Ivan Kolařík: Neobvyklá úvaha na ožehavé téma

Rubrika: Literatura – Zábava

Snad každý z nás někdy v životě prožil naléhavé volání přírody, obvykle vyvolané pozřením zkažené konzervy, několikrát ohřívaného kuřete či vypitím příliš mnoha džbánků piva, kdy ubožákovi na čele vyrazí pot a zachvátí ho panika, protože jako naschvál toalety jsou buď zavřeny nebo prostě nejsou v dohledu.
V tomto případě se trapná katastrofa může stát každému bez ohledu na vzdělání, společenské postavení nebo náboženské vyznání. Jinými slovy, do gatí si v kritické situaci při troše smůly může nadělat jak královna, tak ministerský předseda, zrovna jako papež.
Příroda nedělá vyjímky. Když máte štěstí a jde jenom o pukající močový měchýř, tak, čert to vem, nešťastník si najde stromeček, za který se uchýlí a potřebu prostě s radostí vykoná. Co jiného máte také dělat? Pánové to mají očividně snadnější než dámy, které musí předstírat, že se jim rozsypala kabelka a na bobku jakoby sbírají její obsah. Pánové mohou rozšafně postávat i mimo stromku nebo keříčku, dělat jako že pozorují přírodní krásy kolem a je to.
A také díky tomu, že pánové jsou odjakživa čuníci a nikdy se v těchto případech příliš nežinýrují, je na jejich konání na veřejnosti každý více méně zvyklý a málokdo se tudíž nad jejich chováním pozastaví.

Ano, ulevit si v přírodě je hračka. Horší je, když se vám chce v prostředcích hromadné dopravy a ještě horší, když vás náhle přepadne neúprosné bolení břicha a nemáte kam jít. Nejdřív začne v břiše škrundat, zakrátko poté začnou křeče a vy víte, že jestliže v příštích pěti minutách nenaleznete úlevu, nejhroznější sen vašeho života se stane skutkem.
V takových případech je lepší neexistovat. A nejhorší je, že vám nikdo neporadí jak se zachovat. Každý se však modlí, aby se něco takového jemu nikdy nepřihodilo.

Známý český písničkář, textař a herec Josef Fousek jednou velice vtipně a podrobně v Pozitivních novinách popsal příhodu, jak se geniálním způsobem zbavil sužujícího břichabolu, a to přímo za bílého dne do kyblíku pod lešením v rušné Praze.
V žádném případě nemám v úmyslu s milým panem Fouskem soutěžit v tom, kdo má nejvhodnejší recept na vyřešení naléhavé tělesné potřeby. Jsem si jist, že jeho poutavé vyprávění dalo naději do života tisícům nešťastníků, kteří se ocitnou v podobné prekérní situaci. Za to mu patří náš neskonalý vděk.
Jelikož jsem se sám několikráte dostal do podobných nezáviděníhodných situací, přišel jsem na vůbec nejlepší a nejsnazší strategii, jak předejít bezmeznému studu a nemístným narážkám spoluobčanů. Prostě zavřu oči, aby mě nikdo neviděl a udělám, co nelze i při nejlepší vůli odložit.
A pak se jenom tvářím náramně svatě, jako by se nechumelilo a jako by za hromádku neštěstí mohl úplně někdo jiný, jako například “támhleten nevychovanej pes”! Doposud toto pracovalo a já zde čtenářům moji vykoumanou strategii předkládám z naprosto čistým svědomím, bez jakýchkoliv postranních úmyslů. Dělám to z prosté touhy podat pomocnou ruku trpícím lidem, kteří se, ne vlastní vinou, ocitnou v situaci, kdy na Karlově mostě zkrátka a dobře musí udělat bobek.
A aby si zcela náhodou někdo nemyslel, že se holebdám, s radostí uvedu několik příkladů z vlastní zkušenosti, ilustrujících účinnost mojí strategie.

Jako aspirující herec jsem miloval chodit do věhlasné pražské vinárny poezie, Violy. Při poslechu deklamace našich předních umělců jsem obyčejně žmoulal ruku nějaké krasavici, tvářil se strašně vážně a pil jeden vermoutek za druhým. Kombinace povznešeného umění, alkoholu a vlahých pohledů, kterými jsem častoval společnice, se obyčejně vyplatila později na ledové lavičce na Střeleckém ostrově.
Přišel však den, kdy jsem na nehoráznou konzumaci milého vermoutečku tvrdě doplatil.

