Michal Čagánek: Babička na prodej ...
Rubrika: Literatura – Povídky
| Babička na prodej Vždy na mě padala úzkost z těch dvou malých oček na koncích hrubých provázků, které děda přivázal k hornímu rámu branky do zahrady. Moc dobře jsem věděl, na co tam visí a pro koho. Měl jsem moc rád naše ušáky, hlavně když byli maličcí, tak malí že ani nebyli vidět v pelíšku z chlupů mámy králičice a děda do něho sáhnul a ukázal nám králíčka na dlani, malé králičí mrně se slepýma očima a neposlušnými nožičkami, které chtělo jediné, být rychle zpátky u svojí maminky. A tak jsme ho nechali a čekali u dvířek králíkárny, až ušáci povyrostou a mi si s nimi budeme moct hrát. Pěkně divocí byli tihle dědovi králíci, vůbec nebylo snadné je dostat ven, natož je chvíli udržet v náručí. Na mazlení tedy moc nebyli, mi jsme je ale stejně měli rádi a dávali jsme jim seno a zrní a vodu do misek. Králíci rostli a sílili a zakrátko už byli dospělí. Děda je jednoho po druhém bral za kůži na zádech nebo za uši a zvedal je do vzduchu. Držali jak hlúpí, jak se u nás říká, asi nic netušili, ani potom ne, když hlavou dolů bezvládně viseli pod rámem branky. To jenom na mě padal smutek a bylo mi tak nějak do pláče, ve svíčkové jsem se rýpal, ne omáčku jsem měl rád a ani knedlík mi nevadil, s králíkem jsem si ale nějak nevěděl rady. Za králičí kožky jsem byl ale vděčný. Působily trochu strašidelně, když visely v kůlně na zdi, králičí kůže s chlupy obrácenými dovnitř. Všechen strach však rázem zmizel, jen co se ulicí rozlehlo: „Kúúúžééé!!! Vykupujeme kúúúžééé!!! Péééříííí!!! Starééé péééřííí!!! Kúúúžééé vykupujemééé!!!“ Hned jsem byl před domem a pospíchal jsem za známým autem s tlampačem na střeše. Dole v ulici zůstalo stát, já jsem nesměle pozdravil a podal kůže otevřeným oknem. Pán za volantem se na ně podíval vážným pohledem, ze kterého mě tuhla v žilách krev, co když se mu kůže nebudou líbit, a rovnou je hodil za sebe na hromadu jiných králičích kožíšků. Vracel jsem se lehký, s úsměvem a několika penízky v dlani. Bylo to, jako bych se vracel z lovu nebo z nějaké dobrodružné výpravy, bylo to, jakoby žádný králík nikdy nezemřel, jako by ten morous chlap odvážel kůže rovnou do nebe, aby se králičí holátka měla do čeho obléknout. Někdy, když se rozezněl amplion, vyšla babička na verandu a jak byla v dobrém rozmaru, začala napodobovat hlas z tlampače: „Děckááá! Zlobivééé děckááá vykupujemééé!“ Dědeček byl naštěstí se mnou a začal křičet: „Babkýýý! Starééé babkýýý!“ Načež se babička začala smát. Dobře věděla, že by ji neprodal za nic na světě, ani za milion, ba ani za lepší babičku ne, tu nejlepší měl beztoho už dávno doma a žádnou jinou ani nechtěl. |
|
|
| Nesmělý hlas ve tmě „Dědóóó...? Dědóóó...“ A po chvíli zas: „Dědóóó...!“ o něco důrazněji. Skulina ticha, ve které je slyšet vystřelovat krystaly tmy, jako když se neviditelné prsty dotýkají konečků okvětí netykavky připravených k explozi nového života. A potom: „Dědóóó!“ už docela vystrašeně. Jestli se hned neprobudí, budu se muset počúrat. Zkusím to ještě jednou: „Dědóóó...“ A znovu: „Dědóóó...!“ Odpověď – chrápání. „Dědo!!!“ Konečně kdesi cosi praskne. Neviditelná bublina dědečkova spánku je narušena. Pro jistotu řeknu ještě jednou: „Dědo...“ „No - co je?“ „Dědo, já du čurat.“ „Tak běž,“ řekne dědeček, aniž by se pohnul. To stačí, abych překonal strach, vyloupl se zpod bíle nadýchané peřiny, sklouzl z gauče v nohách dědovy a babiččiny postele a vydal se na dobrodružnou cestu přes ložnici, pokoj a úzkou chladnou chodbu až na záchod. Proudem ze mě prýští nastřádaná tekutina, zatímco mi noc neodbytnou rukou sahá za límec mého dětského pyžama, malým okýnkem nad záchodovou mísou se tlačí noc, studené dlaždičky cítím až v kolenou. Tak, konečně hotovo. Teď rychle zpátky. Nepoznal jsem od té doby blaženější pocit – vrátit se vyprázdněn z noční výpravy, na které jsem musel projevit tolik odvahy, a klidně spočinout pod nadýchanou přikrývkou dětských snů, která dosud hřeje mým vlastním teplem. |
