„Ale ale, paní Burešová, vás to pořád baví?“ zeptal jsem se dámy, jež stála s cigaretou v dešti před vchodem a lačně vdechovala kouř.

„Proč ne?“ usmála se na mne. Zůstal jsem stát s rukou na klice. Zadívala se kamsi do daleka a pronesla:

„Já už toho tolikrát nechávala... Jednou dokonce na pár let.“

„A co se stalo?“ zeptal jsem se.

Podívala se mi do očí, chvíli tak setrvala, pak nasála kouř a ze špičky cigarety jí vyšlehl malinkatý plamínek. Čekal jsem.

„To bylo tak,“ řekla, „jednoho dne k nám přišel na návštěvu kluk se svojí rodinkou. Nestihla jsem se připravit, a když zazvonil, tak jsem ho nechala dlouho čekat a on si otevřel vlastníma klíčema. Když vešel ke mně do kuchyně, tak já měla ruce v těstě a byl na mě špatnej pohled. Já byla z toho těsta nešťastná, už mělo bejt dávno hotový, ale ať jsem hnětla sebevíc, pořád se nechtělo odlepit od stěn mísy. Měla jsem ho až po lokty, bolely mě z toho ruce a záda a nohy, a oni stáli ve dveřích a já jim asi neodpověděla na pozdrav, protože syn zněl nějak káravě, a tak jsem jim řekla něco nelaskavýho a oni byli celí zaražení. Oblíkli se na tu návštěvu svátečně, připadala jsem si v tý mý zapatlaný zástěře jako nahá, a syn je pak odtáh‘ do obyváku a přišel ke mně, že jestli mi může pomoct.
Ale jak on by mi mohl pomoct? Asi vzít nůž a seškrabovat z mý kůže to lepkavý těsto, tak jsem ho poslala někam, a on stál jako spráskanej pes a  mně ho bylo líto, ale místo abych mu řekla, co mi kázalo srdce, já zase něco vyštěkla, chtěla jsem se osvobodit od toho zasranýho těsta a od těch jeho pohledů. A chtěla jsem se umýt,  vyčůrat se,  obléct se jako oni, a dát jim slíbenou buchtu, ale já viděla, že to všecko nepůjde a že ani z tý buchty nic nebude, vždyť ona by se musela nejdřív odlepit, pak ještě vykynout a to ani nemluvím o upečení a taky o ochladnutí, aby ty jejich děcka zase nebolelo břicho jako posledně, když mi braly koláče přímo z plechu.

On tam stál, a pak se mě zničehonic zeptal na něco úplně nelogickýho, prej jestli bych mu směnila stovku, že potřebuje mince na automat, a já mu chtěla nabídnout můj telefon, a jak jsem byla v nervech a uražená tím těstem nebo co, tak jsem zase odštěkla, že peněženka je na chodbě v kabele, a tak on se na mě ještě jednou podíval tak, že mě píchlo u srdce, a šel do tý chodby a peníze si vzal a vypadl z bytu.

Když se vrátil, tak položil na stůl krabičku cigaret, sebral rodinu a odešel.

Seděla jsem pak celej večír nad tou buchtou. Nakonec se docela dobře podařila, ale neměl to kdo se mnou jíst. Tak jsem nad tím smutnila, uždibovala kousíčky, proklínala sama sebe a ta krabička ležela přede mnou. Otevřela jsem ji a jednu si zapálila.

Už bylo hodně pozdě, když jsem zazvonila synovi. Já se fakt omluvila, upřímně a z celýho srdce, já nejsem hrdej člověk, já to svedu a no, mám dobrýho syna, tak on se nade mnou rozbrečel, a jak každej na svým konci drátu slzel do slucháka, tak on byl šťastnej, ale já brečela nad tím zkaženým večerem a samotnou buchtou na stole, co voněla, dokud jsem si nezapálila cigaretu. Teď jsem hltala jednu za druhou a jednu od druhý jsem zapalovala, já brečela nad tou cigaretou, co jsem ji zase držela, a věděla jsem, že buď ona a syn, nebo nic, a že bejt svobodná a mít i jeho, to že nesvedu.“

Vhodila nedopalek do popelníku naplněného hnědou dešťovou vodou. Přidržel jsem jí dveře. Šla přede mnou trochu shrbená. V ruce svírala krabičku a zapalovač.