Luděk Ťopka: Místo hrouzků - poklad

Rubrika: Literatura – Povídky

Vyprávěnky pana Ťopky  (42)

Když jsem na podzim roku 1989 trochu pomáhal při výlovu jednoho z rybníků mariánskolázeňského závodu Státního rybářství, dostalo se mi odměny v podobě několika pěkných okounků a jednoho štičího štíhlete. Těch několik rybek se mi velmi hodilo do našeho rybníčku před chalupou, kam jsem je také ihned vypustil. Měl jsem v něm už pár kapříků, ale zatím žádného dravce, nepočítám-li asi deset malých duháků.
Na jaře následujícího roku jsem si ale uvědomil, že darovaní masožravci nebudou mít dostatek potravy.
Z potomstva původní osádky zlatých jelců, které dosáhlo různé velikosti, od potěru po pěticentimetrové „klacky“, mnoho nezbylo, protože noví přistěhovalci už jich stačili podstatnou část zkonzumovat. Naštěstí je ale nad vsí rybník, který v té době sloužil místním rybářům jako zdroj nástražních rybek, převážně plotic a hrouzků. Jestliže jim, proč ne taky mně?, řekl jsem si. A tak o Velikonocích, kdy s námi přijela na chalupu i naše desetiletá vnučka Markétka vypravili jsme se spolu s čeřínkem a kbelíkem k rybníku.
Byl velice teplý den a slunce svítilo jako o závod, a když jsme pomalu došli až k jeho stavidlu, položil jsem kbelík a čeřen do trávy: „Pojď, Markétko, obejdeme rybník a zjistíme, jak se probudil život kolem vody a třeba poznáš něco, cos možná ještě neviděla.“
Opustili jsme své lovné nářadí, vykročili po pěšině na břehu a těšili se z té idylky. Došli jsme až ke kachnímu úkrytu, který tam zřídili myslivci a kolem něhož se proháněla dvě hejnka káčátek. Stáli jsme tam skoro čtvrt hodiny a nemohli se nabažit pohledu na ta ptáčata, rejdící po vodě jako brouci vírníci a snažící se napodobit své mámy při lovu mušek a vodního hmyzu na hladině.
Napravo od nás vyjela z nory v břehu ondatra, brázdící vodu jako malý rychlý člun, a obloukem zamířila k trsu puškvorce trčícího nad hladinu o deset metrů dál, aby mrštně zmizela v jeho kořenech. Má tam někde hnízdo, nebo si přijela pochutnat na jeho chutné dužnině?
O kus dál, v houští orobince seděli dva zelení skokani a na jeho vysokých stéblech krásná vážka, klidně a bez pohybu, a neuletěla, ani když se k ní Markétka přiblížila až téměř na dotek, jakoby čekala, až si ji prohlédne.
Když jsme rybník obešli po celém jeho obvodu a dospěli zase k našim věcem, rozhodl jsem se, že zkusíme štěstí právě tady, mezi dvěma vysokými olšemi, v jejichž kořenech se jistě skrývají hejna hladových hrouzků, toužících po lahůdce, kterou jim nabídneme v naší pasti. Rozprostřel jsem vezírek, vhodil na síťku hrstku mokrých kousků rohlíku, ponořil a čekal.
Vnučka to mlčky pozorovala a po chvilce se zeptala:
„Dědo, jak to, že ty rybičky na tu síť připlavou? Vždyť přece musely vidět, že jsme ji tam spustili a určitě se rozutekly, ne?“
Vysvětlil jsem jí princip této lsti, ale zřejmě ne dostatečně, protože následovala další otázka: „Dobře, tak se pro ty drobky vrátí, ale proč neuplavou, když se ta síť zvedá?“
Když se jí dostalo i na tento dotaz uspokojivé odpovědi, otázala se za chvilku potřetí: „Dědo, a nechal bys mne taky nějaké rybky chytit?“
„Ale samozřejmě, Markétko, jen se to nauč. Až budeme potřebovat další, můžeš je lovit už sama,“ odpověděl jsem a začal pomalu čeřen zvedat. Pozorovala ho pozorně, a když byl nad hladinou, mrskalo se v něm jen pět malých hrouzků a dva ježdíci.
„Nelíbí se mi to tu, děvče, najdeme nějaké lepší místo,“ vyklopil jsem ten ubohý úlovek do kbelíku, „vezmi plechovku s návnadou a pojď za mnou!“
Asi o patnáct metrů dál jsem podal vnučce čeřen, nasypal na něj další kousky a díval se tentokrát já, jak se holka šikovně k tomu staví, spouští obezřetně síť asi metr od břehu a po pěti minutách netrpělivého čekání ji zase pomalu a opatrně zvedá.
„Sláva, dědo, podívej co jich mám!“ vyráží vítězně a počítá: „Jeden, dva, tři..... celkem dvacet dva, pomoz mi s nima rychle do kbelíku, než leknou!“ a už je vybírá z trávy.
„Safra, ty máš ale šťastnou ruku, tolik bych jich já nechytil!“ poklekám vedle ní.
Když byla po pár vteřinách celá její kořist v kbelíku, Markétka, které se náhle zmocnila lovecká vášeň, už vhazuje návnadu na síťku a spouští ji znovu do vody, tentokrát ale blíž, podél starého uhnilého vrbového pařezu.
„Tohle není dobře, Markétko,“ vyjadřuji pochyby, „myslím, že tak blízko břehu ryby nebudou a navíc se čeřen může zachytit na kořenech toho pařezu a nevyprostíme ho jinak, než že budeme muset do vody!“
„Ne, ne, dědo!“ protestuje malá rybářka. „Uvidíš, že tam budou a že to bude úlovek mnohem větší!“
