VELKÝ MISTR MALÝCH FOREM

Přes všechny živé aktivity tu zůstávají nosným prvkem výstavy. Kromě prezentace vlastních fondů v hlavní expozici se Musaion zaměřuje na krátkodobé výstavy a témata, jejichž prostřednictvím seznamuje veřejnost se soudobou tvorbou, vycházející z tradic a tradicí inspirovanou. Zatím poslední výstava Ignáce Bizmayera Kouzlo slovenské keramiky, pořádaná ve spolupráci se Slovenským národným múzeem v Bratislavě a Slovenským institutem v Praze, je toho nejlepším důkazem. A důkazem neslábnoucí spolupráce obou států, jež se po rozdělení území projevuje v ještě uzších pracovních kontaktech a profesních i osobních vztazích, které ústí do krásných projektů.

Slovenský národní umělec IGNÁC BIZMAYER patří ke klasikům keramiky fajáns na Slovensku. Jeho dílo je charakteristické pro dvacáté století, zejména pro jeho druhou polovinu, kdy bylo společenské klima nakloněno tvorbě inspirované domácí lidovou tradicí. Bizmayer k ní neměl nikdy daleko, přesně řečeno: vyrostl z jejího středu. V jeho tvorbě, tedy i na pražské dvoj-výstavě, je dobře zřetelná jeho tvůrčí cesta: od předmětů užitných, spjatých úzce s tradicí známé modřanské keramiky, až po svébytná umělecká díla v podobě něžných plastik, větších reliéfů i keramických monumentů.

         

Pro prostory Musaionu je pro kolekci Kouzlo slovenské keramiky vybráno na sto padesát jeho děl především ze sbírek Slovenského národného múzea, menší soubor pak z fondu Historického muzea Národního muzea v Praze a malý soubor od několika soukromých majitelů. Největší počet tvoří drobnější figurální plastiky, které jsou výrazně spojeny s tradičním životem slovenské vesnice i samot různých regionů. Bizmayerem mistrovsky schematizovány, poznáme v nich jeho velkou znalost regionálních odlišností lidských typů, krojů, práce a zábavy i zažitých křesťanských vazeb. Uvidíme veselé postavy muzikantů a lidových zpěvaček z Terchové, z Detvy či z Myjavy. Nechybí tu temperamentní romští muzikanti – s podobou i „od pánaboha hudebně nadaných“ členů rodiny Giňů – a krásné Rómky. Velká skupina plastik představuje postavy při práci doma, na poli, ve vinici a v hospodářství. Autor nezapomíná ani na typické postavy slovenských dráteníků, nejrůznějších řemeslníků, jarmarečních prodejců. Svým originálním, a proto jediněčným způsobem, nám citlivě přibližuje dnes již téměř zmizelý svět tradiční slovenské vesnice.

Výstava Ignáce Bizmayera, připravená pro Prahu slovenskými instutitucemi k významnému jubileu 85. výročí narození umělce, je otevřena v adekvátních prostorách. Letohrádek Kinských svou křehkou a subtilní krásou souzní s mistrovým jemným keramickým rukopisem. Nedílnou součástí této expozice je ve stejném čase probíhající výstava Čaro slovenskej keramiky v pražském Slovenském institutu. Jedinečnou dvoj-výstavu ještě umocní Týden modranské keramiky, na němž se představí i současní mistři fajánského umění přímo ze slovenské Modry a Pezinoku. A Ignác Bizmayer, příbuzensky spjatý s Terchovou (proto na zahájení vystoupili i terchovští muzikanti a zpěváci), je s Modrou srostlý kořeny své keramická tvorby.

IGNÁC BIZMAYER

Kouzlo slovenské keramiky / Musaion-Letohrádek Kinských Praha

Čaro slovenskej keramiky    / Slovenský inštitút Praha do 20. dubna 2008        

Týden modřanské keramiky / Musaion-Letohrádek Kinských Praha 1.– 6. dubna 2008  

LEGENDA ARCHITEKTURY

„OSCAR NIEMEYER navrhuje v devadesáti osmi lepší stavby nežli třicetiletí hoši. Žije erotikou, ale ona může mít jemný profil, jistou dávku tajemství. To není playboy, to je Saint Exupery…“ říká Jan Kaplický o brazilském architektovi.  

