Alena Šustrová: ARTSYMPOZIUM VŠERADICE 2008

Rubrika: Publicistika – Zajímavosti

...pro mě začalo vlastně už loni v červenci. Ale od začátku.

Kamarád mi přinesl pozvánku na vernisáž jakéhosi Art sympozia, které probíhalo (dokonce už podruhé!) ve Všeradicích... Ve VŠERADICÍCH! Malé vesnici v okrese Beroun s asi 400 obyvateli, kam jsem jako šestnáctiletá chodila na tancovačky do místní zaplivané špeluňky Na Růžku a kde se kvůli mně jednou i kluci málem poprali...
Tady má být ta sláva a malíři z několika zemí (Rumunsko, Moldávie, Německo, Holandsko a další)? Pravda, narodila se tu Magdalena Dobromila Rettigová, ale...
Nebylo pochyb, tohle musím vidět, beztak jako každý týden jedu do vedlejších Podbrd za tátou a babičkami a ještě spojím příjemné s užitečným a fotku s textem pošlu do své „domovské“ redakce Berounský region a možná i do Berounského deníku...

 

Přijeli jsme včas, přesto už byl sál plný lidí. A byl to opravdu sál, renovovaný, s plovoucí podlahou a úžasným schodištěm ještě do patra nad... Ten starý oprýskaný sál už by tu dnes nikdo nepoznal... Nevěřícně jsem zírala na herečky ŠvandovouČunderlíkovou, které se také objevily mezi návštěvníky...
Zahájení začalo. Padala zvučná jména ambasadorů a zástupců Rumunského kulturního institutu, slovo dostal i poslanec Evropského parlamentu doc. MUDr. Jaroslav Zvěřina, CSc., pod jehož záštitou se akce konala.

Po skončení oficialit mi to nedalo a oslovila jsem všeradického starostu Bohumila Stibala, který byl pořadatelem akce, jak tohle dokázali, probrali jsme mých šestnáct a taneční zábavy, nejvíc ale plány, co všechno by mělo do budoucna ve Všeradicích vzniknout.

Nevím už jak, ale nakonec padla i věta „vždyť se můžete příště zúčastnit“ a dostala jsem vizitku s adresou, kam mám poslat ukázku svých věcí. No jasně, zajásala jsem, vždyť letos mezi malíři a sochaři byl také fotograf, tak proč ne?
Do měsíce jsem starostovi psala a volala („Ano, předávám údaje o Vás organizátorovi Teodoru Buzu, spojí se s vámi“), a tak jsem všechno pustila z hlavy.
Skoro po roce se ozvala starostova asistentka, abych poslala svou fotku s údaji a ukázku toho, co dělám, protože pan Buzu dává dohromady katalog.
Nakonec jsem komunikovala přímo s ním. Fotka, kterou jsem poslala, byla prý jako na občanku a vypadám tam jako úřednice, chtělo by to jinou, honem jsem tedy vyštrachala další fotku od kamarádky Renky, kterou jsme fotily, abychom nazkoušely svícení portrétů a poloaktů, honem klonovacím razítkem zakrýt ňadro, které bylo až příliš odvážné, a odeslat.
(Po zkouknutí katalogu se fotografka Renka mimochodem dost namíchla, protože kromě mojí fotky tam měli fotku jako na občanku všichni ostatní).
Ukázky krajinovek také neprošly, protože tohle umí vyfotit kdekdo, rozevlátý portrét černooké neteře zase prý vypadal trochu jako reklamní, fotografie světel a stínů na půdě hradu Točník ale byly dost pochváleny, muzikanti taky, takže jsem nakonec spolkla odpověď, že vlastně na žádné sympozium nemusím a že mi do fotek, které ocenil takový pan fotograf, jako Vilém Kropp, nebude kecat abstraktní malíř.

Další měsíc se nic nedělo, až přišel katalog ke korektuře. Bylo tam docela dost chyb, nejen v anglické, ale i české části textu (v tomto případě je trochu na škodu, že Teodor Buzu je původem Moldavan a katalog neprošel jazykovou korekturou).
Opravila jsem nejen svou stránku, ale nakonec vytiskla katalog celý, červeně vyznačila chyby a poslala v obálce s dodatkem, že je škoda, aby v tak výpravném katalogu byly zbytečně chyby...
Taky mi dost zatrnulo, když jsem viděla, do jaké jsem se to vnutila společnosti – malíři a sochaři s akademickým vzděláním a úspěchy na výstavách po světě, a tentokrát nejen z Evropy (kromě ČR a Slovenska z Rumunska, Bulharska, Moldávie, Rakouska), ale dokonce až z Kanady... Ano, trochu se mi rozklepala kolena, co budu já, amatér, dělat mezi takovými umělci. A zase jsem si slibovala, že příště budu víc přemýšlet, než se do něčeho po hlavě vrhnu...

