Jiří Všetečka – Václav R. Židek: Očité svědectví „Pražského chodce“
Rubrika: Publicistika – Historie
Fotografa Jiřího Všetečku, "Pražského chodce", není snad třeba široké veřejnosti představovat, zvláště pak ne lidem, kteří se zajímají o fotografii. Navštívil jsem ho při mé poslední návštěvě Prahy v jeho kanceláři ČVUT v Praze-Dejvicích, abych mu položil pár otázek, souvisejících s blížícím se 40. výročím 21.srpna 1968. Pan Všetečka, i když je v důchodovém věku, je stále pracovně zaneprázdněn, ale rád mi věnoval potřebný čas k tomu, aby si se mnou zavzpomínal očima „Pražského chodce“, když byl tragických srpnových událostí očitým svědkem. |
• 21. srpen 1968 v duších většiny lidí, kteří ho prožili, něco hlubokého zanechal a mnohým i radikálně změnil život. Jak tomu bylo u vás, pane Jiří? 21. srpen 1968 byl zvláštním dnem a myslím si, že můj život je do určité míry poznamenán tímto, a následujícími dny. Víte, to byla chvíle, kdy si člověk uvědomil mnoho věcí. Vše začalo vlastně tím, že jsem tenkráte dělal dlouho do noci fotografie a když jsem ulehl, tak hned zakrátko mne probudily tanky, protože bydlím na ulici, která vede z letiště do centra Prahy. No tak samozřejmě jsem si hned hodil foťák na krk a vyběhl do ulic fotografovat. Bylo to zvláštní, nevěděl jsem vůbec co se děje. Mé první setkání s okupačními vojsky bylo na Hradě a bylo dost nepříjemné, poněvadž oni nechtěli, aby se dělala fotodokumentace. Viděl jsem jak vojáci otevírali bajonetem foťáky a když mi jeden z nich řekl: „Davaj pljonku“, tak jsem samozřejmě film vytáhl, aby by mi foťák nezničili. Nebylo vůbec příjemné mít na sebe namířené dva odjištěné samopaly. Další moje cesta z Hradu pokračovala k tehdejšímu Ústřednímu výboru KSČ. Celá budova byla již obsazená ruskými vojáky a bylo zřejmé, že naše státní představitele už buďto právě odváží a nebo je už odvezli. Tam už bylo možné vidět první rušné výměny názorů našich lidí se sovětskými vojáky. Protože jsem čekal a tušil, že se bude něco dít na Václavském náměstí, tak jsem tam později dorazil a dostal se do velikého a nebezpečného zmatku, hned kousek nad Václavákem směrem na Vinohradskou třídu k Československému rozhlasu. Ještě než jsem tam došel, tak už tanky najížděly na osobní automobily, na náklaďáky a také na tramvaj. Právě když jsem tam byl, začalo se hodně střílet, asi proto, že to bylo strategické místo, Rozhlas. Jeden dům v blízkosti byl ostřelováním velmi poničený, začaly také bouchat muniční vozy. • Kolik vám bylo let? Neměl jste strach, že přijdete o život? Bylo mi jedenatřicet let, tak to už jsem byl trochu nebojácný a nebo jsem si neuvědomoval, jako většina mladých v těch letech, to nebezpečí, takže jsem vždycky čekal, až střepiny přeletí, nazvedl jsem se trošičku, fotografoval jsem a potom zase rychle zalehnul. Podařilo se mi udělat několik opravdu zajímavých fotografií. Ovšem když jsem si uvědomil, že si vlastně lehám za telefonní budku, která by mne moc neochránila... • Jeden z prvních raněných u Československého rozhlasu, který měl průstřel břicha, byl mladý 23-letý muž jménem Jaromír Zelený, pocházel z Vinohrad, pamatujete si na něj? Vím to tak přesně proto, poněvadž to byl můj spolužák. Tak toho mladého muže si pamatuji. Myslím, že ho mám dokonce na jedné z