Iveta Kollertová: Když mne opět navštívil strach

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Svlečená do naha  (12)

KDYŽ MNE OPĚT NAVŠTÍVIL STRACH

 

Potíže se stupňovaly pomaloučku, jako každá nemoc.
V momentě, kdy jsem něco snědla, přišly nepředstavitelné křeče v břiše i pocit, že se nafukuji a vnitřek mi praskne.
Odpoledne probíhalo opět stejně, kafe, pobyt na zahrádce. Břicho pobolívalo po každém jídle, ale brala jsem to již jako nutnost. Po všech těch útrapách s ozařováním a chemoterapií to byla procházka rájem. Říkala jsem si, že možná množství cigaret a kafe dohromady je důvod, proč se svíjím občas v křečích. Ale odepřít jsem si cigarety prostě nedokázala.
Blížil se večer a já usedla do křesla s nohama zkříženýma do tureckého sedu.
Sledovala jsem jakýsi pořad, po chvilce jsem se chtěla zvednout a dojít si pro nějaký mls.
Stoupla jsem si, abych se vzápětí svalila zpátky do křesla.
"Sakra, mravenci v noze!" pomyslela jsem si a začala masírovat levou nohu, která jakoby nebyla.
Nic nepomáhalo!
Rodina se mi škodolibě smála, ale mně po hodině bylo jasné, že to není jen tak.
Noha byla naprosto bezvládná!
Nic se nemá podceňovat, po třech hodinách šel Jarda zavolat pohotovost.
Přijeli za chviličku a lékařův pohled byl vážný.
"Měla byste jet okamžitě do nemocnice!" zazněl ortel a já dostala strach...
"Pane doktore, to přejde, dejte mi nějakou injekci!" žadonila jsem se slzami v očích.
Prohlédl si má lékařská dobrozdání a zdálo se, že je obměkčen.
Píchl mi injekci, ale varoval mne: „Zítra, hned ráno musíte na středisko na neurologii! Hned ráno!"
Odkývala bych mu všechno, jen ať mne nechá ještě doma! Po těch dlouhých měsících v nemocnici se mi opravdu nechtělo znovu balit. Ráno byla noha beze změny.
Nebolela, byla bez citu. Holenní kost mi připadala jak namražená. Mohli do mne píchat špendlíky a necítila jsem nic.
Manžel mne naložil do vypůjčeného auta a jeli jsme.
Doktorka mne prohlédla a zvážněla: „Okamžitý nástup do nemocnice, ať vám manžel přiveze věci. Chcete sanitu?"
Ztuhla jsem!
Tady šlo do tuhého, na otázky o diagnóze mi neodpověděla.
Věci jsem měla pro jistotu nachystané v autě, takže jsem za pár minut seděla na příjmu na oddělení neurologie.
První dny byly jak ve snu.
Málokdo ví, koho kde potká, ale mně utkvěla v paměti vzpomínka na mladou ženu malého vzrůstu, která ležela u okna našeho pokoje. Bylo nás tam šest a tato žena celé dny a večery proplakala. Měla obrovské bolesti zad a nepomáhalo jí nic. Bylo mi jí neskutečně líto, ale pomoci jsem jí nedokázala. Další z mých „kolegyň v neštěstí“ byla stará paní po mrtvičce. Nemohla si vzpomenout na slova, zadrhávala, mluvila jen s obtížemi.
Rada „našeho“ primáře zněla: „Zpívejte si... cokoliv.“
Od toho okamžiku nám paní zpívala v měsíci květnu od rána do večera koledy. Ale musím říct, že jsem se k ní občas potichu přidala.
A náš primář?
Měl tik ve tváři, byl to jak klasický roztržitý pan profesor ze starých filmů, držící kladívko na zkoušení reflexů. Působil uklidňujícím dojmem, a i když jsme se my pacientky culily do polštářů, zůstal mi ve vzpomínkách jako jeden z těch milých a hodných lékařů, kteří prošli mým životem i nemocemi.
Prohlídky nic nového nepřinášely a doktor "Tik", jak jsme mu tajně říkaly, si se mnou nevěděl rady. Den co den kapačky a testy elektrickými šoky. Malé zlepšení, ale noha stále necitlivá.
Nakonec se rozhodli, že mne pošlou na magnetickou rezonanci (CT) od pasu dolů. Opět známý tunel a nebolestivé vyšetření. Nikdy by mne nepadalo, že místo určení diagnózy ohledně necitlivosti nohy, mi sdělí něco úplně jiného.
„Paní Kollertová, nachystejte si věci, převezou vás na jiné oddělení.“ Zazněl odpoledne po tomto vyšetření hlas sestřičky.
„Kam pojedu a proč?“
„Přijde za vámi pan doktor, všechno vám vysvětlí,“ dodala sestřička a pomáhala mi nacpat tašku až pokraj vším, co se mi tu zatím nashromáždilo.
„Jedeme, šup na postel, vezmeme to čtyřicítkou,“ ozvalo se ode dveří.
Zřízenec se usmíval, mně bylo ale všelijak.
„A kam mne povezete?“
„Oni vám to neřekli? Mám vás převést na chirurgii.“
Srdce jsem měla až v krku, co se to jen děje?
Konečně se objevil mezi dveřmi lékař, který měl ten den službu.
„Pane doktore, proč musím na chirurgii?“
„Při vyšetření jsme vám našli srůsty tenkého střeva, potřebujete ještě další vyšetření a zřejmě operaci. Ale to vám již udělají dole na oddělení chirurgie,“ usmál se na rozloučenou a já se jen odevzdaně položila na postel.
Co probíhalo další dny, nepřeji ani nepřátelům. 

