Luděk Ťopka: MATES
Rubrika: Literatura – Na pokračování
| Vyprávěnky pana Ťopky (59) |
| Mates Můj soused a přítel na chalupě v Chodovské Huti, myslivec a výtvarník Míra Třmínek vždycky samozřejmě měl a stále má psy. O jednom z nich teď chci vyprávět příběh, kterému by, nebýt tří svědků, asi těžko někdo uvěřil. Jmenuje se Mates, ten hrdina, a je to drsnosrstý jezevčík, dnes už devítiletý. V době, kdy se tato příhoda udála, však byl v nejlepších letech a síle. Je to milý a společenský pejsek, který nikdy neopomněl k nám každý den ráno přijít pozdravit a inkasovat nějaký ten obvyklý mlsek. Chodíval k nám ovšem i přes den, mnohdy i několikrát, a byl zejména dobrým kamarádem mé ženy, níž si velmi dobře rozuměl. Jednou si ale jeho pán pořídil ještě dalšího drsňáka jménem Luky. Zatím to bylo jen několikaměsíční štěně a Míra doufal, že se od staršího Matýska přiučí všem jezevčím loveckým fíglům. Oba se spolu dobře snášeli, Mates velkoryse trpěl Lukýnkovy nezbednosti, a malý v něm respektoval přirozenou autoritu. A tak k nám chodili „pobejt“ a na zákusek dva kamarádi.  Jednoho letního dne se oba hosté zase objevili u nás na louce. Protože jsem byl ale čímsi zaměstnán a manželka nebyla momentálně k dispozici, nedostalo se jim žádného pohoštění. Chvíli se jen tak, jaksi ze slušnosti, pozdrželi a pak vběhli, Mates první a malý za ním, do nízké smrčiny nad chatou. Volal jsem, ať se vrátí, ale znáte paličaté jezevčíky – jen se za nimi zavlnila přízemní jehličnatá větev a zmizeli v zeleném přítmí lesa. Míra byl tehdy kdesi v Mariánkách, takže jsem mu to mohl říct teprve až podvečer, a to ještě nebyli psi doma. Vypravili jsme se tedy do lesa a snažili se odhadnout, kam si to asi mohli ti tuláci namířit, volali a pískali jsme na psí píšťalku, ale bezvýsledně. Vrátili jsme se až za tmy bez nich. Druhý den jsme podnikli stejnou akci, jen jiným směrem. I ta se ukázala bezvýslednou, a tak se kamarád již smiřoval s tím, že přišel o dva cenné psy. Mates byl již velmi zkušený norník a svého pána navíc věrný kamarád, a oba se již stali členy rodiny. Teprve večer, zase skoro za tmy, zaškrábal Mates na dveře Mírovy chaty, ale sám, bez kamaráda.. Jeho pán ho popadl do náruče a div ho nezlíbal. Mates, špinavý a očividně i hladový reagoval jen vlažně a na Mírovu stále opakovanou otázku, kde nechal Lukyho, jen kňoural a odvracel pohled stranou. Druhý den ráno, kdy jsme se o návratu ztraceného syna dověděli i my, zašli jsme k sousedovi přivítat a pohladit si Matýska. Ten radostně zavrtěl prutem a vyskočil manželce na klín a láskyplně jí olízl tvář, čemuž neodolala ani ona. Hladila ho něžně mezi slechy a tichoučce k němu mluvila: „Matýsku, hodný pejsku, kdepak jsi opustil Lukýnka, kde je Lukýnek?“  Pes ležel klidně, neklopil zraky ani hlavu, ale jen se lehce chvěl. Zřejmě mu to bylo velmi příjemné. Jenže když znovu a znovu slyšel stále opakovanou otázku a jméno svého malého kamaráda, seskočil na zem a loudal se ke dveřím. „Kam jdeš Matýsku, jdeš hledat Lukýnka? Půjdeme spolu pro Lukýnka?