byl prstýnek se zeleným kamínkem. Jenomže nadšení z nálezu bývalo většinou tak obrovské, že následný vítězný pokřik nedovolil nikomu, aby si cokoli ponechal.
Leč nepřišel jsem zkrátka – po mnoha letech mi účastník četných expedicí, kdy již byl na odpočinku, věnoval ze sympatie hrst pazourků, keltský koflík a náramek, kostěné šídlo, i několik nástrojů z doby kamenné.

Pozoruhodné byly ovšem objemy staveb, do nichž jsme se nořili. Velikost odkrývaných objektů činila čtyřikrát čtyři metry. A prokopávali-li jsme se do hloubky tří metrů, a vynásobíte-li kubíky zeminy, již bylo třeba nakopat, přebrat a vyházet, a byly-li tyto objekty hned tři, dokonce propojené, šlo o skutečně velkou „makačku“.
My jsme ovšem byli jen na počátku. Celé dílo dvanáct let dokončoval Miroslav Richter (od roku 1953 do poloviny šedesátých let), a ne náhodou se uvádí v encyklopedické literatuře, že se tu rodila raná středověká osada, a že v dané oblasti tu byl nejlépe provedený průzkum. A pak již běžela léta, a jednoho dne čeřil hladinu pod ostrohem pokladů Václav Židek.

Jak vidno, na Google nenajdete všechno, hlavně perly tam chybí. Právě jste jednu dočetli.

Dlužno dodat, kdo byl svatý Kilián, jehož kostelík poblíž Ostrova stojí a jehož jméno převzal i davelský ostrov.
Svatý Kilián byl misionářem starokřesťanské církve iroskotské a prvním biskupem ve Wurzburku. Roku 690 byl zavražděn na misijní cestě ve Francii.
Iroskotská církev byla církví mnišskou, na rozdíl od římské biskupské církve. Mniši se vyznačovali asketickým životem, jejich misijní činnost sahala od Islandu až do pevninské Evropy a vedla k zakládání klášterů, kulturních center své doby.
Jak mnišství nabývalo na významu i v Evropě, jako protiváha určitému zesvětštění církve, začala (v 7.století) překrývat iroskotské mnišství církev římská, formovaná benediktiny.
Jejich označení pochází od sv.Benedikta (+543), který založil velký klášter na hoře Monte Cassinu a sepsal Řeholi, jako základ pro mužský řád benediktinů.
Pro benediktiny je charakteristická pohostinnost, vzdělanost a vzájemné společenství. "Modli se a pracuj", to je jejich vyznání.
Ještě otázka: Kam se poděli mniši ze zničeného ostrova?
Ti, kteří přežili husitské řádění, přesídlili do Svatého Jana pod Skalou, kde měli pozemkové majetky a také proboštství, které tyto majetky spravovalo. Zde, nad jeskyní, v níž podle pověstí kdysi žil poustevník svatý Ivan, založili nový klášter, který pokračoval v tradicích Ostrova.

Tak vidíte, pane Židku, co jsme se všechno dozvěděli jenom proto, že jste obeplul ostrov Kilián po pravé straně. Přiznám se, že mám chuť zas brzy zvědavě doprovázet vaše vltavské plavby znovu. Na shledanou!

Slavomír Ravik