Stanislav Moc: Syn Mahlera

Rubrika: Literatura – Zábava

V letní Sydney je někdy pěkné horko. Může být i přes čtyřicet, a tak už ve třicátých letech minulého století budovali bohatí sydnejčané v Modrých Horách odpočinkové bungalovy, kam se tehdejší smetánka přesouvala v létě k ochlazení.
Nejslavnějším místem byl bungalov malíře Normana Lindsey, který se proslavil malováním a kreslením ženských aktů. Lindsey nemaloval nahé ženské úsporně, naopak je přímo chrlil. Jedna nahá ženská vedle druhé, že jimi jeho obrazy přetékaly. Nádherné, prsaté, zaoblené i hubené, ba i starší, ale hlavně rozdováděné, smyslné a sexuálně vilné jako víly nebo tančící rusalky. Na svou dobu hotový skandál!
Upjatá anglosaská smetánka té doby Normana přehlížela, ba na něj i několikrát poštvala policii pro necudnost, neboť právě u něj v bungalovu se scházely umělkyně a herečky, z nichž nejedna mu stála modelem, ale i feministky, kteréžto slovo tehdá ještě neztratilo svůj glanc a označovalo skutečné bojovnice za práva žen v době, kdy být feministkou nebyla výhoda. Dnes mají všechny ty ženy o slávu postaráno.
Bungalow Normana Lidsay leží mezi Springwoodem a Faulconbridgem a je z něj muzeum s krásným parkem. Ovšem Springwood a Faulconbridge je jen na půl cesty do hor. Mnohem výše leží Leura, Katoomba a Blackheath. A právě u Leury si stavěli letní bungalowy ti nejbohatší. Ti, kteří se nakonec v dražbách předháněli, aby nějaký ten Lindsayův výtvor zdobil právě jejich budovu. Možná, že jim křivdím, že to kupovaly až jejich děti, ale vkus se od té doby značně změnil a posunul.
Ovšem tradiční oddych od vedra je v Sydney dodržován pořád, i když dnes, v době klimatizace a umělých bazénů, ta potřeba již není tak silná. Do hor se ovšem jezdí stále a dnes už i v zimě. Však klimatizace se dá přepnout i na teplý cyklus a bazény se staví i uvnitř budov. V sedmdesátých letech minulého století postavilo bohaté konsorcium u Leury nádherný komplex Fairmont. S parky, zahradami, bazénem a uvnitř s nádhernými sály a přepychovými pokoji pro bohaté. V sálech byly obrovské krby, kde neustále hořelo výhřevné dřevo eukalyptů a zkrátka to byla na svou dobu paráda. Nebyla ovšem zadarmo. Přespat ve Fairmontu stálo čtrnáctidenní výplatu.
Brzo se rozneslo, že ta nádhera se musí vidět, aby jeden uvěřil, že i rozhled je z Fairmontu lepší než z Hydro Majestic u Blackheathu a to už bylo co říci. Hydro Majestic má výhled do Megalong Valley, kteréžto údolí samo o sobě je pastvou pro oči z té výše. Ivoušek, který tenkrát bydlel v Blackheathu a kolem Hydro Majesticu jezdil denně do práce, nadšeně vykládal, že Fairmont… uvidět a zapomenout na Neapol i na smrt! Když pak přijel k němu na návštěvu Péťa Mahler z Tasmánie a oba mě vyzvali, abych s nimi šel na večeři do Fairmontu, neváhal jsem ani minutu!
Péťa byl také ženat, jako my dva, a tak nás bylo šest. Ženské se na tu slávu těšily a ta moje si dokonce koupila nové šaty, takže jsem musel jít vyšňořen v obleku. Měl jsem tenkrát nádherně proužkovaný žlutý oblek s kalhoty mírně do zvonu a s vestou, která měla kapsičky. V tom bych se v Sydney upekl, ale do hor to bylo ideální i s tou vestou. Dostal jsem ten oblek nádavkem k obleku dinner suit, který jsem si nechal ušít v roce 1971 na svatbu. Ten oblek byl strašně drahý, a když krejčí viděl, že váhám, tak k nabídce přihodil i ten žlutý oblek. Považte, jeden oblek zadarmo! Tomu jsem jako správný Čech nemohl odolat a nabídku přijal. V dinner suitu jsem se pak oženil a již nikdy jej na sobě neměl. Žlutý oblek jsem naopak nosil k různým příležitostem, neb se mi zdálo, že ladí s mými zrzavě žlutými vlasy. Ve Fairmontu dokonce ladil i s ohněm v krbu, který žlutě plápolal, takže když jsem si stoupl před něj, nebylo mě skoro vidět. Což nám pomohlo. Přijeli jsme do Fairmontu skoro za tmy, takže z výhledu byla vidět jen nějaká