Mezi nejkrásnější zážitky každého dětství patří déšť. Déšť procházející se po oplechování okna, déšť zvonící v okapech, déšť rozpíjející se na tabulkách skla, tajuplná noční bouřka prosycená duněním hromu naléhající na ztemnělá okna, s bleskem šlehne pokaždé trochu strachu, tím spíše, že zase nejde proud. Sedíte kolem stolu při svíčkách a povídáte si tichými hlasy, nebo ležíš v postýlce, docela sám, peřina mrazivě hřeje, studí, ale už se stává teplou a je teplá stále víc a víc a ty usínáš s očima vytřeštěnýma do tmy. Takovou má nad tebou bouřka moc.
Pak ve dne sníš, že se přižene bouřka, ty si budeš hrát na dvoře a maminka nevyběhne a nezavolá tě domů, bude ticho, jedině hrom dá občas ránu, těžké kapky se začnou snášet z nebe a vpíjet se do země. A ještě na tebe nikdo nevolá a ty nespěcháš domů, chytáš ty kapky do dlaní. A pak už budeš docela mokrý, šaty se ti budou lepit k tělu, v botách ti bude čvachtat a po tvářích ti potečou pramínky vody a ty zavřeš oči a otevřeš pusu, zakloníš hlavu a nabereš trochu deště do úst. Jenomže maminka pokaždé vyběhne a zavolá.
Jednou jsme se s maminkou vypravili na jahody, na družstevní pole. Jak jsme šli, putovaly s námi, jak špatné svědomí, černé mraky. Nevšímali jsme si jich, měli jsme plné ruce práce. A také trochu strachu jsme měli, že nás někdo načapá a bude zle. Načapal nás déšť. Už dlouho se ohlašoval dutým burácením, jako když v dálce odstřelují kámen. Rychle se stmívalo a bylo to vážně moc napínavé, jak mě maminka povzbuzovala a jak jsem trhal a pořád trhal a ani jednou jsem se nespletl a nepodal si jahodu do úst, tak napjatý jsem byl, že bych ji nedokázal ani spolknout. Pak na zem začaly dopadat první kapky. Byl čas nalámat květy černého bezu, aby zakryly náš lup, a běžet domů.
Spěchali jsme. Maminka spěchala, já jsem se opájel štěstím. Nejraději bych vykřikl radostí, ale nevěděl jsem, co by tomu řekla maminka. Vypadala tak ustaraně. Proto jsem nekřičel a spěchal, pro ni. Pro sebe jsem schválně šlapal do louží.
Pak se stal zázrak. Maminka přestala spěchat. Bylo to jedno, byli jsme mokří jako dva sněhuláci po oblevě, na rozdíl od nich na nás ale nemělo co roztát. Snad naše obavy, snad jenom zbytečný smutek. A tak se stalo.
Seděl jsem ve vaně. Všude kolem bublala a vznášela se horká voda. Kdybych se podíval na zrcadlo, viděl bych, že je pokryté nedozírnou vrstvičkou kapiček sražené páry, možná bych vstal a něco na ně prstem napsal nebo namaloval, ale nestalo se tak, protože mi celý výhled vyplňoval zářící obličej mojí maminky. Pažemi se koupala společně se mnou a ústy mluvila, jistě něco krásného, ale co, to jsem neslyšel, v uších mi pořád ještě znělo šumění deště.
Maminka vstala, šplíchla na mě hrst vody, usmála se a odplula do kuchyně. Bylo slyšet, jak tátovi a dědečkovi a babičce a docela malé sestřičce, plná dětinského nadšení, líčí naše dobrodružství. Rázem jsme se proměnili v udatné rytíře, kteří se vrátili ze země ležící za sedmero horami a ještě více moři.
Jindy bych ve vaně vydržel třeba hodinu a nechtělo by se mi ven, voda by už byla dávno studená a dětské prstíky plné vrásek a maminka by musela přijít a vylovit mě jako kapra o Vánocích, dnes jsem se hnal ven, sotva jsem se namočil. Tolik mě přitahoval smích z kuchyně. Také jsem se chtěl smát a vypravovat, nabírat plné hrsti jahod, jako v truhle plné zlata se v nich přehrabovat, sypat je do umývadla a zase je vybírat, mačkat je s cukrem a nakládat do misek, nechat si až kdesi zezadu z čelistí vystřelovat déšť slin a olizovat se až za ušima. A tak se stalo.  

Poznámka redakce: Autor povídky získal na jaře roku 2006 I. cenu v literární soutěži Pozitivních novin