fotografií, je na ní na nosítkách, nesli ho kolem Rozhlasu. Byl to mladý kluk, měl krátké vlasy, ano, myslím si, že ho mám zachyceného na fotografii. Všechny tyto fotografie budou moci lidé vidět v televizním pořadu, který se připravuje a bude vysílán 19. srpna ve 21:15 hod. na ČT 1. Bude to pořad, který nebude věnován politickým událostem, ale bude zaměřen na situaci, která byla na ulicích, bude to o lidech, kteří při invazi spojeneckých vojsk u nás zahynuli. Prokazatelně se ví, že v Praze bylo usmrceno dvacet pět lidí, ale to se nepočítá s těmi, kteří byli těžce ranění. Těch bylo asi 200. Další desítky, možná stovky osob byly ošetřeny v nemocnicích, proto nejsou evidovány v zachovalých materiálech. • Ale vždyť přece musí existovat o těchto lidech nějaká evidence a dokumentace? Ano, existuje! Můj dobrý kamarád Rudolf Čížek, který byl kriminalistou, a v osmdesátých letech, když se měly skartovat všechny materiály z roku 1968 - to znamenalo veškeré materiály, které byly psány na policejních strojích, kde bylo přesné datum, místo, hodina a jméno, kdo byl zraněn a jak byl zraněn nebo jestli byl mrtvý - čili přesná dokumentace všeho - to on tuto evidenci zachránil. A sice tak, že to ukradl. Z toho materiálu bude napsána knížka. Podívejte se na televizní hodinový záznam. Někteří pozůstalí a ti, kteří přežili, v programu vypovídají. Bude nás hodně. Každý tam budeme mít skoro tři minuty na vlastní vyprávění. Dokonce jsem se tam při natáčení dozvěděl, že jsem se před těmi čtyřiceti léty možná znovu narodil... Existuje totiž jedna fotografie, kdy právě u Rozhlasu proti mně běží lidi a když se začalo střílet, tak všichni se rozutekli a běželi na chodníky, dal jsem si fotoaparát nad hlavu a stiskl spoušť. Není to sice ostrá fotografie, ale na ty podmínky je vcelku dobrá. Lidé z fotografie byli osloveni, ale ne každý se přihlásil, ne každý byl ochoten vypovídat na kameru. Na té fotce se ale jeden z nich poznal a říkal, že ještě před nimi v předstihu dvou tří metrů běžel jeho kamarád Pavel Dlouhý a musel být na mé úrovni, jako fotografa. Tak právě on měl průstřel zad. Udělal ještě pár kroků a potom padnul na zem. Odvezli ho na Václavské náměstí, kde odkládali zraněné a bezvědomé. Nakonec se ale ukázalo, že to přežil! A mně se naštěstí ta kulka vyhnula. Vinohradská třída byla velice dramatická. Neméně dramatické bylo i celé Václavské náměstí. Když tam začaly najíždět tanky, tak podle oficiálních zpráv si to prý spletli, poněvadž nevěděli, kde je Rozhlas, tak začali střílet na Národní muzeum. • Bylo něco, v těch pohnutých dnech, na co paradoxně rád vzpomínáte? Nezapomenu na sounáležitost lidí, kteří se semkli a skoro do jednoho byli proti okupantům. A nebo když se dělala stávka na Václavském náměstí, to jsem přijel odtud pozdě večer domů celý umlácený a unavený, rychle se najedl a začal vyvolávat filmy. U nás bydlel jeden novinář, který si hned ty fotografie bral, ve Františkánské zahradě je předával tajně známým, aby šly dál do světa. Nebo jsme dali taky dohromady takovou partu z mých študáků, já jsem učil na technice (ČVUT, pozn. redakce) a študáci mi velmi pomáhali. Okupanti nechtěli, aby vůbec byla nějaká fotodokumentace. Studenti udělali kolem mne hlouček, tím mi udělali zeď a přes ně jsem vše fotografoval. Ještě mám jednu vzpomínku, která byla na Vinohradské třídě. Vzhledem k tomu Hradu, co mne tam potkalo, jsem se trochu bál. Zastavil mne jeden vysoký a ramenatý příslušník Veřejné bezpečnosti a povídá mi: „Mladej ty bys chtěl fotit, ne? Tak pojď!