OSUD

Dovolená v Itálii na sklonku léta 2002 se mi stala osudnou, potkala mě tam láska na první pohled. Moc dobře jsme si přitom oba uvědomovali, jaké nesnáze nás čekají, jaké starosti připravíme rodičům a přátelům, proti kolika předsudkům i čiré nevědomosti budeme muset na obou stranách bojovat a na co všechno se musíme připravit. A oba jsme si už dopředu slíbili, že rozdělit nás se nepodaří ani jeho rodičům v Mohammedii v Maroku, ani katolickému Švýcarsku, kde žiju s rodiči. Že kdyby se stavěl na hlavu celý svět a celý svět propadl běsnění a hrůze z terorismu, my dva budeme živým důkazem, že láska a soužití mezi oběma tábory jsou možné... 
 

Nebrali jsme se překotně. Hicham zprvu dál pracoval v Itálii, kde jsme se poznali a kde dohlížel na blaho turistů na jedné výletní lodi, já jsem dál zůstávala v kanceláři švýcarské firmy v Lucernu. Skoro dva roky jsme se setkávali pravidelně nanejvýš jednou dvakrát do měsíce. Jen jednou za celou dobu se nám podařilo uskutečnit krátkou společnou cestu do Maroka k Hichamovu otci a příbuzným a jen jednou se Hicham na skok podíval za mnou do Lucernu, kde jsme chtěli později společně žít. Za každodenní bleskové telefonáty, kdy jsme jen jeden druhého potřebovali slyšet, a za hodinové telefonické rozhovory na dobrou noc večer, bychom si za tu dobu každý mohli pořídit malé auto...

Mluvili jsme spolu francouzsky a anglicky, Hicham se zdokonaloval v němčině a já jsem navštěvovala kurzy arabštiny. Za celý ten čas se ani jednou mezi nás nevloudil stín pochyb nebo jen sebemenší náznak nejistoty – byla to láska na první pohled.

PŘÍPRAVY  

V listopadu 2004 to bylo konečně tak daleko, rozhodli jsme se, že se vezmeme. Byrokracie, přípravy a „papírování“ byly na obou stranách tak složité, že ještě když jsem seděla v letadle, nebyla jsem si jistá, že mám všechny potřebné doklady a že je úřady v Maroku také všechny skutečně uznají. To bylo také důvodem, proč se mnou neletěli moji rodiče.

Alhamulallah, díky Bohu, přivítal mě zvesela Hicham na letišti v Casablance, sotvaže mě sevřel do náruče. Krátce nato jsme spolu vyrazili do Mohammedie, kde se narodil a vyrůstal a kde žijí jeho otec a příbuzní. Teď jsme se nejdříve museli pocvičit v trpělivosti. Dříve, než jsme se mohli věnovat vlastním svatebním přípravám, čekal nás totiž dennodenní maraton od úřadu k úřadu. Překlady, žádosti, vysvětlování... Z místních úřadů k právníkovi, od právníka na policii, z policie na Ministerstvo vnitra... Tak to šlo celé dva týdny. Hicham mě sice připravoval na to, že potřebné formality zaberou velmi mnoho času, ale že tolik, to si nepředstavoval ani on. Třicátého listopadu jsme konečně, coby sladkou odměnu, obdrželi poslední razítko – svatbě teď nestálo nic v cestě – a hned druhý den, prvního prosince, jsme úředně uzavřeli sňatek.

SVATBA NA ÚŘADĚ A PADESÁT VELBLOUDŮ

Doprovázeli nás jen Hichamův otec a jeden z příbuzných coby svědci. Obřad byl trochu škrobený. Očekávala jsem otázky obvyklé při podobných příležitostech, na tak banální dotaz, co bych si přála od Hichama jako svatební drárek, jsem připravená nebyla. Tady bych měla zdůraznit, že v Maroku všechno. co souvisí se svatbou, neplatí rodiče nevěsty, ale ženich. Nesměle jsem navrhla, zda by dárek nespravilo padesát velbloudů a smích, který jsem tím vyvolala, rázem odlehčil přespříliš obřadní atmosféru. Úředník naštěstí nebyl žádný suchar a ihned se přizpůsobil náladě.

