V životě každého z nás je několik okamžiků, které si hýčkáme a schraňujeme pro chvíle, které nejsou zrovna hezké. Pro jednoho je to láska, pro druhého práce, další je vděčný za setkání s celebritou. Dostalo se mi té velké cti, abych napsala pár řádků k čtvrtému výročí vzniku Pozitivních novin.

První přečtení prvního článku na Pozitivních novinách je ten můj okamžik, na jaký se nezapomíná. Od té doby se rozjel můj život směrem, o kterém jsem ani nesnila.

Představte si, že jste poutník, osamocený poutník, bydlící kdesi v horách, na míle od lidí. Žvýká svůj denní příděl chleba, pozoruje oblohu a dny jsou stále stejné, měnící se jen ročním obdobím. Je zoufale sám, ale nepřipouští si samotu, zvolil si svůj úděl a překvapení nečeká. Ale přichází den, kdy se mu zasteskne po lidech. Pozoruje pár káňat, vyvádějících své mladé z hnízda a ovládne ho zvláštní touha. Rozhlédne se naposled po stále stejném místě a udělá první krok na cestu k lidem. Z hor dolů do údolí, zaprášenou cestou se blíží k prvním chaloupkám na stráni. Z komínu se kouří, panuje všeobecný poklid nedělního odpoledne. Stádo oveček mu přeběhne přes cestu a on klopýtajíc přichází k prvnímu domku. Zaklepe na dveře a ven vychází paní v šátku, v ruce malé batole v bílé košilce. Usměvavě mu otevírá dveře dokořán a zve ho dovnitř. Na stole je právě prostřeno, kamna vydávají příjemné teplo a několik další dětí poutníka obklopí a zvědavě si ho prohlíží. Panuje tu rodinná pohoda a muži se zalesknou v očích slzy dojetí. Nechápe, jak mohl být tak dlouho sám. Rozpovídá se a slova plynou jak voda v řece. Děti se usadí kolem stolu a s otevřenými ústy naslouchají jeho moudrému vyprávění o krásách přírody, kterou dosud žil.

A právě tak jsem si připadala při otevírání jednoho článku za druhým. Otevřené a usměvavé vyprávění všech těch, kteří chtějí dělat druhým radost a snaží se jim přiblížit ten jejich život. Moudrá zamyšlení, zajímavé rozhovory, osobní zážitky i vidění života jinak, srdcem. Není důležitý autor, je důležité, proč byl článek napsán a jaké pocity vyvolá. Pozitivní noviny nejsou o umění psát a o zajímavosti článků, ale o naději, optimismu, bezprostřednosti a lásce. Zde se neměří čas.

Náhoda, která mne zavedla na tyto stránky dala mému životu jiný rozměr. Úsměvy vážím na kila a optimismus ze mě přímo sálá. Překvapila mne snaha všech těch lidí, kteří tvoří Pozitivní noviny, udělat druhým den snesitelnější. Nezajímají je peníze, ani čas. A je to ve všech článcích znát.

Co bych popřála k tomu krásnému čtvrtému výročí?

• Snad jen, aby lidi zůstali lidmi, abychom se nemuseli bát negativních zpráv a nedivili se těm pozitivním.
• Aby se Pozitivní noviny staly samozřejmostí a byly dostupné pro všechny bezmocné, smutné a nemocné, i pro ty, co nemají internet a kteří by je měli dostávat přednostně.
• Aby nadále roznášely tolik lásky a pohody ve stejném poměru, s jakým jsou tvořeny.

• Aby se nadále staly zdrojem vzpomínek, zamyšlení a nadějí, ohňostrojem vnitřních pocitů, zážitků  a myšlenek, střípkem ze života druhých. Oázou klidu a štěstí, pohádkou s dobrým koncem.

• Aby byly zkrátka oním denním chlebem poutníka, který si teprve hledá cestu k lidem.