“ Ruští vojáci totiž udělali takovou hráz a nikoho k sobě nepouštěli a byli dost rozčílení. On šel vpředu a jelikož byl v uniformě a svou statnou postavou byl k nepřehlédnutí, měli před ním Rusové zkrátka respekt. Postavil se před nimi, ruku dal v bok a já jsem přes tu ruku fotografoval. • Ano, to jsou příhody, na které člověk rád vzpomíná a jestlipak jste ho někdy potom viděl a nebo se s ním setkal? V roce 1979, na první výročí úmrtí Jana Palacha, jsem šel k Muzeu, s foťákem v kapse, zda se mi tam nepodaří ulovit nějaké záběry. Najednou mne tam chytili příslušníci Veřejné bezpečnosti, zkroutili mi ruce a držíce mě za ně, mlátili mě pendreky, kde se dalo. K tomu ještě použili slzotvorný plyn. Byli připraveni naložit mě do auta k výslechu. Foťák jsem měl v kapse, tak mi bylo jasné, že ve škole končím... Tekla mi krev... a jak tam takhle stojíme, najednou se začal někdo o mne opírat a říká mi: „Co tady děláš?“ Ohlédnul jsem se, moc jsem toho přes krev neviděl, ale zahlédl jsem vysokého policajta a pravděpodobně to byl ten, se kterým jsem se setkal rok předtím na Vinohradské třídě a přes něho fotografoval. Já mu povídám, že jsem šel jen tady kolem ke známým, a on se otočil, udělal mi „zeď“ a řekl: „Tak běž!“ Hned jsem vypálil ještě s jedním zadrženým přes náměstí k protějšímu Domu potravin. Byl tam jeden, který to měl celé pod velením, byl takový malý a strašně vzteklý. Začal se strašně rozčilovat a hnal zase ty lidi všechny zpátky, ale já už jsem byl za křižovatkou, kde jsem vletěl do nejbližšího baráku. V průjezdu mě z toho nejhoršího očistili a tak jsem se z toho dostal. Jestli to byl ten „esenbák“ od Rozhlasu, to dodnes nevím. • Vy jste kromě fotografování vyvíjel i jiné iniciativy. Jaké? Se studenty jsme například rozšiřovali tiskoviny a plakáty na fakulty i po celé republice, pobočka byla v budově strojní fakulty v Horské ulici, kde jsme se tajně domluvili s vrátným, že nám tam nechal otevřenou jednu posluchárnu, kam jsme naváželi všechny plakáty a tiskoviny. No aby o tom nikdo nevěděl, tak se tam nechalo otevřené okno, to byl signál, takže přes tohle okno se mohlo vejít dovnitř nebo i přes vrátnici a tak přivážet i odvážet různé tiskoviny a nikdo nevěděl, kde ten sklad tiskovin je. Jednou, když jsem měl těmito tiskovinami narvanou tašku, jsem šel do Dejvic. V té době a v tom čase bylo již vyhlášené od devíti večer stanné právo*. Potřeboval jsem se dostat na Červený vrch a tramvaje už nejely. Jak jsem tam s tou brašnou stál, tak najednou přijelo a u mne zastavilo auto, v němž seděl československý důstojník, nejspíš to byl major nebo podplukovník a hned na mne spustil: „Co tady děláš, mladej? Máš foťák, co?