| Pytláci? Ne, vrazi! Bylo to koncem června roku 2002, kdy mimořádně teplé a po několika bouřkách hezky vlhké počasí způsobilo malý zázrak: začaly růst i houby v tuto naprosto neobvyklou dobu.
Že jsem náruživý houbař, to jsem přiznal už dříve, takže již není třeba vysvětlovat, proč jsem jednoho dne vypadl s košem již v pět hodin ráno směrem ke Kajetánu, což je takový krásný starý rybník v lese za Chodovskou Hutí. Chodíval jsem tam rád, protože jsem toto místo obdivoval a protože nejen kolem něho, ale v celém širokém okolí roste množství hub všemožných druhů.
Vyrazil jsem pěkně pomalu, protože to je zpočátku trochu dovrchu a já měl na hřbetě již sedm křížků. Po čtvrthodině chůze polní cestou jsem prošel skupinkou břízek, jen tak mimochodem sebral několik mladých kozáků, pozdravil starý mohutný modřín stojící na konci polí a ponořil se do lesního šera.
Šel jsem tiše po asfaltové cestě vybudované kdysi Pohraniční stráží, kde v oné době začínalo přísně střežené a nepřístupné pásmo, a přidal trochu do kroku, protože tam cesta již klesá. Minul jsem několik hřibů hořčáků, ty vyrazí vždy první, a sebral několik, jen na dohled rostoucích růžovek-masáků a to zcela výjimečně, protože tady obyčejně nesbírám. Nechávám tu hubky maminkám s dětmi a rekreantům z nedaleké chatové osady kladenského městského úřadu.
Po pár stech metrech jsem došel k místu, kde jako maják stojí pěkná kazatelna a kde se cesta dělí doleva směrem ke hranici a doprava ke Kajetánu. Dal jsem se tedy jako obvykle doprava a zvolňuji tempo. Půjdu sice ještě chvíli po rovině, ale zakrátko začne stoupání, kde budu muset vzít ohled na své nohy i plíce. Po pravé straně stojí smrky na příkré stráni a vlevo naopak terén prudce klesá. To ale není houbařská zahrádka pro mne, takže se tam raději ani nedívám, abych náhodou nezahlédl nějaký trofejní kus, pro který bych neměl srdce nevylézt.
Konečně jsem ale stál u té temné, rašelinou zbarvené vody, která zde tiše a bez pohybu jediné vlnky ležela pod lehkým oparem. Uhnul jsem po hrázi doleva, minul šumící proud přepadající do odtokové strouhy a vklouzl do ticha na břehu.
Neodolal jsem a usedl na poražený březový kmen, abych na chvíli vychutnal tu  krásu. Přede mnou leželo to temné zrcadlo a voněl les i bažina u břehu, posetá kvítky stulíku. Bylo nádherné velebné ticho, které jen občas přerušilo tiché káchání kačen a šplouchnutí rybky. Na protějším břehu se z trávy vynořila liška a pomalu pila a nad vrcholky smrků plachtil párek volavek šedých. Zakroužily a snášely se na severní stranu, kde je voda nejmělčí.
Náhle, jako blesk z čistého nebe, protrhla ticho strašná rána. Strašná proto, že nečekaná a blízká. Zleva vyletělo s křikem hejnko kačen, za nimi obě volavky a rezavý kožíšek na druhé straně zmizel.Ve vteřině jsem stál na nohou a zatímco ozvěna letí lesem, nabil jsem pistoli, bez které po nedávné zkušenosti s převaděči do lesa nechodím.
Výstřel nepadl daleko a byla to pořádná kulová rána, žádná brokovnice ani malorážka. Tohle sotva platilo nějaké kuně nebo drobné škodné. Ale střílí se srnci, takže někdo si na ně asi přivstal. Musel tu být už nejmíň hodinu přede mnou, ještě za tmy.Takový myslivec by mne zajímal!
