Jitka Dolejšová: Norsko 2010 - Za všechno může Troll (9)

Rubrika: Publicistika – Letem-světem


Moc dobře o něm vím, o tom norském skřítkovi s kouzelnými schopnostmi. Občas nám schovával různé věci, nařizoval budíka na brzkou hodinu, odstraňoval z cesty turistické značení, přivolával vítr a déšť. Jindy rozfoukal zasmušilé a zlověstné mraky, aby nám odkryl pohádkové výhledy na fjordy, nebo přivolal stádo sobů či obrovskou kolonii papuchalků. Tu a tam pozdržel trajekt, abychom ho ještě stihli, a večer v obchodě pro nás vyčaroval poslední bochník chleba. Děkujeme ti, Trolle, za kouzla a ochranu. Máš velkou zásluhu na tom, že naše putování po Norsku bylo nezapomenutelné.  

Čtvrtek 15. července
Za drobného deště a silného větru balíme, opouštíme kemp v Randverku a cestujeme přes Dombas směrem k Åndalsnesu. Na túru to dnes nevypadá. No uvidíme u Trollstigenu, třeba se to vybere.
Projíždíme podél mnoha peřejí a vodopádů divoké řeky Rauma v monumentálním údolí Romsdalen. Další silniční úsek vede hlubokým kaňonem s množstvím různě silných vodopádů. Jde o jedno z nejužších norských údolí, Marstein. Na jeho dno pronikne slunce jen zřídka. Stavíme na parkovišti u Trolltindane s hrotitým hřebenem a se skalními stěnami spadajícími kolmo dolů do hloubky téměř 1000 metrů. Stěna trollů (Trollvegen) je lákavou adrenalinovou výzvou pro horolezce. Poprvé byla zdolána až v roce 1965 a je nejvyšší kolmou skalní stěnou Evropy. Stále je silný vichr, ale kupodivu teplo, 22 °C.



Jedeme osm kilometrů vzhůru úzkými, odvážně vedenými 180stupňovými serpentinami po Trollstigenu (Cestě trollů), kolem vodopádu Stigfossen (celková výška cca 180 metrů), až k nejvyššímu místu (převýšení 800 metrů, asi 9% spád), k chatě Trollstigenheimen, odkud je nádherný výhled díky dvěma nedávno vybudovaným vyhlídkám. Tady to žije turisty, suvenýry a restauracemi. Obdivuhodní jsou řidiči zájezdových i místních autobusů, kteří v zatáčkách vesměs mistrně zvládají vyhýbací manévry. Zato někteří amatéři za volanty obytných vozů a karavanů dokážou dost zmatkovat. Z vyhlídky vypadá silnice jako model s angličáky a někteří pozorovatelé uzavírají sázky, zda se „támhleten bílej vyhne nebo vycouvá“.









Přijíždíme do malebného přístavního městečka Åndalsnes. Rozkládá se na břehu Romsdalsfjordu při ústí řeky Raumy. Stěny fjordu vytvářejí kolem městečka jedinečnou hornatou kulisu, mírně zčeřená průzračná voda dokresluje podmanivou atmosféru. Měl by se tu konat horolezecký festival, ale všude vládne ticho a poklidná atmosféra. Procházíme se ulicemi, přístavem a prohlížíme si místní nádraží. Nedaleko pobřežní promenády mohou cestovatelé navštívit „kostel na kolečkách“. Odstavený vagon je upraven jako kaple. Oltář s křížem, svíčkami a biblí, na stolcích čerstvé květiny. Tento svatostánek je připoután k zemi lávkou, a tak unavený poutník může v klidu usednout a rozjímat.
Některé železniční společnosti využívají podobně upravené vagony jako mobilní obřadní síně nebo modlitebny.







Další cesta autem se komplikuje. Uchází nám zadní levé kolo. A to dost. Dopumpování nestačí, musíme se ohlédnout po nějakém autoservisu.
V podvečer, pár minut před šestou, jsme u jedné benzínky zastihli automechanika. Už byl na odchodu, ale přesto na naši prosbu kývl. Mýdlová voda pomohla najít místo, kde byl zaražený velký hřebík. Takže tady je hever, těžké věci z kufru vyndat, kolo sundat, on se pokusí sehnat speciální hmotu, kterou by to šlo ucpat. Pak Martin objevil v kole ještě druhý hřebík. Moc tomu nerozumím, ale „v kole jsou dvě ďoury jako kráva, připrav a nenápadně zabal flašku rumu, dáme mu ji, když je tak ochotný to spravit“, to jsem pochopila i já. Automechanikovi zajiskřily oči a byl ještě ochotnější a usměvavější. Vyplnil modrou hmotou v pneumatice obě díry, kluci kolo dopumpovali a nasadili, vyházené věci z kufru jsme jakžtakž srovnali zpátky, s mechanikem jsme se přátelsky rozloučili (žádné peníze nechtěl, zlatý rum!) a on nám popřál šťastnou cestu. (Kolo vydrželo skoro po celou dobu naší dovolené, jen při zpáteční cestě nám někde v Německu vypadlo jedno ucpávadlo, tak jsme dvakrát museli u benzínek dopumpovat vzduch. Maličkost.)

Cestou zastavujeme u ohrady s koňmi a dovádivými hříbaty. Pozorujeme jejich neúnavnou hru, jsou jako děti. Postrkují se, pak se zase udobří a mámino mléko jim na chvilku zklidní jejich bujnou krev.





Pak hledáme co nejméně mokré místo pro stan. Spíme poblíž „zrcadlového jezera“, voda je studená, ale není ledová, takže na mytí dobrá. Pozorujeme žáby a užovky, fotíme vodní zrcadlení.





Text: Jitka Dolejšová
Foto: Jitka Dolejšová, Martin Dolejš

Pokračování příště...

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 26. 10. 2010.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.