Právě probíhá v Pozitivních novinách anketa o některých neblaze působících médiích.

Bylo to začátkem roku 1999 kdy mě, při mé návštěvě v Praze, požádal o rozhovor novinář magazínu "Story".
V té době jsem ještě bydlel v Ženevě a uvažoval o návratu. Moje práce ve švýcarské televizi skončila. Článek mi byl poslán ke kontrole, jak jsem požadoval. Text našemu rozhovoru odpovídal, a tak jsem dal souhlas k jeho publikaci. Článek vyšel takový, jak jsem ho odsouhlasil, ale jeho hlavní titulek « Útěk z ekonomického šílenství »  i následující mezititulky změnily totálně smysl rozhovoru.

O nich jsem, jak to asi bývá zvykem, informován nebyl. Šlo o neakceptovatelnou manipulaci, ale bylo pozdě.

Po čase mi přišel dopis od, mně neznámé, paní Grizové, že byla inspirována zmíněným článkem při čtení "Story". Podle vypsaného a úpravného rukopisu mě ani nenapadlo, že se dočtu o tak velké nenávisti a nepochopení.Přestože mě hrubě urážela, odpověděl jsem jí:

Je mi líto pro vás, že žijete s takovými myšlenkami o světě, penězích a lidech. Bylo by zdravější pro celý váš budoucí život, protože podle mne nejste, jak píšete, na jeho konci, kdybyste byla ochotna změnit váš názor na jiné a mohla se napříště vyvarovat podobných soudů o světě, který jste, zdá se, neměla, k vaší škodě, možnost poznat.

Píšete také, že lidé nad sedmdesát let mají rychle skočit do rakve a přiklopit víko a zmizet z tohoto světa. To je velmi smutný a nezdravý názor. Tím spíše, že vám je jenom šedesát čtyři let...

Nepíši to dnes, abych zde reprodukoval všechny plivance, jež dopis obsahoval, ale abych se podělil o setkání, jež jsem popsal v reakci na něj. Jde o jedno z mnoha setkání, která jsem měl štěstí zažít při mé práci filmového režiséra. Měl jsem natočit portrét jedné zajímavé ženy.

V odpovědi paní Grizové jsem, mimo jiné, psal :

Paní Anně Pegové bylo 84 let, když jsem ji poznal. Její život byl plný problémů, ale popíši jen to nejdůležitější. Jako mladá žena s dvěma dětmi, synem a dcerou, žel psychicky postiženou, musela opustit revoluční Rusko.
V doprovodu svého manžela a jeho bratra, carských důstojníků, kteří nikdy nepracovali, se usadili v Paříži. Tam celou svou početnou rodinu živila ona sama...
Vypracovala se natolik, že nakonec založila úspěšnou kosmetickou firmu. Když jí bylo 65 let, její syn ji nechal prohlásit za nesvéprávnou. Nechal jí tak odebrat právo vlastnit prosperující podnik, jehož se sám tak stal majitelem.

V tak vysokém věku, kdy podle vás už měla dávno Anna Pegová ulehnout do rakve, si vybudovala nový, aktivní a výdělečný život. Ze vzpomínek dala dohromady starý lidový recept své chůvy na léčení ne­duhů kůže.

V době, kdy jsem ji poznal, jen s dvěma kufry a šoférem jezdila autem po Evropě a v luxusních kadeřnictvích Curychu, Ženevě, Bruselu, Madridu, Paříži a jiných přinášela svůj um a radost ze života potřebným ženám.
Klientky se k ní hrnuly také proto, že jim uměla poradit, jak se vypořádat se životem.
Při natáčení filmu jí bylo 84 let. Byla tedy starší o 20 let víc než vy. Přesto a na rozdíl od vás, plná plánů a elánu do života rozdávala svoji neutuchajcí energii a moudrost. Do rakve se jí lézt nechtělo a bylo by to také pro svět škoda. ŠKODA PRO VÁS, ŽE JSTE JI NEPOTKALA!
Vy si pěstujete svoji nenávist k jiným, hlavně úspěšnějším lidem, abyste zakryla váš životní neúspěch. Probuďte se a něco se svým živo­tem udělejte. Nikdy není pozdě. Závist, zloba a nenávist k ostatním vám dělají váš život jenom bolestnějším.
S pozdravem a přáním, at’ mi přichází co nejméně tak smutných dopisů jako ten váš.

Když filmování skončilo, Anna Pegová uspořádala v malém najatém bytě v Ženevě, kde právě přebývala, večeři.
Ve svých dvou kufrech měla, opravdu, plno knih a hlavně potřeby k malování obrazů. Uprostřed pokoje stály malířské štafle. Když jsme, už k ránu, s kolegou odcházeli po dobrém jídle a úžasném, zajímavém a vtipném ponocování, říkali jsme si, že k dokonalosti večera ještě scházelo se s ní pomilovat.

A protože padlo slovo milování, rád bych se podělil ještě o jedno setkání.

Jde o Julailu, babičku mé manželky Catherine. Julaile bylo osmdesát dva let, když ztratila manžela. Scházel schody do sklepa, pro pivo, nešťastně uklouzl a zabil se.
Julaila chřadla, už ani chodit nemohla. Bez berlí se neobešla a nakonec ji vozili  na invalidním vozíku. Někdy dva roky potom se rodina vypravila s Julailou na pouť do nedalekého městečka. Potkala tam, zcela náhodou, svou první lásku,Vince. Od té chvíle už nepotřebovala vozík ani berle. Nedlouho nato byla svatba. Julaile bylo 84, Vincovi 86, dohromady měli 15 dětí. Setkal sem se s nimi, když jsme jeli po naší svatbě s Catherine navštívit rodinu do Spokane. Na oslavě byla celá velká rodina. Julaila a Vince seděli na lavičce, drželi se za ruce a hubičkovali se. Byl to nejněžnější pár z celé oslavy.