Někteří lidé se zachytí neviditelným, ale pevným vláknem našeho srdce hned napoprvé.

Tak tomu bylo, když jsem prostřednictvím krajek poznávala vzácnou ženu, krajkářku Karlu Klusoňovou. O její výstavě, o ní samotné, o jejích literárních pohlazeních jste se mohli dozvědět ZDE.

Když mi paní Karla před časem psala o svých nově upravených webových stránkách, zvědavě jsem nakoukla. A pak jsem se vracela. Pro potěšení. Je to opravdu koukání a čtení radostné a inspirující.

Co jsem se dozvěděla nového? Třeba to, že v roce 2007 paní Karla vystavovala své nádherné krajky dokonce až v dalekém Torontě. Že její galerie se stále utěšeně rozrůstá o další něžné paličkované výtvory. Že v odkazech na zajímavé webové stránky má na prvním místě ikonku našich Pozitivních novin.

Dnes, s laskavým dovolením autorky, jsem si vypůjčila z jejích webových stránek kousek krajkovaného povídání. Přijměte tedy pozvání na dostaveníčko s blízkým přítelem paní Karly, s Bobošem:

Boboš, těší mě!

Já jsem tady u paničky na webce. Mám ji moc rád, ale někdy mě štve. Sedává u takového stojánku a má na něm nějaké ostré barevné jehličky, ty mě píchly. Ale v ruce drží nějaká dřívka, hezky to klape. Někdy jí to dřívko upadne, a protože má plné ruce těch dalších, tak to hned nezvedne. No a to je chvíle pro mě. Seskočím z mé pozorovatelny a už si packama podávám to lehounké nic. Dobře se kouše a lítá jako divé. Ale panička hned vyletí za náma oběma. No, co by jí to udělalo, kdyby mi to nechala na hraní. Má jich tolik. Vždyť ona si taky hraje, usmívá se u toho a často sklouznou její očička z krajkování i na mě. Mám to rád, hudba tiše hraje, je klid a můžu dřímat. Sedí u toho moc dlouho a pak si sundá brýlky, pohladí mě, pohladí kraječku a jde si hrát s něčím jiným.

Někdy si hraje u počítače a taky moc dlouho. A to já vždy spím pod tou kolotočovou židlí, taky někdy vedle u koše na papíry. Taky se stalo, asi protože jí pomáhám, že mě pověsila na internet. Jsem její velká láska, má pro mě vždy chvilku na pochování, pohlazení.

Mám svůj obývák. Velký balkon. Je zasklený a já tam mám velký ušák s košíkem a kožešinu. Mám 2,5 roku, vážím 6 kg, a tak se tam vždy schoulím a ráno se nemohu dočkat, až spolu posnídáme. To pak můžu zas já do jejího obýváku. Ale od jara do podzimu jsem na zahradě a panička tam za mnou denně chodí. Když už musí někam odjet, tak to jsem samoživitel. Ale naučil jsem se to, a tak se to dá vydržet. Panička jezdí ještě za svým tátou daleko. Až do Chomutova. Toho znám, už u nás na Hradčanech byl dvakrát. Ale já se pak na paničku moc těším a vyhlížím každé autíčko. Až konečně přijede to její. A pak se moc kočkujeme a mazlíme. Asi to má taky ráda, když jí čumáček schoulím pod bradu. Vždycky se jí lesknou očička a kutálí korálky. Vážně se máme rádi.

Říká se: Pověz mi, jaký máš vztah ke zvířatům, a já ti povím, jaký jsi. Myslím, že v tomto případě není dalších slov třeba.

http://www.krajkoviny.cz/