Tu noc mrzlo až to praštělo. Díky vínovému opojení jsem tenkrát mráz moc necítil. Zato však zima a množství tekutin způsobilo, že ve stařičké tramvaji, kde jsem s červeným nosem stál na zadní plošině prvního vozu, na mě přišlo úžasné nutkání se vermoutku zbavit.
Jako přemýšlivý mladík jsem udělal bleskurychlé rozhodnutí: nežli potupně a za strašných bolestí v elektrice umřít jako Tycho de Brahe, obezřetně jsem se rozhlédl kolem sebe, zavřel jsem oči, aby mě nikdo neviděl a bez problému jsem si ulevil do plechového trychtýře, do kterého řidiči tramvají zběsile sypali písek, aby se jim podařilo tramvaj snadněji ubrzdit.
Po vykonání potřeby jsem si jenom utřel studený pot a v duchu jsem si pogratuloval, jaký jsem číman a jak se zase budu v hospodě moci historkou kamarádům pochlubit. ALAS!!!
Třeskutá zima způsobila, že zadní plošinku zavalila po vermutu páchnoucí pára, čehož si na neštěstí všimla paní průvodčí z vlečňáku, která zřejmě pozorovala i moje konání.
Ta okamžitě začala jako pominutá zvonit na poplach. Svědomitý řidič bez prodlení elektriku mezi stanicemi zastavil. Průvodčí, ve snaze rychle obeznámit řidiče se situací, sebou při výstupu z tramvaje na kluzkých schůdcích sekla, zamumlala hroznou kletbu a když jí tramvaják pomáhal na nohy, tak celá zesinalá, s tváří pokřivenou hněvem, jenom zasípala: “Ten hajzl se nám tu před mýma vočima na plošince přímo vydělal!”
Průvodčino osočení řidiče zmátlo natolik, že se nezmohl na slovo a začal horečně na zemi plošinky pátrat po evidenci. Přesto, že nic nenašel, konečně se zmohl na zařvání: “Ty chuligáne jeden, ja ti dám nám srát v mojí electrice! Kam jsi to schoval?”
“Nikam,” odpověděl jsem s přihlouplým výrazem ve tváři.
“Co, nikam! Vždyť mám tady svědka, kterej tě na vlastní voči viděl, jak to tu ty prase jedno, děláš.”
“Klídek, pane šofér, jenom klídek a nerozčilovat se,” řekl jsem přidrzle a pak jsem dodal: “To mě paní průvodčí asi viděla jak jsem potají čůral.”
Tramvaják zbrunátněl v obličeji a za povzbuzování pasažérů mě velkou chlupatou rukou chytil za flígr a za doprovodu nadávek mě vyrazil z jeho milované tramvaje na zmrzlý chodník.
Dopadl jsem tenkrát jako sedláci u Chlumce, ale pevně věřím, že kdyby mě neprozradila močová pára, tak na můj skutek nikdo nepřišel.
Zavření očí, aby mě nikdo neviděl, jsem ještě praktikoval mnohem, mnohem později v Austrálii…
Zdařilá konference v tropickém Severním Territoriu byla s kolegy náležitě oslavena v baru moderního hotelu v Darwinu. Naši hostitelé, kteří se nám chtěli pochlubit krásami Territoria, dostali bláhový nápad jet na populární dvouhodinovou plavbu po řece, hemžící se krokodýly.
Kdo by odolal lákavé nabídce vidět úchvatné přírodní krásy této odlehlé části Austrálie, které jinde člověk jen tak neuvidí? Slovo dalo slovo, na skvělý nápad jsme si dali ještě dvě další piva, každé do jedné nohy, a celí rozradostnělí jsme nasedli na autobus, který nás odvezl k bahnitým břehům kalné řeky.

