Přijel jsem pohodlným a čistým švýcarským vlakem na ženevské nádraží ku konci roku 1968.
Jak dlouho tam zůstanu, jsem nevěděl. Z francouzštiny jsem nevěděl také takřka nic, nevěděl jsem, kde budu bydlet, zda si tu najdu přátele, nebo alespoň sympatizující známé... Měl jsem v ruce telegram od mladého Ženevana z 22. srpna: Přijeďte k nám, bude-li třeba!
Byl velmi chladný den konce podzimu a před nádražím stála krásná stará tramvaj, podobná té pražské z mého mládí... Byla to naivní důvěra ve svobodný svět nebo nezodpovědnost jednatřicetiletého českého herce vypravit se s manželkou a šestiletou dcerkou, vybaven jedním kufrem pro celou rodinu a zmíněným telegramem, do neznáma? Dívám-li se zpátky, mohu poděkovat, že jsem našel takovou odvahu.

                                           * * *
Připraven přijmout jakoukoliv práci, pokud vůbec nějakou najdu, bylo první podmínkou, s níž jsem se smířil... Začal jsem balením knih pro poštovní zásilkovou službu ve skladu knihkupectví Georg et cie.
Některé byly tak těžké, že šlo vlastně o nádeničinu. Pak jsem pokračoval, díky diplomu konstruktéra lodí, v továrně Motosacosh jako kontrolor zakázek lodních motorů.
V padesátých letech mi bylo zakázáno studovat jakýkoliv humánní obor. Byla mi doporučena práce horníka, nebo kotláře. Po dlouhých tahanicích mi Uliční výbor odsouhlasil aspoň technickou školu. Byly tam v týdnu dva až tři dny praxe v továrně a to mi mělo umožnit vykoupit se z nekomunistického rodinného vlivu. Nepomohlo to, jen mi odepřeli studia, jež jsem pak celý život doháněl.
Minulý režim ublížil mnohým bolestivěji. Nicméně to, co potkalo mě, "soudruhům" nezapomenu nikdy...

Jaro přichází v Ženevě dřív, krásně teplé a s ním milí lidé, jež jsem náhodně postupně potkával, Georges Pessis, Monique Bierense de Haan, Yefim Zarjewski, Jean-Louis Roi, Françoise Gentet, mi dojednali přelomovou schůzku s programovým ředitelem ženevské televize, TSR. Byl to, Jean-Jacques Demartines.
I když jsem byl jen v roli "prosebníka", dá se říct, že jsme si "padli do oka".
Přestože jsem žádal o jakoukoliv možnou práci v televizi, být co nejblíže filmu a hercům, nabídl mi stáž režie.
Ohromné štěstí a vlastně i jistá osudová logika. Začal jsem svoji profesionální kariéru devět let předtím v Dokumentárním filmu Praha jako asistent produkce a režie a o studiu režie jsem snil. Koncem dubna 1969 jsem tedy začal stáž v TSR...
Psát o dvaceti pěti letech života, co jsem dal televizi a co mi ona nabídla, abych prožíval s ní, na to by tady scházel prostor...
A co se podělit o to, co cítí exulant v nové "vlasti"? Nic objevného či exotického to nebude. Aby člověk "exil" pocítil, není ani třeba zemi opustit, stačí změnit místo bydliště a zaměstnání u sebe doma.

                                                                            * * *
U příležitosti 40. narozenin TSR jsem dostal úkol napsat něco o lidském vykořenění: Napište nám, jak si žije český herec a režisér ve Švýcarsku, své druhé, budoucí vlasti.
Protože na začátku osmdesátých let se mi ani nezdálo, že by se doma něco změnilo, vypadalo to tedy na "doživotí". Bylo přirozené myslet na to, jak v nové zemi zakořenit.
To bylo také téma mého filmu "Racines" (Kořeny), jež jsem pro TSR napsal a natočil.
Pan Tch., hrdina příběhu, si uvědomí, že by měl začít hloubit díru pro své budoucí kořeny, jenže mu bylo určeno čekat na občanství patnáct let. Tak dlouho se jeho kořeny mají vyvíjet bez kontaktu s novou úrodnou zeminou?... Teprve potom budou posouzeny jeho současnými dobrodinci. Pokud budou pěkné, kvalitní a silné, povolení bude vydáno.
Vyhloubit tak obrovskou díru pro košaté patnáctileté kořeny je technicky velmi náročné. Bylo by tedy rozumné začít s tím ihned. Kde ale najít potřebný kus země? I kdyby, nakrásně, na to měl finanční prostředky, nemůže dostat povolení, protože je čekatelem. Možná tedy až za těch patnáct let!? Balancovat tak dlouho ve vzduchu je nebezpečně dlouhá doba. A tak se musel učit žít mimo realitu obklopující ho společnosti.
Mimo práva a povinnosti, jež dává svým občanům. Bez "lásky"! Jenže on potřebuje "lásky" víc, než by mu bylo třeba doma. A tak se pan Tch. snažil, jak to šlo. Když potkal náhodou spřízněnou duši, cítil se lépe. 