„Taková nevěsta by mohla žádat velbloudů tisíc,“ smál se. Na tohle moje arabština nestačila. Hichamovi nezbývalo, než vysvětlit, že při svatebních obřadech je zvykem žádat od nastávajícího nějaký šperk, nejlépe něco ze zlata. Rychle jsme se domluvili na zlatém řetízku, tohle bylo opravdu to poslední, na čem mi v dané chvíli záleželo. Zlatý řetízek a jeho cena byly pak s velkou vážností zaprotokolovány do svatební smlouvy. Příští den jsme se museli na úřad dostavit znovu, aby se osobně přesvědčili, že jsem dárek skutečně dostala. Tím byl naplněn i poslední bod svatební smlouvy. Úmluva o tom, co je třeba dodržovat, když si muslim bere za ženu křesťanku, jaké budou moje povinnosti, nebo jak mám vychovávat děti, ve smlouvě obsaženy nebyly, ale v tom bylo mezi námi dávno jasno. Tak jako měly naše děti automaticky vyrůstat ve dvoj, respektive trojjazyčném prostředí, takovou měly dostat i výchovu, a že budou pokřtěny, to se rozumělo samo sebou.

Hichamův otec konečně mohl připravit videokameru a zvěčnit podpisy naše i našich svědků. Přišel čas na závěrečnou modlitbu. Vztáhli jsme ruce k nebi a krátce požádali o požehnání. Vzápětí jsme byli zahrnuti gratulacemi a odebrali se k tradičnímu aperu z datlí, pečiva a mléka. Teprve pak mě Hicham odvedl do domu rodiny. Před samotnou svatební hostinou zbývalo ještě tolik zařídit a dohodnout! V okamžiku, kdy jsme se přiblížili k domovním dveřím, ozvalo se veselé trilkování, kterým nás vítaly Hichamovy tři sestry. „Mabruk, Mabruk“, hodně štěstí, ozývalo se teď ze všech stran. „Lei bergfik“, odpovídali jsme stejně vesele.

HOSTINA PŘEDE DVEŘMI

Teď převzala organizaci do pevných rukou Hichamova nejstarší sestra Bouchra. Právě ona přidělila všem členům rodiny nějakou práci. Mne při tom neponechávali stranou, pilně jsem se zúčastňovala všech příprav. Štěstí, že aspoň někteří členové rodiny mluvili anglicky. Tak jsem byla co chvíli dotázána, co říkám na to či ono, jestli mě snad všechny přípravy příliš nenudí, nebo zda nejsem příliš unavená a nechci si přece jen odpočinout?

Poslední odpočinek skončil úsměvnou „katastrofou“, mladší sestra Najoua to totiž nevydržela a prostě si zalezla pod deku ke mně. Všichni se ke mně chovali naprosto nenuceně a přátelsky a o nějaké nudě nemohla být řeč. Bylo třeba najmout kuchařky a číšníky a v neposledním i duchovní na předčítání z koránu. Pronajmout obrovské svatební nádoby, hrnce a pánve. Domluvit termín ke kadeřnici a vyhlédnout a vyzkoušet svatební šaty k hostině. K tomu, abych si je mohla nechat ušít na míru, opravdu nebyl čas. Tohle jsme se rozhodli dohonit později, až budeme dělat party společně s mými rodiči ve Švýcarsku.

Svatebními šaty byla Bouchra nefalšovaně nadšená, jako kdyby to byla ona sama, kdo se měl stát pro několik příštích dnů a hodin středem zájmu a pozornosti. Byly to ve skutečnosti šaty čtvery a musím říct, že jsem nikdy neviděla pohromadě tolik ozdob, výšivek a krajek. Každé ze šatů doplňovaly dlouhé náušnice téže barvy, příslušný závoj nebo vlečka, vysoké čelenky či korunky. K dojednání ceny za slavnostní oblečení jsem přizvána nebyla, aby se suma nevyšplhala zbytečně vysoko, tohle bylo lépe přenechat domácím.

NA TRŽIŠTI

Teď už však byl čas zajít na trh a cestou znovu všechno probrat, abychom snad na něco nezapomněli. Bylo třeba koupit neuvěřitelné množství cukru, čerstvou mátu na čaj, spoustu všelijakého koření a mandlí, stuhy a průsvitný papír na ozdobu stolů. Nedovedla jsem si představit, co si počneme s dvaceti kily brambor, deseti kily cibule a dvěma kily česneku. Nakonec jsme do auta naložili ještě obrovské pytle uhlí na zatápění a vaření pod kotli a objednali speciální svatební pečivo, zákusky a cukrovinky.