| Dvířka dětství Tiché zaklepání na dveře. „Je tam děda?“ Ticho. Další ťuky – ťuk. „Je tam děda?“ Konečně odpověď: „Není.“ „A kde je?“ „Vlk ho sežral.“ „A proč?“ „Protože měl hlad.“ „Děda není k jídlu ale.“ „To ten vlk nevěděl.“ „A chutnal mu?“ „Chutnal.“ „A snědl ho celého.“ „Celého.“ „A není mu špatně?“ „Není.“ „A – můžu jít dál?“ „Jestli se nebojíš...“ „Tak já jdu. Nebojím.“ Častokrát hráli jsme tu hru. Já na chodbě, děda za bíle natřenými dveřmi obývacího pokoje. Naoko si v křesle u okna četl noviny, ve skutečnosti čekal, až tichounce zaklepu na dveře, začnu s ním vést náš rozhovor, potom vezmu za kliku, opatrně jako by byla z perníku a já jsem ji mohl příliš prudkým pohybem zlomit, vstoupím do místnosti a on si pak se mnou bude hrát. Malovat mi slona nebo labuť jedním tahem, pomalu listovat v obrázkové knize, plánovat, jak spolu půjdeme na ryby nebo na pole, kočkovat se na koberci, škrábat mě strništěm na tváři, říkat mi ty pazúze jeden a ty žide malá a ze srdce se smát. Skutečně krásný čas, moc pěkné vzpomínky. A co vy, kdy naposledy jste zkusili zaklepat na dvířka dětství? Ťyky – tuk, kdo je tam? |
|
|
| Příroda ČSSR To by vám nejlíp řekla moje babička, jak jsem celé hodiny vydržel sedět u tlustého svazku Příroda ČSSR, pomalu obracet stránky a číst, nejprve obrázky nejrůznějších zvířat a rostlin, později i popisky k těm obrázkům. Když jsem tu knihu vzal do rukou, jako by zmizel celý svět a já jsem jenom četl, četl a četl. Přírodu jsem měl vždy rád, výpravy do okolní krajiny s tátou a maminkou, s dědou. Za jarní travou a petrklíči. Za vodou z potůčků a obláčky srnčí zvěře rozptýlenými po zelenavém nebi polí. Za sluncem a vůní listí, za hříbky a ostružinami, za třpytícím se sněhem. Byly pochody přes hory a doly. Až do Luhačovic jsem s tátou došel a v hospodě pil čaj s dospělými chlapy. Lom za koupalištěm se zbytky kolejové dráhy pro těžké železné vozíky svážející kámen se otvíral snům o časech Zlaté horečky. Za naším polem tekl potok a unášel mě s sebou dolů k řece. Brodil jsem se v jejím proudu, bral do dlaní vodu, stříbrné běličky a vousaté hrúzky, mušle, co se z nich dřív vyráběly perleťové knoflíky a nyní radost malých chlapců. A všude rostly stromy, na které bylo tak snadné vylézt a ještě snadnější z nich skočit, dopadnout na zem a svalit se do trávy. Nabrat do plic vítr přinášející vůni dalekých krajů a potom se těm krajům vydat v ústrety. Pustit po proudu loďku se vzkazem, že jsem tu, že žiju. Dívat se za ní a nelitovat, jenom oči nechat otevřené – všem přítomným chvílí a snům. |
| Kdeže ty loňské sáně jsou Stál jsem rozkročený na čerstvém sněhu a nevěřícně zíral na sáňky. Tak nějak se vždy smrsknou přes léto a podzim. V zimě opět o něco povyrostou, na jaře je však nakonec ukládám o dobrých deset čísel kratší než před rokem. Jak jsem jako kluk býval pyšný na naše obří sáně! Půl tuctu kluků a holek se nás na ně vešlo, celý chumel dětských těl odletujících za jízdy jako barevné konfety. Málokdo zůstal sedět až do konce. Nejpozději v poslední zatáčce jsme se smykem vyklopili do sněhu. A znovu nahoru, pružnou chůzí, za sebou nic menšího než pravé dřevěné sáňky, ještě s ohrádkou, aby toho nebylo málo. Jakoby toho vůbec málo mohlo být, mých sáněk poslušně vedených do kopce za ledem obalenou šňůrku. Každý toužil se na nich svést, ještě za jízdy přiskočit, alespoň na několik chvil se přidat ke společné jízdě, pocítit sněhové jiskérky bodající do tváří, vysunout nohu a udělat smyk, pak spolu s ostatními skončit v závěji. Jo, jo, jo, to bylo přesně ono, ta pravá chuť té pravé zimy. Mnoho sněhu roztálo od těch časů, uplynulo mnoho vody. Sáňky zůstaly, ale nějaké malé, maličké, bez veselého křiku, smíchu v zatáčkách a bez ohrádky. |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 28. 10. 2010.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
JUDr. Ivo Jahelka |
 |
Ivan Rössler |
 |
Jiří Menzel |
 |
Karel Šíp |
 |
Jaroslav Vízner |
 |
Helena Štáchová |
 |
Blanka Kubešová |
 |
Milan Lasica |