Jsou situace, které vyvolávají v člověku třas, vztek, strach nebo i jen bušení srdce v krku, ale také tlak, který by se dal měřit na pascaly. Pár moderních příkladů. Starý dědek předjede na silnici mladého řidiče. Tomu stoupne tlak do hlavy a nepovolí, dokud tu nespravedlnost neodčiní předjetím drzouna nazpět, i kdyby měl riskovat bouračku. Mladá holka při pohovoru s případným zaměstnavatelem neobratně řekne, že udělá všechno, aby tu práci dostala, a pak už jen následuje bušení srdce v krku jak jejím, tak případného zaměstnavatele. Jsou ovšem horší situace. Doktor vám oznámí, že, bohužel, ten nádor není neškodný...
To všechno jsou situace, které v člověku vyvolají stres. Čeština nemá slovo, které by plnohodnotně vyjadřovalo, co slovo stres anglicky znamená. Důraz, tlak a napětí se tomu sice hodně blíží, ale každé to slovo z jiného úhlu a ze svého specifického a úzkého významu. Ani jedno nekryje širokou paletu situací, které mohou nastat při vyvolání stressu. Stres je zkrátka stav, který dostane jednoho pod tlak svých vlastních emocí, vyvolávaje důrazné napětí, které, podotýkám, na sebe přivoláváme tím, že stresu podlehneme. Tím jej nejen umocňujeme, ale též se mu poddáváme.
Ovšem slov, která nelehko přeložit jedním výrazem, je více. Připomeňme třeba slovo disabled. To zcela jasně značí invalidní, ale též nezpůsobilý, zmrzačený, oslabený, neschopný a porouchaný. Toalety pro „disabled people“, dalo by se říci, jsou v podstatě záchody pro porouchané lidi. Jsou větší a mají kolem dokola brlení z nerez oceli, aby se s jejich pomocí invalidní ubožáci mohli dostat na mísu.
Větší jsou ale také proto, že hned vedle záchodové mísy je i sprcha.
Jeden takový záchod byl v karavanovém parku v Sawtellu, kam jsme s ženou a dětmi jezdili na dovolenou. Sawtellský park měl tu výhodu, že byl nejen přímo u moře, ale též na konci hlavní třídy, kde jsme nakupovali. Navíc to bylo šest set kilometrů na sever od Sydney, takže v zimě jsme se tu krásně ohřáli.
Jelikož jsme byli chudí, spali jsme v přívěsu, který vypadal jako malý „krytý vůz“ z amerického západu. Rozumí se i s plachtou přes oblouky. Byl jsem na ten přívěs pyšný, protože jsem si jej postavil sám z materiálu, který jsem našel na smetišti. Vešla se do něj jen velká matrace, ale ta stačila pro nás pro všechny, takže přívěs sloužil vlastně jako pojízdná postel. Vařili jsme na ohništi a naše tři děti seděly na zadní postranici přívěsu, která sloužila jako sedačka nebo stůl, u kterého se klečelo.
Lepší pohodlí jsem tenkrát pro rodinu zajistit nedokázal. Kousek od našeho tábora byla budova s prádelnou, sprchami a záchody. Tam jsme se chodili umývat a tam byl právě ten záchod pro porouchané lidi, který jako jediný měl sprchu. Stál v řadě s ostatními záchody, ale hned u vchodu, aby to disabled měli blíž. Naproti záchodům se táhla řada sprch pro neporouchané lidi. Jednou jsem se probudil ještě za tmy, protože se mi chtělo na velkou. V posteli bylo teplo a mně se moc do studeného rána nechtělo, a tak jsem ležel a spekuloval, jak dlouho to ještě vydržím, než budu muset. Nemusel jsem se rozhodovat dlouho, můj pětiletý syn se probudil a plačky oznamoval, že musí na záchod. „Kakat, táto!“
„Tak pojď, já musím taky!“
Vyskočil jsem a bleskově se oblékl. Pak jsem vzal syna do náruče, zabalil jej do ručníku a rychle jsem s ním přeběhl do umýváren. Tam jsem ho posadil na záchod a šel do vedlejší kabinky. Tady jsem se svlékl donaha a ručník i s šaty pověsil na háček u dveří, neb jsem plánoval, že se hned po aktu vykoupu ve sprše naproti mé kabince. Jenže po skončení jsem zjistil, že na mém záchodě chybí papír. Sebral jsem tedy šaty z háčku, a abych nic neztratil, tak jsem si je omotal kolem ruky, v které jsem držel ručník.
Vyšel jsem ven a fakt nevím, co mě to posedlo, ale místo do jiné kabiny jsem vklouzl do záchodu pro disabled people. Asi jsem předpokládal, že tam papír určitě bude. Také tam byl, ale čeho jsem si nevšiml, byl malý bobek lidského trusu, který uprostřed místnosti (přímo pod sprchou) udělal zřejmě nějaký porouchaný člověk a já do něj šlápl. V ten moment jsem uslyšel, jak někdo přichází, a tak jsem se rychle zalígroval. Bohužel, ten někdo nepřicházel ale přijížděl na kolečkové židli a rovnou k záchodu pro disabled people.
„Je tam někdo?“, zvolal silný mužský hlas, když zjistil, že záchod je zavřený.
„A-no, a-ano“, koktal jsem: „jsem tady já, ale hned budu hotov...“
Nevěřili byste, jak je těžké utrhnout kousek papíru z role, když k tomu máte jen jednu volnou ruku a stojíte na jedné noze. Jak jsem zatáhl, tak se role „rozjela“!
„Vy jste disabled?“ ozval se silný hlas znova, ale jakoby zespoda.
Polilo mě horko, protože jsem pochopil, že muž se asi vyklonil z kolečkové židle a snaží se dívat mezerou pod stěnou, která tam byla, aby uklízeči mohli vytřít podlahu mopem. Že by uviděl bobek lejna nehrozilo, protože ten byl pevně přilepen k mému chodidlu. Asi viděl jen tu jednu nohu, na které jsem stál, proto ta otázka.
„Ano, ano“, chraptěl jsem a vtom mě zalil studený pot, když jsem si uvědomil, že sice stojím na jedné noze, ale nakonec vyjdu po dvou, a tak jsem rychle dodal : „ I am disabled but only momentarily!“ Jako že porouchaný jsem, ale jenom na moment!
V tom se ozval můj syn: „Táto, můžeš mně utřít zadek?“
A v ten moment jsem pochopil, co slovo stres znamená ve své celkovosti, všeobsáhlosti a jak rychle může jednoho překvapit. Důraz, tlak a napětí je vůči tomu nic, věřte mi!