Michal Čagánek: Pošli tátu

Rubrika: Literatura – Pohlazení

Většinou byla ještě tma. Děda potichu otevřel dveře pokoje, ve kterém jsem spal, tiše zašeptal: „Míšo...“
A ještě dříve než zašeptal, sotva se dotkl kliky, já jsem už otvíral oči. Na stole byla připravená snídaně. Snídali jsme tiše, jen ranní pták občas zazpíval, hodiny v kuchyni tikaly, chleba byl namazaný máslem a z čaje se kouřilo. Potom jsme vyšli na dvůr a ranní chlad nás objal. Před garáží stála naše škodovka a já s dědou jsem do ní nakládal rybářské pruty, brašny s náčiním, skládací židličky, malé přenosné rádio... Potom jsme vyjeli.
Bylo ještě šero, všechno spalo, jenom já už jsem nedokázal zavřít oči. Tolik jsem se těšil, až vyjedeme z vesnice a pojedeme poli, za Bánovem uhneme z hlavní silnice na úzkou silničku vedoucí k přehradě, mineme v mlhavém oparu utopenou rybářskou chatu a kopečkem plným výmolů vystoupáme k malému travnatému parkovišti.
Těšil jsem se, jak na sebe navěsíme všechny brašny, tašky a kbelíky, krmení pro ryby i něco málo k snědku pro nás dva, úzkou kamenitou pěšinkou mezi šípkovými keři sejdeme dolů k vodě, železnými parůžky si vykolíkujeme svůj plácek, rozložíme udice a poprvé, ještě bez návnady, švihneme prutem, v dálce to žbluňkne a my znovu navineme vlasec a vezmeme malý váleček těsta a napíchneme ho na háček.

Nikdy jsem se nenudil. Celé hodiny jsem vydržel tiše sedět na břehu a nenudit se. Tak dokonale prostoupen jsem byl tím tichem, tak dokonale jsem se s ním sžil. Někdy, když dlouho nic nebralo, jsem se vydal podél břehu hledat ztracené háčky a olůvka, nebo jsem sbíral vršky od piva, které rybářům vypadly z prstů, kladl jsem je na hladinu a pozoroval, jak vzdorují vlnám.
Jindy jsem se svlekl do trenek a nechal si mezi prsty protékat krásně mazlavé bláto, nebo jsem budoval malá jezírka, nebo jsem si do té krásně vyhřáté vody celý vlezl a trochu si zaplaval.
Celé hodiny jsem také vydržel číst pohádkovou knížku, která od začátku tvořila nedílnou součást mé rybářské výbavy, nebo jenom tak sedět na staré vojenské celtě. Když bylo chladno, tak jsem se do ní zabalil, seděl jsem, díval se na svůj prut, v ruce jsem měl jablko nebo rohlík a nic mi nechybělo.

Někdy, když jsem se podíval na udici, byl vlasec napnutý, a ve mně se pokaždé také něco napnulo, odhodil jsem lodičky, knížky, rozjedená jablka, cokoliv jsem držel v ruce, letělo pryč, a já jsem se nejkratší cestou řítil k prutu. Děda se smál, že si zlámu nohy, že ten kapr neuteče, pomalu... Mě v tu chvíli však nedokázalo nic zastavit.

A někdy jsem měl štěstí a vytáhl jsem z vody parádního kapra a dal ho plavat do vezírku, abych ho pak vítězoslavně nesl domů. Jindy slavil úspěch kapr, utrhl se a nebo to bylo ještě malé kapřátko. To jsem mu potom ještě ve vodě opatrně vyprostil háček z tlamičky, zlehka jsem ho pohladil po hřbetě a pustil ho na svobodu. Díval jsem se za kapříkem, jak mizí v hlubině, a tiše jsem zašeplat: „Pošli tátu.“ 
 

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Jana Šindelářová www.janasindelarova.estranky.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 24. 05. 2008.