Muž s pronikavým pohledem a názory OSCAR Riberio de Almeda NIEMEYER Soares Fillo se narodil roku 1907! v Rio de Janieru. Po studiu architektury nastoupil do ateliéru Lucia Costy. Zkušenosti a praxi zde získával na prestižních projektech budovy ministerstva školství a zdravotnictví pro Rio či pavilonu pro světovou výstavu v New Yorku. Spolupracoval (jindy soupeřil) s Le Corbusierem na návrhu nového sídla OSN v New Yorku. „Jeho“ architekty byli Miese van der Rohe a Roberto B. Max, s Gaudím byl fascinován křivkami a oba vědomě pomíjeli pravé úhly. Smýšleje levicově, Oscar N. po brazilském převratu 1964 ztratil klienty a jeho práce všude odmítali. Proto volil exil - Paříž. Návrhem milánského nakladatelství Mondadori (pět pater s nepravidelně rozmístěnými sloupy po délce fasády od stropu visí) si vydobyl prestiž. Po změně režimu se Niemeyer začátkem osmdesátých let vrátil do vlasti.

K prezentaci celého jeho díla by bylo potřeba mnoha výstav. Pro kolekci v pražské Národní galerii je vybrána „jen“ nejznámější architektura města BRASILIA, zapsaného na seznamu UNESCO. Myšlenku z 19. století na jeho vybudování inicioval ve století následném brazilský prezident českého původu Juscelino Kubitschek. Dle Niemeyrova návrhu vyrostlo za pouhé čtyři roky uprostřed pustiny, v nadmořské výšce tisíc metrů. Nejzajímavější metropole planety nese Costův půdorys letadla Plano Piloto s tehdy smělým konceptem děleného systému pro chodce, auta i veřejnou dopravu. Niemeyer stihl za několik měsíců navrhnout do detailů řadu městských objektů, například rezidenci prezidenta, budovu Ministerstva zahraničí. Tou nej je prosklená Metropolitní katedrála, evokující tvar sopky, květiny či trnové koruny na Ježíšově hlavě. Jedinečnost umělcových návrhů tkví v oblých křivkách, v té době zcela výjimečných.

Brasilia, plánovaná pro osm set tisíc obyvatel a dnes domov půldruhého milionu lidí, je básní ze železobetonu a oceli, která je tvary a rafinovanými prostorovými vazbami jedním z nejfotogeničtějších architektonických celků. Právě ve vystavených fotografiích Damjana Pevloška, zasvěcence díla J. Plečnika a dnes slovinského velvyslance v ČR, je znát vytříbený cit pro architekturu. Lehké, jestliže se v Brasilii snoubí modernismus s regionalismem a poetický výraz a dojmy, které vzbuzuje, může být přiblížen v průvodci.

Sám Niemeyer žije v Riu.  Ve svých téměř devadesáti navrhl pro nedalekou Nitéroi Muzeum současného umění: tvar UFO a krásný výhled na Rio i záliv Guanabara ho řadí mezi deset nejlepších světových staveb 90. let. „Své století“ autor oslavil novým zdejším Teatro Popular. Začátek milénia otevřením Muzea Oscara Niemeyera, pro svůj tvar předzdívaným „Niemeyerovo oko“. V roce 2003 byl architekt vybrán k projektu prestižního pavilonu Serpentine Gallery v Londýně. Alžíru navrhl univerzitu, Madieře kasino. Jeho budovy zdobí kontinent Ameriky, Evropy i Afriky. Rok před jeho stými narozeninami byly v hlavním městě Brazílie otevřeny muzeum a národní knihovna, které projektoval. Další návrhy ještě plánuje. Roku1988 obdržel Pritzkerovu cenu – obdobu Nobelovy – za architekturu.  

Jakým je Niemeyer architektem? Velmi ladných křivek, jež intenzívně vnímá při pohledech na hory, mořské vlny nebo tělo ženy. Nemá vůbec rád pravé úhly, neboť „architektura má především usnadňovat život lidem, žijícím uvnitř jí“. Jeho stavby volně plynou v prostoru jako klikatící se řeka, která vtéká do moře bezbřehé tvůrčí inspirace. Bourají zákony fyziky. Jsou létajícím talířem, připravenou sopkou, obřím okem na muří noze.  

Jakým je Niemeyer člověkem? Milovníkem samby, krajin a panorámat, červeného vína a doutníků. Nerad mluví o – architektuře! „Život je mnohem důležitější než architektura sama.“

Poté, co se před dvěma roky oženil, je stále plný optimismu a plánů. Jako umělec má stále co říci.

BRASILIU Oscara Niemeyera, instalovanou jako vlnící se křivku, můžeme vidět ve Veletržním paláci NG až do 15. května 2008.