“ Já jsem mu na to odpověděl, že ano a že ještě mám plnou brašnu plakátů. Posadil si mne vedle sebe, sundal si letní blůzu a hodil mi ji na ramena. Na ní zářily zlaté distinkce a jelikož jsem ani takhle na vojáka nevypadal, tak mi narazil na hlavu svoji brigadýrku. On to ani nepotřeboval mít na sobě, byl to vyložený typ pravého vojáka. Na Leninově třídě byly již rozmístěny tanky, museli jsme mezi nimi kličkovat a on, jako vojenský důstojník, při prvním zastavení kontroly jim hlásil, že musíme do kasáren v Ruzyni. Tak jsme to projeli a mne zavezl domů. Bylo mi jasné, že bych tenkrát neprošel a že při první kontrole bych byl Rusy zatčen. • Setkání se sovětskými vojáky nedopadlo vždy dobře... Osobně jsem u toho nebyl, ale stojí zato abych vám o něčem vyprávěl. Je to autentické, a podle policejních záznamů. Jistý asistent jedné fakulty, který byl jako student na stáži v Sovětském svazu a uměl perfektně rusky, se pustil do debaty s jedním mladým ruským důstojníkem, kterému vehementně vysvětloval, že tady v Československu žádná kontrarevoluce není. Ten mu tvrdě oponoval a když se oba nemohli dohodnout, tak se ten student obrátil a začal odcházet. A protože ten rozhovor byl velice emotivní, tak ten rozčílený důstojník vytáhl pistoli a střelil dotyčného studenta, který padl mrtvý k zemi. Celá tahle scéna, nahraná herci, bude v tom pořadu České televize, jak už jsem se o něm zmiňoval. Těch událostí kolem 21. srpna 1968 bylo moc a myslím si, že ty fotografie, které budou publikovány, jsou historicky zajímavé a je na nich zachyceno mnoho toho dramatického, co v těch prvních dnech bylo. I když jsem přišel na Vinohradskou třídu o trochu později, když už tam byly tanky, podařilo se mi mnohé zdokumentovat, poněvadž jsem tam dorazil právě v okamžiku, když se začalo před Rozhlasem střílet. Jedna z těch fotografií, která se stala známou a tak trochu i slavnou, je o rozměru dvakrát dva metry vystavována na Pražském hradě jako součást mé výstavy, která tam právě probíhá. Při fotografování tohoto záběru stál ode mne jeden kameraman asi tak dvanáct metrů. Poněvadž tam někdo vylezl na tank, tak Rusové začali střílet, a jak se ta věž tanku otáčela, tak šla střelba všude kolem. Kameraman byl střelený do krku. Jako zázrakem to přežil. Naštěstí i já jsem tu palbu tehdy bez zranění přežil a mohl jsem fotografie předat dál. • Už po necelém roce po vstupu spojeneckých vojsk Varšavského paktu začali občané na sobě pociťovat začínající útlak a teror konsolidačního systému. Vzpomínáte si na něco podobného u vás? Taková zajímavá historka, která stojí za povšimnutí se stala mému příteli a kolegovi Václavu Chocholovi. Bylo to na první výročí úmrtí Jana Palacha na Olšanských hřbitovech v Praze na Vinohradech, kdy mu zabavili část jeho fotografií. Taky jsem tam zrovna v tom čase šel fotit. Jdu k hrobu Jana Palacha a vidím tam Chocholu s jeho obligátníma brejličkami na čele. Už vytahuji fotoaparát, chci fotit, když najednou kde se vzali tu se vzali dva civilisté a vzali milého Václava mezi sebe. Začal rozčilovat, ale oni ho táhli ze hřbitova. Když jsem tohle uviděl, rychle jsem skočil mezi hroby, kde jsem jako začal čistit nějaký hrob. Šel jsem pomalu za nimi a uviděl, že ho nakládají do auta a někam odvážejí. On byl však velmi známý i výborný fotograf, tak ho pustili, on ty filmy vyvolal a fotky pak předal dvěma Francouzům, které u hrobky Palacha fotografoval. Těm, když večer odlétali, tak jim na letišti udělali osobní prohlídku, fotografie jim zabavili, pak si přišli znovu pro Chocholu a znovu ho zatkli. Pobyl si pak u nich asi 14 dnů a nebo 3 neděle. Sebrali mu všechny