| STŘELBA NA STŘELE
Tenhle příběh jsem neprožil já, ale jiný kolega-rybář, kterého jsem o dovolené v létě roku 1965 potkal při muškaření na řece Střele pod starým a nejmenším městem této země, Rabštejnem. Byl jsem tam tehdy s rodinou na dovolené a tábořili jsme na louce pod lesem, na samém břehu této čilé a čisté říčky, která o pár kilometrů níž se už jmenuje Berounka.
Jednoho hezkého dne jsem se časně ráno vydal asi tři sta metrů proti proudu na lipany. Věděl jsem o místě, kde byli opravdoví krasavci s ploutvemi jako prapory na hřbetě. Došel jsem k onomu jezu, připravil prut a šňůru, a právě když jsem vybíral tu správnou mušku, objevil se na druhém břehu další rybář. Přišel shora, po proudu a očividně byl venku již od svítání, protože už měl v košíčku, jak mi později ukázal, dva pstruhy a jednoho lipana, všechny slušné velikosti. Pozdravil, rozložil malou židličku a usedl. Hrome, pomyslil jsem si, to mi právě chybělo, dva muškaři na jednom malém místě. To toho asi chytím!
Jenže příchozí se k lovu nijak nechystal. Vybalil nějakou svačinu, pustil se do jídla a přihlížel mým marným snahám přilákat na mušku nějakou rybku. Když se mi po chvíli dokonce podařilo mrsknout mouchu na větev vrbičky na protějším břehu, vstal, a mušku vyprostil.
„Děkuju, kolego, a proč to taky nezkusíte?“ povídám, stahuji šňůru a nějak ztrácím chuť pokračovat v lovu. „Nebo už máte plný koš?“
„No, plný koš bych snad mít neměl mít, ne? Ale něco domů nesu. Nechcete se podívat?“ odpovídá a zve mne mávnutím ruky. 
„Ale ano, počkejte, přejdu hnedle k vám. Stejně mám pocit, že mi dnes Petr nějak nepřeje,“ odpovídám, sbírám cajk a lopotím se přes kopřivy a klestí k mělčině pod jezem. Na druhé straně si podáváme ruce a kolega otvírá košík. A opravdu, jsou to kousky vpravdě výstavní. Vyjadřuji svůj obdiv a usedám na vrbový pařízek.
„Napijte se, kamaráde,“ nabízí mi z termosky kávu, „a ukažte mi povolenku a záznam o docházkách k vodě,“ a prokazuje se jako kontrolní orgán Svazu. Předložím oba doklady a když je shledává v pořádku, vrací mi je.
„To bys neřekl, kolik lidí dneska kašle na stanovy a pravidla. Nezajímá je sport a zábava, ale kolik masa donesou domů. Já bych mohl vyprávět!“ přešel na tykání. No, je starší, tak to nekomentuji a poslouchám.
„Někdy to jde až za hranice zákona. Například loni se mi stalo něco, co mi nikdo nevěřil, dokud to neskončilo u soudu. Máš čas si to poslechnout?“
„Velmi rád, příhody od vody mne vždycky zajímají a času mám dost,“ dopíjím kávu a jsem jedno ucho.
„Tak poslouchej. Bylo to už ke konci léta a já jsem si vyšel po službě trochu zachytat. Táhl jsem proti vodě už od mostu pod městem, ale samý malý ryby. Tak jsem se nakonec doplahočil až sem pod tuhle skálu a k tomuhle jezu. Řek´ jsem si, že tu naposled zkusím štěstí a že už dál nepůjdu. Jak jsem byl ale utahanej, nechtělo se mi házet šňůru, tak jsem to zkusil na tlouště, těch tu bývalo dost. Nahodím a čekám. Nic se neděje, a tak pomalu skoro usínám, když se najednou na druhým břehu, to je právě tady, co sedíme, objeví tři chlapi. Oblečení byli jako dělníci nebo dřevaři, tak mi nepřipadli v tomhle prostředí nijak nápadní. Zastavili se, chvíli koukali a pak jeden volá: „Tak co, berou, berou?“
Na tyhle blbý otázky jsem alergickej, a tak mlčím a hledím si svýho, když tu ale jeden přebrodí pod jezem na mou stranu.
„Helejte, šéfe, dejte mi kus vlasce a ňákej háček, my bysme si taky chytli něco k večeři!“
To mě teda dožralo a povídám: „Nic takovýho vám nedám, vraťte se na druhou stranu a neobtěžujte mne, prosím!“
„Hele, klucí, strejda nechce bejt vobtěžovanej, pod’te mu ukázat, co je to teprvá vobtěžování,“ posmívá se ten grázlík a jeden z těch „kluků“ se skutečně už brodí vodou.
„Zůstaňte, kde jste, nebo můžete přijít k úrazu,“ varuju toho ve vodě, ale odpovědí je jen chechtot.
„To se tě jako máme bát, šéfíku, jo? Umíš počítat? Jsme tři a ty seš tu sám, tak co, eště si troufáš?“
„Nejsem tu sám, a proto si rozmyslete, co uděláte,“ stavím se zády ke skále.
„Hele, ty tu máš kamarádku, jo? A kde, ukaž nám ji, rádi ji uvidíme,“ šklebí se ten první.
„Je schovaná a pochybuju, že by se vám líbila. A zůstaňte stát! Ještě krok a budete litovat!“
„Hele, ty se ňák cejtíš,“ přidává se druhej a udělá další krok.
Dýl nečekám, sáhnu pod bundu a pistole je venku. Chlap strnul s nohou ve vzduchu jako zkamenělej, ale vzápětí se vzpamatoval: „Tak ty chceš střílet, jo? Tak střel, jestli se vodvážíš!“ a oba se mi smějí drze do tváře.
Bleskem natáhnu závěr, rána a vedlejšímu smrčku uletí vršek. V další vteřině už oba sypou pod jez. Na druhým břehu mi nadávají do sviní a i s tím třetím, kterej celou dobu jen čuměl jako na divadle, berou dráhu. Zajistil jsem zbraň, složil cajk a vydal se ......
„Počkejte, a kde jste vzal tu pistoli,“ skáču mu nezdvořile do vyprávění, „dnes přece není snadné získat zbraň?“
„Promiň, kolego, že jsem se ještě nepředstavil. Kapitán Brožek, kriminálka Plzeň.“
Sklapl jsem a dovyslechl konec příběhu. Kapitán celý incident ohlásil a uvedl jména dvou výtečníků, které poznal, protože byli celostátně hledáni jako uprchlí z věznice na Borech. Třetí den byli všichni dopadeni, dva odsouzeni a třetí vyvázl s podmínkou.
Tak vidíte, co už tenkrát bylo možno zažít u vody za dobrodružství. Netroufám si ale ani pomyslet, co teprve může zažít osamělý rybář dnes. Nu, doufejme, že se to nepřihodí ani mně (už taky nosím pistolku), ani nikomu jinému a přeji vám všem „Petrův zdar!“ |
