KDYŽ MNE OPĚT NAVŠTÍVIL STRACH

Potíže se stupňovaly pomaloučku, jako každá nemoc.
V momentě, kdy jsem něco snědla, přišly nepředstavitelné křeče v břiše i pocit, že se nafukuji a vnitřek mi praskne.
Odpoledne probíhalo opět stejně, kafe, pobyt na zahrádce. Břicho pobolívalo po každém jídle, ale brala jsem to již jako nutnost. Po všech těch útrapách s ozařováním a chemoterapií to byla procházka rájem. Říkala jsem si, že možná množství cigaret a kafe dohromady je důvod, proč se svíjím občas v křečích. Ale odepřít jsem si cigarety prostě nedokázala.
Blížil se večer a já usedla do křesla s nohama zkříženýma do tureckého sedu.
Sledovala jsem jakýsi pořad, po chvilce jsem se chtěla zvednout a dojít si pro nějaký mls.
Stoupla jsem si, abych se vzápětí svalila zpátky do křesla.
"Sakra, mravenci v noze!" pomyslela jsem si a začala masírovat levou nohu, která jakoby nebyla.
Nic nepomáhalo!
Rodina se mi škodolibě smála, ale mně po hodině bylo jasné, že to není jen tak.
Noha byla naprosto bezvládná!
Nic se nemá podceňovat, po třech hodinách šel Jarda zavolat pohotovost.
Přijeli za chviličku a lékařův pohled byl vážný.
"Měla byste jet okamžitě do nemocnice!" zazněl ortel a já dostala strach...
"Pane doktore, to přejde, dejte mi nějakou injekci!" žadonila jsem se slzami v očích.
Prohlédl si má lékařská dobrozdání a zdálo se, že je obměkčen.
Píchl mi injekci, ale varoval mne: „Zítra, hned ráno musíte na středisko na neurologii! Hned ráno!"
Odkývala bych mu všechno, jen ať mne nechá ještě doma! Po těch dlouhých měsících v nemocnici se mi opravdu nechtělo znovu balit. Ráno byla noha beze změny.
Nebolela, byla bez citu. Holenní kost mi připadala jak namražená. Mohli do mne píchat špendlíky a necítila jsem nic.
Manžel mne naložil do vypůjčeného auta a jeli jsme.
Doktorka mne prohlédla a zvážněla: „Okamžitý nástup do nemocnice, ať vám manžel přiveze věci. Chcete sanitu?"
Ztuhla jsem!
Tady šlo do tuhého, na otázky o diagnóze mi neodpověděla.
Věci jsem měla pro jistotu nachystané v autě, takže jsem za pár minut seděla na příjmu na oddělení neurologie.
První dny byly jak ve snu.
Málokdo ví, koho kde potká, ale mně utkvěla v paměti vzpomínka na mladou ženu malého vzrůstu, která ležela u okna našeho pokoje. Bylo nás tam šest a tato žena celé dny a večery proplakala. Měla obrovské bolesti zad a nepomáhalo jí nic. Bylo mi jí neskutečně líto, ale pomoci jsem jí nedokázala. Další z mých „kolegyň v neštěstí“ byla stará paní po mrtvičce. Nemohla si vzpomenout na slova, zadrhávala, mluvila jen s obtížemi.
Rada „našeho“ primáře zněla: „Zpívejte si... cokoliv.“
Od toho okamžiku nám paní zpívala v měsíci květnu od rána do večera koledy. Ale musím říct, že jsem se k ní občas potichu přidala.
A náš primář?
Měl tik ve tváři, byl to jak klasický roztržitý pan profesor ze starých filmů, držící kladívko na zkoušení reflexů. Působil uklidňujícím dojmem, a i když jsme se my pacientky culily do polštářů, zůstal mi ve vzpomínkách jako jeden z těch milých a hodných lékařů, kteří prošli mým životem i nemocemi.
Prohlídky nic nového nepřinášely a doktor "Tik", jak jsme mu tajně říkaly, si se mnou nevěděl rady. Den co den kapačky a testy elektrickými šoky. Malé zlepšení, ale noha stále necitlivá.
Nakonec se rozhodli, že mne pošlou na magnetickou rezonanci (CT) od pasu dolů. Opět známý tunel a nebolestivé vyšetření. Nikdy by mne nepadalo, že místo určení diagnózy ohledně necitlivosti nohy, mi sdělí něco úplně jiného.
„Paní Kollertová, nachystejte si věci, převezou vás na jiné oddělení.“ Zazněl odpoledne po tomto vyšetření hlas sestřičky.
„Kam pojedu a proč?“
„Přijde za vámi pan doktor, všechno vám vysvětlí,“ dodala sestřička a pomáhala mi nacpat tašku až pokraj vším, co se mi tu zatím nashromáždilo.
„Jedeme, šup na postel, vezmeme to čtyřicítkou,“ ozvalo se ode dveří.
Zřízenec se usmíval, mně bylo ale všelijak.
„A kam mne povezete?“
„Oni vám to neřekli? Mám vás převést na chirurgii.“
Srdce jsem měla až v krku, co se to jen děje?
Konečně se objevil mezi dveřmi lékař, který měl ten den službu.
„Pane doktore, proč musím na chirurgii?“
„Při vyšetření jsme vám našli srůsty tenkého střeva, potřebujete ještě další vyšetření a zřejmě operaci. Ale to vám již udělají dole na oddělení chirurgie,“ usmál se na rozloučenou a já se jen odevzdaně položila na postel.
Co probíhalo další dny, nepřeji ani nepřátelům. 

Pokračování...  DÍL 13.