negativy a poničili spoustu fotografií. Aby se mi něco takového nestalo, tak jsem vzal krabici, opatrně z ní vyříznul z ní čtverec, který jsem rozlepil na dvě části a ukryl mezi ně všechny mé pečlivě zabalené negativy a potom zase vše zalepil, označil malým křížkem a celou dobu to bylo uschované mezi jinými papíry, které byly doma až do listopadu 1989. • Podařilo se vám v tom roce 1968 mít ještě nějakou výstavu? Ještě jsem stačil mít koncem roku 1968 výstavu na Jungmannově náměstí, jmenovala se „Praha ve fotografii“, kde jsem vystavoval také fotky ze srpna. Můj dobrý známý Otta Skalský, který byl režisérem Filmového žurnálu Praha a natočil mě, jak chodím po Praze a fotím, nafilmoval i tu mou výstavu. Film šel do kin v listopadu, kdy už bylo zásahem spojeneckých vojsk s Pražským jarem konec a všechno se začalo neústupně „normalizovat“. V doprovodném textu žurnálu bylo „Všetečka má koníčka, koníček pádí a má na výstavě i fotografie z léta 1968, kdy v Praze bylo opravdu hodně horko“. Na plátně byly vidět mé fotografie rozstřílených baráků a všech těch zúčastněných lidí kolem. Když byla premiéra, šel jsem se na film podívat a najednou při promítání zašumělo kino a zaslechl jsem, jak někdo říká: „Ten Všetečka to bude určitě pseudonym, jak on se vlastně jmenuje?“ • Jak jste prožíval Pražské jaro, věřil jste na začátku, že bude celý obrodný proces dokončen? Od samého začátku jsem nevěřil, že z toho něco bude, že se něco velkého a zásadního zrodí a že nám to tak lehce projde. Pořád jsem cítil v povětří, že nastane nějaký průšvih. Nevěřil jsem, že by všechny ty akce nás přivedly do nějaké nezávislosti a neutrality, tak jak si mnozí mysleli. Byl jsem hrozně překvapený, co všechno se dělá, co všechno se může říkat, ale pořád to bylo na ostří nože a tušil jsem, že to dobře nedopadne. Ale neočekával jsem, že to bude tak zlé, že by došlo k vojenskému obsazení země. ***** Pozitivní noviny děkují docentu Jiřímu Všetečkovi za rozhovor, za jeho vzpomínání na dobu před 40 lety a poskytnuté autorské fotografie. Úprava textu zvukového záznamu: Jitka Vykopalová |
*Stanné právo je mimořádné opatření státní moci v oblasti trestního práva, kdy se ve výjimečných případech (válka, občanské nepokoje, živelní pohroma) omezí některá občanská práva s cílem odstrašit od páchání některých zločinů, které jsou za dané situace vysoce společensky nebezpečné a které se ve významné míře rozmáhají. Tohoto odstrašujícího účinku se dosahuje urychleným a zjednodušeným procesem trestního řízení a výrazně zpřísněnými tresty, zpravidla trestem smrti. V Česku byl institut stanného práva definitivně zrušen zákonem č. 178/1990 Sb, kterým byla vypuštěna příslušná část (§ 307–314) zákona č. 141/1961 Sb. (zdroj: Wikipedie) |
Další články o Jiřím Všetečkovi na stránkách Potitivních novin:
Jitka Vykopalová: Jiří Všetečka jubilující
Olga Szymanská: Věčný chodec Jiří Všetečka
Copyright © Jiří Všetečka a Václav Chochola
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 05. 08. 2008.
Václav Richard Židek
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
Ivo Šmoldas | |
Karel Šíp | |
Jan Vodňanský | |
Rudolf Křesťan | |
Plk. JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D. | |
Jitka Molavcová | |
Milan Markovič | |
Josef Fousek |