 

Pokračování...  DÍL 13.

O naší autorce se více dovíte:  Rozhovor se zrcadlem aneb Zrcadlo, zrcátko, řekni mi...  

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Eva Rydrychová, http://evussa.wz.cz/index.html

UKÁZKY Z LITERÁRNÍ TVORBY IVETY KOLLERTOVÉ

PŮLNOČNÍ KONCERT

Každý večer je příslibem následného usínání, tedy snění.
Moje bezbřehá fantazie mi maluje budoucí procházky a setkávání se s lidmi, naději k něčemu novému. Tak i včera. Zapálila jsem si svou poslední cigaretku, zaujala nejpříjemnější polohu, nastavila televizi na dvě hodiny, poslední pohled do pootevřeného okna a blikajících světýlek naproti.
Zavřela jsem oči.
Ale co to?
Zdálky jsem najednou uslyšela hlasy, mužské a ženské a brnkání na kytaru.
Zbystřila jsem.
Tolik mi to připomnělo moje vlastní toulky v dobách svobodných. Hlasy se přibližovaly.
Zřejmě parta maturantů, právě dostudovaných, usedla na dětské hřiště pod oknem. Dívky překřikovaly chlapce a do toho se mísily volně hrané nesourodé akordy kytary. Nejdřív se ten chumel všech možných zvuků rozléhal mezi křídly domu s patřičnou ozvěnou, ale pojednou všechno utichlo a zaznělo vybrnkávání na strunách.
"Slova jsou jen kapky deště a ty voláš, ať prším ještě...."
Melodie písničky od Richarda Krajča a sytý hlas zpěváka se rozezněl s naléhavostí přiměřenou věku. Svoboda i štěstí se přenesly až do mého pokoje. Tiše jsem se přidala a moje mysl ovládl stejný pocit nespoutanosti.
"Slova jsou jen kapky deště a ty volá-á-áš.."
Celá parta se přidávala a kytara převládala nad zpěvem.
Najednou se do tónů, linoucích se ze zpívajícího dřeva, přidal zvuk flétny. Obyčejné dřevěné flétny. Zpěváci umlkli a do noci zazněl neskutečný koncert přiopilých mladých lidí a jednoho človíčka, foukajícího na flétničku ze svého okna. Atmosféra úžasná, chytlavá... Postupně se rozsvěcovaly další světla oken, a když se improvizovaný koncert blížil k závěru, rozezněly se lahodné tóny klavíru. Ozval se spontánní potlesk, který vzápětí utichl, aby celý ten maličký svět vychutnal originálnost a soucítění všech zúčastněných.
Tři nástroje, tři umělecké duše sehrály nádherné divadlo pod širým nebem a ani jeden z nich netušil, jak moc pro mne udělaly.
"Slova jsou jen kapky deště a ty voláš, ať prším ještě, slova jsou jen kapky deště a ty voláááš..."
Dlouho ve mne doznívala tato melodie a neskutečnost nezapomenutelného okamžiku.
Ozval se závěrečný akord, flétna ještě jemně do ticha zapreludovala závěrečný part a klavír přidal krátkou etudu.
Rozhostilo se ticho, jakoby každý vstřebával právě prožité.
Světýlka opět zhasínala, mladí lidé se vzdalovali s novými tóny jiných písniček.
Zůstala jsem bez hnutí a dívala se do nebe.
Ten půlnoční koncert pro jednu nemocnou osůbku však zůstane napořád u srdíčka.
A já jim moc děkuji! 

Poezie noční luny

Poezie noční luny,
za obzor se slunce kloní,
ticho padne na ten kraj.

Kos i strnad v hnízdo sedá,
ještěrka si kámen hledá.
Každý má svůj malý ráj.

Z dálky přijde noční mlha,
zem obejme temná stuha.
Větřík čechrá stromoví.

Měsíc hlídač temné síly,
nepostojí ani chvíli.
Co vidí, to nepoví.

Vrba stará dlouhověká
se vzpomínkou jenom čeká.
Skrývá lidská tajemství.

Kdo jí hladil, už nepoví,
zestárla lidskými slovy,
Myšlenkami na dětství.

Noční pták vyletěl z lesa,
pomalu chlad na zem klesá.
Spánkem oči zavřené.

Hvězdy tiše nocí září,
dny se točí v kalendáři,
Čas ten nelže, vážně ne.

Neruš tohle noční snění,
není dobré, když se mění
krása noci míjivá.

Ráno přijde i s nadějí,
zázraky se přece dějí,
luna zase ubývá.

Foto © Milena Horáčková

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 13. 07. 2008.