Jakou hrdost a pýchu cítím, když mi zavolá Václav Židek, starostlivý, vlídný přítel, který je mým rádcem i kritikem a jehož pochvala pohladí jak motýlí mávnutí křídel. Jak se srdíčko tetelí při milých slovech od Pavla Loužeckého, Blanky Kubešové či Evičky Rydrychové – Evussy, mladé malířky, která (jak si občas říkám), namaluje obrázek dřív, než jí řeknu, o čem budu vyprávět.
Nádherné rozhovory od Jitky Vykopalové, kdy mám pocit, že nečtu, ale přímo se zúčastňuji dialogu mezi aktéry zajímavého povídání.

Cit Jitky Stošické při vytváření Galerie IN, sbírky překrásných básní, onoho zázračného vidění života z jiného úhlu.

Co autor, to studnice moudrosti, nadhledu i lehkého humoru. Nemohu tu vyjmenovat všechny, ale mohu udělat jedno – poděkovat.

Poděkovat za první myšlenku, která se stala skutečností, za první článek, ke kterému přibylo a přibývá mnoho dalších. Děkuji všem, co vnáší do našeho obyčejného života tolik neobyčejných podnětů, zamyšlení a tvůrčích nápadů.

Děkuji za to štěstí, jaké prožívám.

A nechte zvony a zvonky znít… jen ať o nás každý slyší!

P  - pravda, prošlá mnoha léty, slabika u první věty                               

O  - okolnosti, které změří obdiv lidí, co si věří

Z   - zlomek síly, co jen značí, abychom se měli radši

 I    - idea, co v hlavě jiskří, ideálně mysl čistí                                       

T   - tolerance, tikot času, kdy má každý svoji krásu

 I    - ignorace na zlé zprávy, interní svět – smích nás baví

V   - vlastní vůle i nevina, zrcadlení ve sklence vína

N   - něžnost jemná v našich dlaních, tráva vzrostlá v jarních táních

 Í    - Ikarus, jenž mávne křídly, volnost, která v duši sídlí

N   - násobení  všech pocitů, naděje nebo soucitu

O   - objetí, okamžik lásky, něha k druhým bez nadsázky

V    - víc přátelství, velká síla, dar, co život ti posílá

 I    - inovace v zamyšlení, v optimisty život změní

N   - nápad napsat, námět smělý, pozitiva lidi stmelí

Y    - ypsilon na konci věty, pár písmen tu spojí světy

OHLASY NA ČLÁNEK

Moje milá Mějse,

byl to skvělý los, který z celé z té dlouhé řady těch, kteří PN spoluvytvářejí, připadl právě na Tebe, snad ani nemohl být šťastnější!
V Tvém článku ke čtvrtému výročí vzniku Pozitivních novin skutečně vyzvánější zvonky, vyhmátla jsi totiž to nejpodstatnější, oč novinám od začátku jde, a to je ukázat život kolem nás srdcem. Máš pravdu, PN jsou skutečně o naději, optimismu, o lásce k druhým. Tohle ostatně splňuje každý Tvůj dopis, každý mejlík, který od Tebe já a Tvoji přátelé dostaneme a jistě nejsem sama, kdo se hned zrána a pak ještě večer na dobrou noc běží podívat, zda nemá v poště aspoň krátkou zprávičku s odesilatelem „mějse.dobře“...
Když PN před čtyřmi lety začínaly, dívala jsem se na projekt s nedůvěrou a nebýt „daru výmluvnosti“ našeho Václava Židka, jen těžko bych se bývala připojila mezi první spoluautory. Od té doby ušly PN kus cesty, mne mezitím zavedlo vlastní psaní a proud života o kus jinam, (už proto jsem trochu nejistá, jak moc mi v článku patří Tvůj dík), ale kdykoli padám únavou, nebo se mi zdá svět příliš krutý, vracím se k PN jako k oáze čistoty a zdroji toho dobrého v nás.
Děkuju PN, že existují, a děkuju i Tobě, Ivetko!
Blanka Kubešová
02.08.2008