                                                                         * * *
Roky v Ženevě utíkaly a já se mohl začít opravdu "rozhlížet"... Krajinu, kde jsem vyrůstal, jsem měl v sobě hluboko zaznamenanou a nevědomky jsem hledal jí podobnou. Tam jsem se také najednou cítil lépe.
Pak mi postupně učarovaly jiné a jiné, nádherné. Svět je v podstatě všude stejný, krásný, jen jinak barevný.
Všude se najde něco, co stojí za pohled, co můžeme milovat...
Potkával jsem často lidi, co nechtějí vidět ani poslouchat. Ti vás nepřijmou. Nahlédnout se zájmem do vaší "mošničky" co je v ní jiného, nového, není nejlehčí. Nepochopí a ani se o to nesnaží.
Dívat se je jednoduché, ovšem vidět je třeba. Kdo opravdu vidí, je schopen také vyslechnout. Porozumět někomu, kdo nezná dostatečně jazyk koutku světa, kam došel. Nezná jeho pravidla, zvyklosti.
Jsou takoví, co používají srdce, co vidí a tihle ostatní. Těch je, ke škodě exulanta, většina. Po tom všem už ho ani nepřekvapí, když se má možnost vrátit domů z domova číslo dvě, že se cítí v exilu nanovo. 
                                                                           
                                     * * *
V jiném mém filmu, "Bílá noc", se v kostele při půlnoční mši náhle připojí k živému Betlému Tři králové.
K velkému překvapení všech. Na ně nikdo v přípravách nemyslel...
„Kdo to je", ptají se lidé, „odkud přišli, nikdo je nezval, nikdo je nezná!?"... Když se potom celá ves v hospodě veselí, nikdo je dovnitř nepozve a oni, chvíli postávajíce pod okny, zmizí tak, jak se objevili, i se svým "tajemstvím". Takřka nikdo se netrápil tím, že měli třeba něco nového, zajímavého a užitečného ve svých "mošničkách". Nikdo se jich na nic nezeptal. Kdyby je však byli přece jen pozvali, kolik z nich by si dalo práci jim porozumět?
Mluvit stejnou řečí je jednodušší a dokázat to bylo v prvních letech jedno z nejtěžších. 

                                                                             * * *
„Moje chabá znalost francouzštiny mi ztěžuje komunikaci se členy filmových štábů", stěžoval jsem si svému zkušenějšímu kolegovi, režisérovi Burkhartovi.
Roger mi odpověděl: "Máš-li opravdu co říct, dokážeš to říct i jinak, třeba beze slov. Ti, co budou naslouchat a chtít ti porozumět, si s tím práci dají."
Ale kolik jich, takových, je? Ne každý je ochoten se namáhat. Raději zůstane při starém, důvěrně známém. Jen se nenamáhat vzít to z jiného úhlu, hlavně zůstat ve svých "značkách".
A je to způsob smutně rozšířený, pohodlný a velmi nakažlivý. Odmítnout jakéhokoliv hledání.
„Normálně se to takhle nedělá," byla věta, co jsem slyšel příliš často.
Když schází chuť objevovat, člověk tím ztrácí, možná nevědomě. Exulant, ten tím trpí, nic, co s sebou přináší, nemůže předat. "Dveře" mu zůstávají zapovězené.
Za celých pětadvacet let jsem musel často vynaložit hodně sil, abych ztratil návyky naučené doma jako ty správné, porozumět a používat jinou pracovní koncepci, "namočit se" do nového kulturního "jezera", naučit se perfektně jazyk země, která mě přijala. To ovšem neznamenalo vymazat ze sebe vše, co jsem si s sebou přinesl. Snažil jsem se obohatit mé filmy a i kontakty s lidmi mého nového domova o to, co jsem si v nitru uchoval.

Dnes jsem již šestý rok zpět doma a někdy sklíčený zjistím, že jde vlastně o nový exil. Tady také, občas, zůstávám před zavřenými dveřmi.
Málokoho zajímá, co jsem si s sebou přinesl, málokdo slyší. Zřejmě jsem se změnil, měl jsem možnost poznat něco důležitého, že je svět všude stejný. To chce slyšet málokdo. Asi také proto, že jsem ztratil jisté iluze.
Měl jsem možnost vidět, že se někteří naparují stejně jako tady, že jsou odněkud, že jsou jedineční, lepší, vědí vše lépe... Ta "výjimečnost" jim nic zvláštního nepřináší a nám ostatním už vůbec ne.

Právě byl zvolen staronový prezident. Jeho vyzyvatel má, jako já, dvě občanství. Má tedy také dvě vlasti, tu svoji a tu hodnou macechu, co ho přijala, když to moc potřeboval.
Kolik lidí ho slyšelo a opravdu vidělo? Polovina by mu byla jistě dveře otevřela... Až se mu podaří ještě lépe "mluvit zdejší řečí", až ho pochopí i ti, co ho osočovali cizákem, Česko pokročí o stupínek výš a dál. Lidé se snad naučí vidět a slyšet.
Tohle všechno jsem nevěděl a jsem vděčný, že mi byla dána možnost se to dozvědět.