Neměl jsem samozřejmě žádnou chuť se střelcem se setkat, ale také jsem nechtěl, abych byl tady v řídkém porostu příliš vidět. Sebral jsem koš a tiše stoupal hustším lesem vzhůru. Zakrátko jsem potkal rodinku hříbků, od patnácticentimetrového pantáty přes baculatou mámu až po pět pěkných kluků. Klekl jsem a začal je čistit, když tu jsem zaslechl motor auta, který vzápětí zmlkl. Ten vůz zastavil. Vjezd do lesa je sice zakázán, ale vím, že to často nedodržují ani houbaři ani myslivci státních lesů, kteří mají dokonce kus před Kajetánem loveckou chatu, ale v tuto časnou hodinu to vzbudilo moji zvědavost tak, že jsem položil koš i nůž a kradl se pomalu a tiše směrem k cestě, protože vozidlo nemohlo být daleko, byl jsem od ní nejvýše nějakých padesát kroků.
Náhle praskla zprava suchá větev a koutkem oka jsem zahlédl mezi stromy pohyb. Zaujal jsem, jak se říká, polohu ležícího střelce a spatřil dva chlapy, nesoucí za běhy nějaký kus červené. Dvojice se blížila a já trnul, aby mne nezmerčili. Byl by to buď trapas, kdyby to byli oprávnění lovci, nebo malér, kdyby ne.
Naštěstí spěchali, nerozhlíželi se a dávali raději pozor, aby s kořistí nezakopli. Minuli mne ve vzdálenosti sotva patnácti kroků a zmizeli mi z očí v úvoze, jímž tady cesta vede. Zvedl jsem se a v předklonu tiše běžel blíž a trochu výš nad předpokládané stanoviště auta, až jsem mohl pokleknout za nějakým keřem a, kryt vysokou trávou, celou scénu uviděl.
Stál tam zelený vůz, terénní Mitsubishi Pajero, který jsem si vždycky přál mít. Na espézetku jsem viděl jen částečně, ale byla chebská a první dvě číslice 49. Zato ten ulovený kus jsem viděl dobře – byla to pěkná daněla, a nevyrušená, takže jsem si už byl jist, že je upytlačená. Jednak proto, že není doba odstřelu daňčí zvěře a jednak by žádný opravdový myslivec neodvážel z lesa nevyrušený kus.
Z auta vyskočil řidič a pomohl těm dvěma kořist naložit a přikrýt. Zadní dveře zaklaply, vůz nastartoval a zvolna zmizel za zatáčkou nad rybníkem. Pak už jsem slyšel jen pomalu utichající zvuk motoru.
Vrátil jsem se ke koši, usedl na nedaleký pařez a dlouho uvažoval nad lidskou povahou a chamtivostí. Krásný pocit v duši a nálada byly ty tam. Skoro jsem ztratil chuť pokračovat, ale nakonec jsem se přece jen zvedl a dokončil svůj obvyklý okruh.
Po třech hodinách jsem se vrátil domů s plným košem krásných hub, ale nějak mne ten úlovek ten den netěšil.
____________ Večer jsem se vypravil do naší hospůdky „U tetřeva“, abych vypil se sousedy nějaké to pivko a svěřil se jim se svým zážitkem. Byla tam celá naše parta, lesáci, myslivci a několik dalších chatařů. Ani nemusím líčit, jakou vzbudil můj zážitek pozornost a zájem, to si jistě dovedete ze složení společnosti představit.
Po dlouhé debatě a proklínání pachatelů bylo jednomyslně rozhodnuto oznámit celou věc jak myslivecké jednotě hospodařící v této honitbě, tak i policii. To jsem hned následující den učinil a uvedl všechno, co jsem viděl, včetně typu, barvy, čísla vozidla a popisu pachatelů, bohužel bez jejich podoby, protože jsem jim neviděl do tváře.
Na základě údajů o vozidle byl jeho majitel přesto nalezen, a protože už byl v minulosti trestán pro nedovolené ozbrojování, byla u něho provedena domovní prohlídka. Přitom byly nalezeny dvě pušky, pistole, značné množství střeliva a mnoho paroží a zpola preparovaných lebek a zbraní divočáků. Zvěřinu prodával pachatel spolu se svými dvěma bratry do několika restaurací a jednoho hotelu v kraji. Nejodpornějším nálezem ale byla v kompostu zakopaná daňčina, vývrh a mrtvý, již téměř dospělý daňčí plod. Ta ubohá danělka byla plná!
A tak se ptám, jsou takoví „lidé“ jenom zloději a pytláci, nebo vrazi? Jistě si odpovíte sami, a doufám, že stejně jako já. Lesu zdar. |