světla v údolí, ale i ty brzo zahalila mlha, neb byla zima. Teda australská, žádný sníh nebo mráz, jen taková klepačka, že jsme šli brzo dovnitř a z prohlídky parků sešlo. Uvnitř byla hala s krbem, který příjemně hřál pravým teplem rozpáleného dřeva. Restaurace byla rozlehlá a plná honorace, to se vidělo hned. Dámy s dekolty a perlami kolem krku, na prstech a pažích tolik zlata, že mi chvíli vzalo, než jsem si uvědomil, že to cinkání, které se restaurací neslo, je od příborů. Pánové, když zrovna nejedli, kouřili doutníky a restaurací se linula příjemná vůně tabáku a všichni byli v dinner suit, který mi visel doma na ramínku a já blbec tam stál v tom plápolavém obleku...
Přesunuli jsme se trochu za teplem ke krbu a Ivoušek zavolal vrchního. Ten chtěl vědět, jestli jsme si zamluvili stůl, a když zjistil že ne, tak nám doporučil, abychom to příště udělali, protože dnes půjdeme domů hladoví. Načež se Ivoušek rozčílil, neb jsme byli všichni hladoví, a tak, jak byly ty naše ženský oblečený, jsme je nemohli vzít na večeři k Mac Donald. Nehledě na to zklamání. Ivoušek teda poručil vrchnímu, aby zavolal manažéra. Moc ochoty v jeho odchodu nebylo, ale manažéra zavolal. Péťa Mahlerů stál opodál s ženskými, zatímco já jsem byl u krbu s Ivouškem. Na přišedšího manažéra Ivoušek naladil obličej do přátelského kukuče a svojí tvrdou angličtinou začal mlít : „Taková příležitost se už Fairmontu nenaskytne a samozřejmě, až to bude ve všech novinách, tak si uříznete pěknou ostudu. My můžeme jít jíst do Hydro Majestic, tam nás určitě uvítají i bez zamluvení stolu, ale on je trochu výstřední a chce jíst tady. Slyšel, že to je nejlepší palác v Austrálii, víte?”
Manažérův sebejistý výraz trochu změkl a znejistěl :”Kdo?” zeptal se zmateně.
„Pítr Mahler”, odpověděl Ivoušek, „doyen všech milovníků hudby a syn slavného Gustava Mahlera!”
Manažer se nadechl, ale než mohl něco říci, Ivoušek důrazně, leč přesto tiše, aby to neslyšel celý sál, zasyčel : „Syn Gustava Mahlera!”
Na sál to teda nijak nezapůsobilo, vidličky cinkaly dál a mně se zdálo, že to Ivoušek trochu přehnal. Odlepil jsem se od krbu, abych se do debaty vmísil, ale jak jsem se pohnul, manažer se mě strašně lekl, to bylo vidět. Uvědomil jsem si, že mne v té žluté kamufláži vůbec proti tomu ohni neviděl, ale také je možné, že mě jenom do teď nevnímal.
„Chcete, aby se vám legitimoval?” zeptal se Ivoušek nevinně.
„Ne, to ne, samozřejmě…výstřední… Gystav Mahler…” manažer luskl prsty a zavolal vrchního.
Za chvíli přinesli dva pikolíci stůl, prostřeli jej a už jsme seděli. Bylo to sice v rohu místnosti, ale to nám nevadilo, zvláště když manažer poslal jednu láhev červeného vína na dům a po večeři se s námi nechal vyfotografovat. Gratis, také na dům, jen chtěl stát pořád vedle mně. Smál se a tvrdil, že to pošle do novin.
Krásně jsme se navečeřeli, pobavili, naše ženy se prošly po Fairmontu a obdivovaly všechen ten luxus, architektické řešení prostorů a pak nám vrchní přinesl účet.
„Ty vole, to je pálka!” oznámil Ivoušek.
Jen tak tak jsme se na účet složili a dali požadovanou sumu dohromady. Bez zpropitného, na to nám už nezbylo. Ivoušek to při placení zamluvil tím, že pan Mahler slyšel, že v Austrálii se zpropitné nedává. Když jsme pak vycházeli ven, vrchní se přitočil k Péťovi a polohlasně mu zašeptal : „Pan vedoucí se dává poroučet a že ten Mahler se opravdu výstředně obléká a také by rád věděl, kdo to byl ten jeho otec a čím se proslavil?”
Péťa Mahler, který vůbec nic netušil, se zarazil a pak rozšafně odpověděl: “ Mahlerův otec? To byl můj táta a proslavil se tím, že se nevrátil z koncentráku, ale že bych se výstředně oblékal, to jste trochu přehnal!?”

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Miriam Hernández http://www.picturescubes.cz/

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 13. 03. 2008.