Ve čtvrtek jsme s Hichamovým otcem znovu obešli trhy, aby nám zkušeným okem pomohl vybrat a nakoupit slepice. Všechno to množství vůní a lidí, kterými se bylo třeba prodrat, všechno to smlouvání, dohadování a handrkování mě natolik fascinovaly a byly pro mne natolik vzrušující, že mi nevadilo brodit se povětšinou nevydlážděnými, blátivými a úzkými uličkami arabského tržiště. Jeho atmosféra byla daleko důležitější než ušpiněné střevíce a doslova mě nadchla. Neviděla jsem něco takového poprvé, už před lety jsem zvládla Turecko a Egypt i roční cestu terénním vozem napříč Afrikou, ale ještě nikdy jsem se necítila tolik vtažená do samého dění, pohlcená prostředím a lidmi. Moji pozornost upoutali velicí králíci, kteří pokojně seděli na svých klecích. Brzy jsem se opět neúmyslně stala středem zájmu, když jsem je začala hladit a krmit. Rodiče svým dětem začali vysvětlovat, že „není dobré hrát si, a vůbec navazovat úzký vztah s něčím, co má nakonec přijít na jídelníček...“

Konečně jsme měli nakoupeno nejen všech třicet slepic, ale ještě víc mandlí a ještě víc máty a Hicham začal dům od domu obcházet sousedy a zvát je na páteční „pánskou jízdu“ - jakousi obdobu českého mládeneckého loučení se svobodou. Hlasitě jsem protestovala. Jak se může svatební party obejít bez nevěsty? 

PÁTEK - PARTY MUŽŮ

Hicham v tradičním majestátním bílém kaftanu s vysokým vyšívaným límečkem nenechal nikoho na pochybách, kdo je na této party nejdůležitější. Šaty doplňoval bílý plochý klobouček, jakému by moje matka nejspíš řekla trochu nepěkně, zato trefně „syreček“.

Hichamova pozornost byla právě odvedena vyzváněním mobilního telefonu, když se z přízemí domu ozval zpěv a předčítání z koránu. Udivilo mě, že party začala bez něj, domnívala jsem se, že na Hichama prostě zapomněli, než mi sestry se smíchem vysvětlily, že je zcela běžné začít neformálně a bez ženicha. Ten se nedal rušit a klidně pokračoval v telefonickém hovoru.

Sedla jsem si se sestrou Najoua na schody, abych mohla co nejlépe, a hlavně nerušeně, vnímat zpěvavý přednes koránu. Přicházeli další a další přátelé Hichama, nerušeně se smáli a povídali si, zatímco duchovní dál prozpěvovali. Hichamův otec, kterému v takto vypjatých slavnostních chvílích říkali uctivě „baba alhaz“, nemohl pochopit, proč sedím na schodech a poslouchám něco tak všedního jako je přednes z koránu. Tajily jsme s Najoua ještě jiný důvod, chtěly jsme se prostě někde ukrýt před přísnými pohledy Bouchry, která měla pro každého stále nějakou práci, rozčileně pobíhala domem z patra do patra a udělovala příkazy. Přicházely sousedky a přisedly si k nám na schody, bylo to zcela neformální a veselé, jak jsme se tam tak dorozumívaly rukama nohama. Přišel dokonce i „baba alhaz“ a dožadoval se rodinné fotografie. Pak korán umlkl a začalo se podávat jídlo, které lákavě vonělo po celém domě.

SOBOTA - U HOLIČE A VIZÁŽISTY

Od osmi hodin ráno byl den provázen spěchem. Znovu jsem se musela vypravit s Hichamem na trh, ačkoliv ještě víc cukru a ještě víc máty už snad nebylo ani kam uložit. Hichamovy sestry mě společně oblékly do hedvábných svatebních šatů a jelo se ke kadeřnici. Byla jsem už trochu vyplašená, jeden nikdy nevěděl, co se bude dít. Salonek byl už plný podobně vyplašených a nervózních nevěst, koneckonců člověk se nevdává každý den! Znovu jsem se podivila, kolik se nás do poměrně malé místnosti vešlo, a všechny spolu vycházely, smály se a povídaly. Coby Evropanka jsem se samozřejmě stávala středem zájmu, tady mi v dorozumění musely pomoct moje průvodkyně, protože zdaleka ne každý hovořil anglicky. Na řadu jsem přišla až za hodinu a dalších šest seděla ve zkrášlovacím křesle – ale tady se nespěchá, prosím vás, co znamená jedna hodina v Maroku!