Sympozium mělo začít 25. června, vernisáž byla plánována na 5. července 2008. S asistentkou starosty Sylvou (mimo jiné dobrou duší sympozia, která nakonec suplovala i odejivšího správce penzionu, a tak zajišťovala umělcům nejen malířské potřeby ale i snídaně) jsem se domluvila, že samozřejmě ve Všeradicích nemusím celý čas být, ani tam být ubytovaná, vzhledem k tomu, že bydlím 20 minut jízdy odsud a kromě toho Všeradice a okolí už nějaký čas nafoceny mám, že můžu dojíždět podle potřeby.
Na zahájení jsem ale slíbila přijet, s panem Buzu jsem se dohodla i na hodině. Pozvánku jsem dostala asi 14 dní před začátkem v digitální podobě, vytištěné se někam zatoulaly a musela jsem poprosit o opětovné poslání. Katalogy prý až na místě.

Ve středu 25. června jsem s bušícím srdcem vyrazila. Cestou mě chytla hodně ošklivá bouřka, která před Všeradicemi oholila slabší větve stromů a keřů a udělala z nich nechutně kluzký koberec na mokré silnici. No, upřímně, bouřce bych, samozřejmě, ujela, jenže já si ji prostě musela vyfotit, mraky se hnaly jako ve filmu Dobyvatelé ztracené archy a chvílemi proud vzduchu připomínal obrázky amerických tornád.
K penzionu U Toma jsem dorazila v prudkém dešti, chvíli jsem seděla v autě, jestli trošku zmírní, abych nebyla úplně mokrá, ale protože se nic neměnilo, nakonec jsem vystoupila a proběhla přes dvůr. Prošla jsem celou budovou a nikde nikdo, kdybych si odnesla televizi, nic by se nedělo. Nakonec se objevil správcův syn, který mě poslal za umělci do hospody, šli prý na večeři.
Nemaje deštníku, těch 200 metrů jsem ujela autem a dost mokrá nesměle prošla mezi štamgasty až za roh, kde byli. Umělci. Účastníci.
Bylo jich 12, jako apoštolů. Přivítání bylo velmi příjemné, přesto pocit nepatřičnosti v téhle společnosti nepolevoval, zejména když se brebentilo od ruštiny po angličtinu...
Taky mě dost zaskočilo, že jsem měla fungovat i jako dokumentární fotograf celého artsympozia, což mi předtím nikdo neřekl, a že bych se tedy asi vzdalovat neměla. Než se dopila káva, přestalo pršet a šlo se do penzionu.
Všichni se sesedli ve společenské místnosti, popíjelo se, povídalo se, zejména vtipy. Čtyřjazyčně.
Hlavní šoumen Teodor Buzu měl vtipů nepřeberně. Řekly se nejprve česky, potom je překládal do moldavštiny, rumunštiny, bulharštiny a angličtiny.
S postupem večera stále častěji přehazoval překládání vtipů do angličtiny na mě. Zjistila jsem, jak nedostatečná je moje slovní zásoba pro lehce košilaté vtipy (slovo nevěrná jsem například na lekcích angličtiny nikdy nepotřebovala, názvy pro určité tělesné partie mi paní učitelka také nevysvětlila, zřejmě se styděla :-), a také to, že některé vtipy se přeložit nedají, jiné dají, ale smysl se ztratí v překladu, ale také to, že některé vtipy mají všechny národy stejné...
Kanaďan Alain Stein byl hodně komunikativní, nebylo mu ale přáno příliš konverzace, protože nejlépe zvládal angličtinu Teodor, pro něhož ale bylo čtyřjazyčné překládání únavné, a potom už jen Radim a já, a tak Alain pozoroval cvrkot moudrýma živýma očima a přesto mu nikdy nezmizel z tváře úsměv. Vizáží byl pravděpodobně nejcharizmatičtějším členem sympozia, tváří i asketickou postavou připomínal nejvíc Dona Quijota z knižních ilustrací...

