|  Ručička životních hodin pana Karla Hály se zastavila v neděli, šestého července 2008, na čísle 74. Při té zprávě málokteré oko zůstane suché a srdce hluché smutku. Zejména lidé starší generace se tiše pozastaví nad odchodem někoho, kdo dlouhá léta patřil k našim nejlepším zpěvákům. Opustil nás další velikán, swingař par excelence, muž, který sám sebe označoval za prvního českého skinheada. Muž, který se už za života stal legendou. Pan Karel Hála.
Budoucí lamač ženských srdcí se narodil druhého října roku 1933 v Hradci Králové, jeho pozdější život je však spjat nejvíce s Prahou. Zde nejprve vystudoval konzervatoř, začínal v Armádní opeře a poté vystřídal divadla ABC, Apollo, Rokoko a lidé ho mohli vidět i na prknech hudebního divadla Karlín. Nadto spolupracoval s orchestry i kapelami, jmenovitě kupříkladu s Orchestrem Karla Vlacha či Karla Krautgartnera,. Tuto spolupráci si vždy chválil a rád na ni vzpomínal. Zajímavostí určitě je, že jeho prvním oborem na konzervatoři nebyl zpěv, jak by se dalo čekat, nýbrž balet.
Sám nevěděl, kolik desek vydal, jejich číslo se pohybuje vysoko v řádu desítek. Jeho písně se stávaly šlágry, Hádej, Matyldo, Dej mi pár okovů či Můj otčenáš patří mezi zlaté dědictví naší hudební scény a nepotřebují žádného představování. Stačí si pustit nějakou písničku a hned na nás dýchne jakýsi zvláštní oblak pohody a hravé radosti. Veselé tóny mezi sebou laškovně přeskakují a osobitý témbr hlasu vytváří lehký a rytmický požitek pro uši každého.
Nejen svým hlasem a pěveckým uměním se Karel Hála vryl do paměti a srdcí bezpočtu svých posluchačů. Nelze zapomenout ani jeho vtip, šarm a eleganci. Vždyť ke své proslulé holé hlavě přišel tak, že se vsadil se zlínskými hokejisty. Oni vyhráli a on prohrál, přesto nelitoval, protože jak přiznal, bylo to pohodlné a líbilo se mu to.
A přitom ve své době to zdaleka nebyla rozšířená záležitost ani móda, jak je tomu nyní.
Na vrcholu popularity se přední zpěvák swingu hřál celá 60. a 70. léta, v té době se objevil i v několika malých epizodních rolích, ve filmech jako Nebeští jezdci, Světáci nebo dodnes populární Noci na Karlštejně.
V devadesátých letech odešel z Prahy, aby byl blíž přírodě, kterou měl rád, zejména v jejich pestrých podzimních barvách.
Když zemře nějaký slavný zpěvák, často se píše, že teď bude zpívat v nějakém hudebním nebi nebo jiném ráji. Možná by se to slušelo poznamenat i nyní. Samotný Karel Hála svůj vztah k podobným věcem vyjádřil opět velmi osobitě: „Víte, každý má svého boha. Já nesnáším žádná dogmata. Všechno, co končí na -ismus, je nějaká sviňárna, která vám nutí něco, v co nevěříte. Můj tatínek mě za první republiky přihlásil do československé církve. Ale v tomto smyslu to neberu. Samozřejmě v něco věřím. Musí nad námi být něco, z čeho všechno vzniklo. Rád se chodím dívat do kostelů, ale nemusím být zrovna na mši. Takhle to cítím.“
Ale ať už nyní Karel Hála zpívá kdesi v oblacích nad našimi hlavami či ne, jeho písničky tu zůstávají, jsou stále krásné a pořád se k nim budeme vracet. Jsou tu i teď se mnou, když píšu tyto řádky. Přemýšlel jsem, jak co nejlépe vzdát slovy holt někomu tak výjimečnému, jako byl pan Hála a pustil jsem si výběr jeho nejlepších hitů.
A prsty se mi samy rozeběhly po klávesách a psaly, vedeny jakousi neviditelnou silou…
|