Pod fénem vroucím jako dech Sahary v pravé poledne se mi obličej brzy nafouknul jako červený balon, na takovou reakci nikdo nebyl připravený, a tak mě honem honem zchlazovali ledovými ručníky. Mezitím mi Naujoua přinesla pečivo a osvěžení a jen tak mimochodem poradila: Jen jez, až ti udělají make up, nebudeš už smět!

To už jsem byla usazena do téměř zubařského křesla a podvolila se násilí. Nebylo nepříjemné. Po jemné masáži byla na mém obličeji vyzkoušena paleta mejkeapů, jejich barvy a odstíny byly velmi pozorně srovnány s odstínem obličeje, a teprve poté vybrán ten pravý. Pak přišly na řadu oči. Každý chloupek obočí musel sedět, který neposlouchal nebo vybočoval, měl smůlu. Co se dalo nabarvit, nabarvilo se: pleť, oči, řasy, obočí, rty... Když jsem se konečně směla podívat do zrcadla, dívala se na mě žena s ohnivými ústy a uhrančivýma očima. Možná byla hezká, ale nepoznávala jsem ji. Pod touhle maskou jsem si připadala jako na divadle.

A znovu přišly na řadu vlasy. Ty moje, obyčejně jednoduše rozpuštěné do půli zad, byly teď spirálovitě stočené do vysokého nápadného drdolu, na spáncích se mi vedle rozpustilé lokýnky blyštělo několik střípků. Ženy tuhle mistrovskou práci odměnily potleskem.

„Myslím, že bych Tě měl odněkud znát“, uvítal mě Hicham žertem. Také on dobře věděl, že věcem musíme nechat volný průběh, že proti tradici není pomoci.

HENNA PARTY

Uvítali nás jako královský pár, ale už vzápětí mě něčí ruce popadly, odtrhly od Hichama a strčily do jakéhosi pokoje. Bez Hichamových sester bych se mezi všemi přípravami a zvyky cítila poněkud ztracená, byly to ony, kdo mi slovem i skutkem radily, kdy a co, krom toho jsem dostala k ruce i ženu, která mi pomáhala s oblékáním. Zprvu jsem se domnívala, že je to zbytečné, ale obléknout si šaty se všemi patřičnými doplňky bylo natolik složité, že jsem to nakonec uvítala. Opatrně, aby se nepoškodil účes, mi byly oblečeny těžké brokátové zelené šaty se zlatými krajkami, které jsem pro jednoduchost nazvala „henna“ podle party, na kterou se oblékaly. Jejich nezbytným doplňkem byly totiž květy pro štěstí nastříkané čevenohnědou henou na moje dlaně, hřbety rukou, a dokonce i nohy a čelo. Šaty měly tmavozelený podklad, ten se však téměř ztrácel pod velmi nápadným, bohatým zlatým vyšíváním po celém živůtku, sukni i širkých rukávech. Teď ještě příslušný náhrdelník a náušnice, na hlavu korunku – a hotovo!

Konečně se objevil i Hicham. Byl celý v bílém, na hlavě mu trůnil kulatý klobouček jako nočník. Působil velice elegantně, současně mi však rty trhal smích. Pomalu přicházeli další hosté. Všichni byli slavnostně oblečeni, muži v oblecích evropského střihu i kaftanech, ženy a dívky v dlouhých šatech pastelových barev. Zasypaly nás gratulace a polibky. „Mabruk, mabruk!“ Trylky vystřídal přednes z koránu a poté i tanec. Všichni se smáli, žertovali, fotograf a videokameraman hledali nejlepší pozice. A protože bylo v domě chladno a po vzoru Marokánek jsem neměla punčochy, střídaly se ženy se zahříváním a sušením dekorace z heny na mých nohou – vroucí fén byl tentokrát velmi příjemný!

Stůl zdobila tradiční svatební dekorace a symboly, patřilo mezi ně i mléko, datle a na tvrdo vařené vejce. Ty mi dělaly trochu starosti, snad je nebudu muset pozřít? Hicham, který strávil víc času s turisty na lodi než doma v Maroku, se musel na tohle přeptat sester, a měla jsem štěstí! Symboly se nejedí ani v Maroku!