Již během autobusové cesty začalo pivo škemrat o únik z mého těla. “Vydrž, dědku, za chvilku jsme na místě a tam si ulevíš,” utěšoval jsem se v duchu a jakmile autobus zastavil, vypadl jsem z něho jako cukrář a po špičkách, ohnutý v pase jako luk jsem vyhledal rangera, kterého jsem se zeptal, kde tam mají toalety.
“Jo, kamaráde, tady jsi v buši, tady takový vymoženosti nemáme,” utrousil od hlavy k patě potetovaný ranger s obrovským plnovousem a dodal, že když se mi chce, tak že mám jít “támhle za to křoví,” a mohutnou rukou ukázal směrem na porost v bahně asi sto metrů od nás.
“Ani za Boha a za národ!” procedil jsem skrze zatnuté zuby a dodal: “Tak tam mě tedy nikdo nedostane, vždyť je to tady samej krokodýl.”
“Pravda,” řekl s úsměvem ranger a odváděl turisty směrem k lodi.
Mezitím pivo nemilosrdně bušilo na stěny měchýře a tak nezbývalo nic jiného, než se prostě otočit zády k zástupu švitořících turistů, zavřít oči, aby mě nikdo neviděl a piva se zbavit. Což jsem udělal, oddych jsem si a nasedl do podezřele vratké lodičky, abych se záhy kochal tím, kvůli čemu jsme se na vyjížďku vydali v první řadě.
Netrvalo dlouho a kochání bylo narušeno dalším chtěním, neboť jak všichni pánové moc dobře vědí, když se začne, nelze přestat.
Moje otázka, kterou jsem položil sličné kapitánce, kde tam mají onu místnost se střetla s profesionálním úsměvem a negativní odpovědí: “Toalety, milý pane, na lodi nejsou, ale za hodinu a půl budeme zpátky.”
Odpověd blondýnky v kapitánské čapce ve mně probudila oprávněnou hrůzu.
“Jak je možný, že tady nemáte toalety?” zděšeně jsem se zeptal a všiml jsem si, že několik turistů nastražilo uši.
“Slečno, neříkejte, že na palubě nejsou záchody,” zapištěla těhotná žena, která zřejmě už také měla na krajíčku.
“Mami, mně se chce kakat,” ozval se chlapeček, kterého maminka probodla pohledem a ledově procedila skrze zuby: “Vydrž, za chvíli jsme doma!”
Leč domů byla ještě dlouhá cesta. Turisté, včetně mě, se očividně stávali čím dál nervóznějšími.
“Proboha, co mám dělat, já už to snad nevydržím?” tiše jsem se zeptal kolegy naivně se domnívajíc, že mi poradí.
“No tak to šoupni přes vokraj lodě, toho si nikdo nemůže všimnout,” navrhnul kámoš a sdělil mi, že to zanedlouho udělá taky.
“To já udělat nemůžu. Zaprvé jsem slušnej člověk a zadruhý pak nejsem tak vyvinutej, aby se mi to podařilo,” zoufale jsem odpovědel a přemýšlel, jak na to.

Mezitím si chlapeček nadělal do kraťasů, nastávající matka obracela oči v sloup a nahlas úpěla a řada dalších turistů na kolenou prosila kapitánku, aby pospíšila a zkratkou jela zpátky do přístaviště. Jenom já jsem však věděl, že ani tam je spása nečeká.
Napolo mrtvý jsem se již podruhé za odpoledne obezřetně podíval kolem sebe, zavřel jsem oči, aby mě nikdo neviděl a se zadostučiněním jsem se vyčural do plechovky od Coca Coly. Kamarádi kolegáčci nezklamali a jelikož zkratka pro cestu domů neexistovala, plechovka kolovala od jednoho k druhému. A nikdo z ostatních turistů si našeho počínaní provázeného hihňáním ani nevšimnul…
Těhotná žena a další turisté nalezli vysvobození v útrobách autokaru, který byl patřičně vybaven. Já jsem po příjezdu do hotelu usedl k počítači a dvěma prsty vyťukával stížnost ministrovi pro turistiku, že by to takhle neměl nechat, protože to nevrhá na Austrálii dobré světlo a zahraniční turisté se pak mohou ze všeho po…

A tak si prosím pamatujte. Buďto máte možnost s sebou věčně nosit kbelík, který dříve nebo později přijde vhod, nebo prostě zavřete oči a máte zaručeno, že vás nikdo neuvidí. A s kýblem se nikdy nebudete muset tahat. Avšak pevně doufám, že nad vámi bude stát anděl strážný a vy oči zavírat nebudete muset!

Z připravované knihy Světácké střípky smyslného seniora

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Mgr. Zuzana Šíblová, http://www.sjuzi.wgz.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 15. 02. 2008.