No, už se stalo, takže nezbylo, než vyčkat, kdo z nás bude mít pravdu. Po dalších pár minutách se na mne obrátila s otázkou v očích: Už? Byl bych řekl, ať ještě počká, ale když jsem v nich viděl to napětí, tu vášeň, tak jsem kývl: Už! Viděl jsem, jak se zvedla šňůra pod tyčkou, ale čeřen z vody ne. Svaly na malých pažích se napínají, ale marně, a z hloubky se náhle vyvalila vlna kalu. Jistě vázka, jak jsem předpokládal, teď to bude napínavé.
„Dědečku, nezlob se, prosím tě!“ obrací se na mne zoufalá tvářička, „udělala jsem chybu a tak do vody vlezu já.“
„Ale ne, ukaž, já to nejdřív zkusím sám!“ vzal jsem jí z ruky tu tyč a zatáhl. Šlo to dost ztěžka, ale přece. Musí tam být nějaký kámen, či co. Je to těžké a nerad bych vezírek zničil, budu ho ještě potřebovat a v Mariánkách je nemají. Táhnu pomalu, ale opatrně, až je celý nad vodou a vzápětí na travnatém břehu. Hrome, co to je? Kromě šesti zmítajících se hrouzků leží v síti tak čtvrt metru dlouhý a asi dvacet centimetrů široký balík, obalený bahnem a žabincem. Když jsem ho vyndal na trávu a omyl, vypadalo to jako rezavá kovová skřínka, které se používají jako příruční pokladničky, ale poněkud většího formátu a bez obvyklé sklopné rukojeti na víku. Váhu jsem odhadl na tři až čtyři kila a bylo mi jasné, že s rybolovem je dnes konec.
„Co je to, dědo? Co jsme to vylovili?“ přišla logická otázka.
„Nevím, Markétko. Možná, žes našla poklad,“ následovala moje nelogická odpověď, „ale ten můžeme otevřít až doma.“ Vzal jsem kbelík s rybami a balíkem, vnučka čeřen a za deset minut byli už hrouzci v rybníčku, malá u svačiny a já s tou železnou krabicí v kůlně. Nechal jsem ji trochu oschnout a očistil ocelovým kartáčem, co to jen šlo. Ukázalo se, že to není žádná pokladnička, ale ze silného plechu svařená schránka, na několika místech již od rzi téměř děravá.
Nejdříve jsem zapochyboval, je-li bezpečné ji otvírat. Pak jsem ale možnost výbuchu vyloučil, protože celý ten záhadný předmět nemohl být žádnou relikvií z války – to by po těch téměř padesáti letech nemohl vypadat takhle zachovale. Stačilo použít pilku na kov, naříznout krabici v jednom rohu a dokončit dílo pomocí nůžek.
Kovový obal se otevřel a z něho vyklouzl blok stearinu, v němž bylo cosi těžkého zalito. To už jsem byl opravdu na nejvyšší míru zvědav, co v ní najdu. Starým nožem jsem odkryl izolační vrstvu, pod níž byl ještě plátěný obal a v něm – páni – pistole Luger 9 mm jako nová! Držel jsem v ruce tuhle vzácnost a pořád ještě nemohl uvěřit, že je od této chvíle moje.Teď, po tolika letech byla její hodnota mnohem větší.
Odnesl jsem ten poklad do dílny, kde jsem zbraň podrobil důkladné kontrole. Podle data výroby 1943 a výrobního čísla bylo jasné, že je to originál Parabellum, oblíbená zbraň ve Wehrmachtu a také nejvyhledávanější suvenýr v poválečné americké armádě. Pamatuji si, že když jsem byl v červnu 1945 na návštěvě u svého kamaráda v Plzni, nabízeli za ni američtí vojáci celé jmění.
Bohužel, já jsem v té době nevlastnil ani vzduchovku. Ten, kdo ji v tom břehu ukryl, si dal na její konzervaci opravdu záležet. Byla celá potřená vazelínou, obalená do hnědého plátna, zalita v té svařované schránce stearinem a uzavřena v ní těsně přiléhajícím a patrně elektricky přivařeným víkem. Bůh ví, kdo to byl, proč ji takhle ukryl a kde je mu dnes konec. Tak jsem tam přemýšlel až mne z toho vyrušila vnučka: „Dědo, babička ti vzkazuje, abys přišel hned k obědu, nebo že ti to vystydne! Jé, co to máš, kdes tu flintu našel?“
„Markétko, za prvé to není flinta, ale pistole, za druhé je to ten tvůj úlovek, a za třetí to nesmíš nikomu prozradit, dokud to nedovolím. Jasný?“
„Jasný!“ pokývla, vzala mne za ruku a odešli jsme k obědu, aby nám nevystydl.
A jak to dopadlo? Dobře! V listopadu přišla paní Sametová, já počkal ještě rok a podal žádost o zbrojní průkaz. Zbraň jsem nechal zlegalizovat a hledal mezi sběrateli zájemce. Přes internet se mi jich přihlásilo patnáct a nakonec ji koupil jeden sběratel z Norimberka. Za kolik? No, za dost, takže Markétka dostala kolo, babička se snachou po páru malých zlatých náušnic, syn stovku patron do své Winchestrovky a já si pořídil nový teleskopický prut a naviják Shakespeare. Tak co, byl to poklad nebo ne? Tvrdím, že ano a přeji vám všem taky takový Petrův zdar!

Pokračování...
Předcházející díly najdete zde

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Aleš Böhm, www.alesbem.estranky.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 12. 01. 2009.