 

Pozdě v noci jsem odjížděla domů, bylo mi moc příjemně a říkala jsem si, že to snad nebude taková hrůza (Teodor, kterému jsem se asi zdála zakřiknutá, občas přišel, poplácal mě po rameni a říkal, neboj, to bude dobrý, zapadneš, uděláme z tebe člověka – být mezi umělci jediný úředník je zkrátka handicap) a docela jsem se těšila, až v pátek přijedu a budu si moct také dát skleničku vína, protože si mě odveze táta, u kterého v sousední vsi přespím.
Všechno nakonec dopadlo jinak, přespala jsem v penzionu, protože nedorazili tři z přihlášených, mimo jiné kirgizský umělec, který díky problémům s vízy trochu zkomplikoval zahájení výstavy o Kirgizii v místním protestantském kostele, kde byli i vysoce postavení kirgizští zástupci, a to všechno vlastně v souvislosti s ním...

Nakonec jsem ve Všeradicích strávila menší polovinu celé akce. Ono co taky fotit na místě, které od dětství znáte a fotili jste mnohokrát za lepšího světla, že...
A tak mám vlastně všechno poskládáno z jednotlivých střípků. Jak se každý večer dlouho do večera sedělo u piva nebo vína, pro které se chodilo naproti na bývalou faru. Jak jsem se těšila, že budu fotit umělce v plenéru, ale ouha, všichni až na Kanaďana pracovali v „ateliérech“, za které sloužily neužívané prostory v budově obecního úřadu.
Jak kvůli Alainovi přijel kanadský velvyslanec a v penzionu ho nikdo nevítal, protože všichni právě pracovali, přičemž je natáčela dokumentaristka ČT 2 Mgr. Ivana Terezie Grosskopfová (dokument by se měl dostat na obrazovky v září).
Jak se takřka 12 hodin rozmisťovala a věšela na sále díla na vernisáž, aby celá ta sláva za účasti europoslance, kulturních atašé a ředitele Rumunského kulturního institutu trvala asi dvě hodiny (ano, premiéra je tu zároveň derniérou), než se nakonec všechno sbalilo a všichni se rozprchli pryč do světa a snad zase někdy na viděnou...

Stálo to vůbec celé za to? Asi ano. Rozhodně jsem si ověřila, že ještě docela umím rusky a procvičila jsem se v angličtině. Také jsem zjistila, že fén se nemusí používat nutně jen k sušení vlasů.
Z hlediska fotografického to byla výzva – udělat fotografie už známého znovu a jinak, abych mezi takovými uměleckými esy obstála, čímž vznikly mé první kvadrály. Mohla jsem obdivovat nejen zdánlivou jednoduchost, s jakou na pohled složitá díla vznikají (Rakušan Paul Seidl přivezl plechový útvar ve tvaru dubového listu, na který vždy nastříkal barvy a celé potom obtiskl na plátno.
A celou dobu trval na tom, že není ani malíř ani sochař. Také trval na manželce, která je jeho múzou. Tajně jsem ho ale podezírala, že je spíš levnou pracovní silou).
Obdivovala jsem také, jak některá díla vznikají opravdu tvrdou prací za pomoci pily, sekery a dlát, Rumun Traian Moldovan se opravdu nadřel a často kolem něj bývalo pro odletující části dřeva nebezpečno.
A jak někdy vznikají díla původně vůbec nezamýšlená – Moldavan Semion Odainic přijel původně malovat, nakonec se ale chopil dřeva a vytvořil překrásného barevného anděla s křídly z kůry.

Bylo to zkrátka moc zajímavé nakouknutí do světa odlišného od toho mého úřednického, který je zase na druhou stranu v lecčems jednodušší (a taky se člověk nemusí brát tak vážně, jako někteří umělci).
Také proto se budu těšit příští rok na vernisáž artsympozia už čtvrtého, zase jen jako divák. A na setkání s těmi, které jsem poznala letos, určitě tam někteří budou.
Třeba plachá Anička Klimešová, která se hrozně nerada fotila a trvalo dlouho, než se pousmála a ukázala oči. Alena Petříčková, která mě dokázala obejmout jako máma, když mi bylo smutno a přitom, když poslouchala muziku, najednou omládla a vypadala jako dvacetiletá holka, která miluje jazz.
Dalibor Worm s vizáží ohnivého Španěla, kterému se nejlépe přemýšlelo s nohama na stole.
Mikuláš Lovacký, znalec ikonopisné tvorby z Bardejova.
Bulhar Minyo Bonev s hlubokým hlasem, kterému jsem na internetu hledala spojení autobusem do Berouna, protože se mu rozsypaly sandály a on nechtěl jiné než od Bati.
Nejmladší a nejvyšší z nás, Radim Kořínek, se kterým jsme poslední večer rozebírali filmovou tvorbu.
Nebo akční a trochu urejpaný Jirka Kubelka...  

Foto © Alena Šustrová

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 21. 07. 2008.