“ pronikal mu do mozku ten vtíravý tichý hlas. Otočil svou hnědou hlavu, upřel zraky na manželku a zaškrábal na dveře. Zvedli jsem se všichni a otevřeli dveře. Mates vyšel ven, ale zastavil se dva kroky od zápraží a zíral upřeně do manželčiných očí. Vyšli jsme za ním a čekali, co bude dál. První pochopil Míra, připnul psa na vodítko a ten v tu chvíli vyrazil. Tedy ne přímo vyrazil, spíše vykročil, ale jaksi rozhodně a odhodlaně a po pár metrech jsme už nás vtáhl do lesa téměř přesně v místě, kudy oba přede dvěma dny do něj vešli. Sledovali jsme s ním jen my dva, Míra a já, protože moje žena na to nebyla oblečena ani obuta. Matýsek nás vedl s nosem u země křížem krážem, po cestě i přes vysokou trávu a keře, občas se zastavil a dvakrát dokonce vrátil, aby po chvíli znovu napnul šňůru vodítka. Trvalo to přes hodinu a půl, než jsme nakonec doklopýtali k prvním chalupám sousední vesnice. Tam se Mates zastavil, sedl a udýchaný a s vyplazeným jazykem hleděl Mírovi do očí, jakoby říkal: „tak, to je všechno, dál to už neumím, teď je to jen na tobě“. Ten jeho pohled jsme sice pochopili, ale nevěděli, co jako máme podniknou dál. V to zabzučel můj mobil – volala moje žena: „Tak co, jak jste daleko? Je Luky na světě?“ „Nevíme“, odpovídám, „snad ano, ale Bůh suď kde. Jsme na kraji vsi a Mates je v koncích!“ „Tak jděte dům od domu, a ptejte se lidí, třeba ho někdo našel. Matesovi řekněte, že mu vzkazuju, aby občas štěkl, možná mu malej odpoví. A zavolejte mi pak!“ Míra uznal, že nám nic jiného nezbude, jen s tím vzkazem se mu to nezdálo. Já jsem ale zvyklý naslouchat své moudré ženě když si nevím rady, a tak jsem k pejskovi přičapl a tu radu mu dvakrát opakoval přímo z očí do očí, jak jsme si do nich vzájemně hleděli. Domluvil jsem, Míra trhl šňůrou a vkročili jsme do vsi.  No, nebudu vás napínat. Hned ve čtvrtém domě jsme se dověděli, že pan Juránek, co bydlí na návsi v tom žlutém domku, takového psa našel. Poděkovali jsme a Mates třikrát blafl. Na návsi před tím stavením už se ale přímo rozštěkal a vzápětí mu odpověděl vysoký psí hlásek, jistěže malého Lukyho. Ani jsme nemuseli zvonit – na zápraží se objevil starší pán a přicházel k vrátkům a přinášel v náručí toho malého šotka. „Vítám vás“, podával nám ruku, „Jistě si jdete pro tohohle nalezence, co? Potkal jsem ho předevčírem podvečer u školy. Bloudil tam a kňučel, a protože vím, že u nás nikdo žádného jezevčíka nemá, bylo mi jasné, že se ztratil. Musím vás ale požádat o důkaz, že je váš. Je tetovaný na jednom slechu. Znáte číslo?“ Protože Míra číslo znal a uvedl, přepnul vodítko z Matesova obojku na obojek šťastně křepčícího Lukyho. Když jsme se s tím dobrým člověkem, který zachránil jeden psí život a odmítl jakoukoliv finanční odměnu, rozloučili, vzali jsme to zkratkou přes oboru, takže jsme už v poledne zasedli šťastni k obědu. Tak se Mates předvedl jako chytrý stopař, který i po dvou dnech úspěšně napravil svou chybu ochránce svěřené psí osoby a svou citlivou psí duší pochopil, co si od něho jeho kamarádka přeje a to i přes vzkaz tlumočený telefonem. Říkáte že ne? Že psi nemají duši? Já věřím že ano, a souhlasím s rakouským filosofem Konrádem Lorenzem, který tvrdí, že i pes má duši, která se té lidské téměř rovná a dokonce ji bezpodmínečnou schopností lásky předčí. A ten Mírův Mates je toho, myslím, dostatečným důkazem.  Pokračování... Předcházející díly najdete zde |
| Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Aleš Böhm, www.alesbem.estranky.cz |
Copyright ©
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 28. 05. 2009.