Atmosféra byla nenucená. Hicham tančil se svou nejstarší sestrou a jejich bratra Rachida by snad z parketu dostali jedině násilím! Po několika hodinách mě za neustálého trylkování ženy opět odvedly. Suchou masu přebytečné heny, která se nestačila vstřebat do kůže, jsem teď ze sebe lehce setřela, co zbylo, byly květy jako vytetované.

PROTI TRADICI NENÍ POMOCI

Přišel čas na sněhobílé svatební šaty s bílým vyšíváním, hustým mušelínovým závojem a vlečkou až na zem. Příslušnými doplňky byly opět dlouhé náušnice a stříbrná korunka. Mezitím se převlékl i Hicham. V černých šatech evropského střihu mi byl přece jen o něco bližší.

„Kam musíme teď?“ ptal se mě trochu zmožený z celého ceremoniálu. Zase nezbývalo než se podvolit a za potlesku našich asi třiceti hostů se nechat odvést k vyvýšenému „trůnu“. A tak jsme ruku v ruce „trůnili“, nechávali se obdivovat a fotografovat. Zdálo se, že tohle nikdy neskončí, každý chtěl být zvěčněn, každý chtěl utrhnout „místo na slunci“ co nejblíž novomanželů. Zdálo se, že k báječným sladkostem, dortíkům a cukrovinkám, na které se mi sbíhaly sliny snad už celé hodiny, nikdy nedojde! Kdo si bez zábran a hlasitě pochutnával, byli pouze naši hosté, nám dvěma prázdný žaludek kručel hlady. Jaký div, vždyť byl večer, a já jsem celý den nejedla ani nepila! Zvyk nezvyk, požádali jsme o šálek čaje a s chutí se zakousli do mandlového pečiva. Dostali jsme i tác s datlemi a dvěma šálky mléka, ze kterých jsme dávali pít jeden druhému a skoro nenasytně zajídali datlemi.  

Hicham mi navlékl svatební prstýnek a předal dárky. To, nač se ještě čekalo, byl první svatební polibek. Milostné důvěrnosti, mezi nimi i líbání na veřejnosti, je ovšem v Maroku stejně tabu jako v dalších muslimských zemích a je tedy přirozeně spojeno i s daleko intenzivnějším prožitkem. To, co jsem dostala, bylo nezapomenutelné, velice plaché a velice něžné, téměř sesterské políbení na čelo. V okamžiku, co jsem je opětovala, se ozvaly zpěv z koránu a trylkování a naplnily mi duši mírem a pokojem. Napětí opadlo. Byli jsme svoji, muž a žena.

SVATEBNÍ HOSTINA

Zbytek večera byl vyplněn žertováním, hudbou a tancem. Teď konečně mě směl Hicham vyzvat k tanci, hosté na tento okamžik čekali snad s nemenším vzrušením než my dva. Tančili jsme tradiční marokánské a pak i evropské tance. Čím jsem všechny zmátla, byl nefalšovaný orientální tanec, který vycházel z boků, jen Hicham věděl, že mám v tomto oboru za sebou několikaleté zkušenosti.

Přišel čas k večeři a pro mě k opětovnému převlečení! Dřív jsem si však s obrovskou chutí pochutnala na pastile, typické zdejší specialitě, a kuřeti s nádivkou z mandlí. Pak už jsem byla nesmlouvavě navlečena do zlatých šatů s bohatou zlatou výšivkou u krku, jejíž motiv se opakoval i na korunce, a širokým pasem v téže barvě. Teprve poté, co je hosté náležitě ocenili, mě Hicham opětovně vyzval k tanci.

Večer se nepozorovaně přehoupl v noc. Poslední šaty, ve kterých jsem se toho večera měla ukázat, byly tradiční šaty Berberů s čelenkou a závojem do délky loktů. Jednoduchý bílý podklad překrývalo na živůtku bohaté vyšívání, ve kterém převažovala jásavá korálově červená, a také pás i sukně byly zdobeny výšivkami.

Ušetřen nebyl ani Hicham, i on se musel převléknout do svého bílého kaftanu s „nočníkem“ na hlavě a k boku mu byl připevněn meč Berberů. Také všechny tři Hichamovy sestry se převlékly do jásavých červených šatů Berberek, a tak jsme všichni slavili a slavili až do rána! Dřív než jsme se uchýlili do soukromí bytu, musela jsem se ještě lemem šatů dotknout svobodných dívek, aby i ty brzy našly ženicha.

Byli jsme oba velmi unavení, ale velmi, velmi šťastní. Co víc jsme si mohli přát!

Susanne Kubešová