Do 31. srpna  2008 se na Pražském hradě v Tereziánském křídle Starého královského paláce koná retrospektivní výstava fotografií Doc. Ing. JIŘÍHO VŠETEČKY.

Po absolvování ČVUT se věnoval tvorbě výukových materiálů, ale fotografií se začal zabývat ještě za studií. Nejdříve ji měl jako koníčka, později se jí začal věnovat profesionálně. Přednášel na katedře fotografie FAMU a byl předsedou Svazu českých fotografů. Dnes je Jiří Všetečka autorem desítek publikací a jeho výstavy putují po celém světě a sklízejí značné úspěchy.

Kromě tématu Prahy ho vždy lákalo zachycovat vztahy mezi lidmi s jejich charakteristickými rysy i ve zvláštních situacích. Zajímala ho vždy konfrontace různých míst a národů. Typy lidí s detaily jejich tváří a výrazů. Dostat se k nim, to vyžaduje – slovy autora: „se k nim přiblížit, dostat se s nimi do kontaktu, získat jejich souhlas. Musí se stát tři věci: správná doba, správné místo a mít hodně štěstí… Zažil jsem obrovskou demostraci Mexičanů v americkém Pheonixu. Protestovali proti zpřísnění imigračních zákonů. Musíte mezi ty lidi prostě vejít a začít fotit. Vycítí, jestli je fotíte ze zloby nebo ze zájmu. Nebo jsem byl v Alžíru, kde se nesmějí fotografovat ženy. Přesto mi to některé z nich dovolily.“

Jiří Všetečka ví velmi dobře, že jako fotograf má jednu obrovskou výhodu: je tvůrcem i režisérem v jedné osobě, svými díly může vyslovit svůj názor. Může zdokumentovat dobu, poukázat v ní na pozitiva i na negativa.
Praha, podle autora, měla dříve své zvláštní obyvatele a postavy: na první pohled typické Malostraňáky či Žižkováky, celé čtvrtě řemeslníků a obchodníků, zákoutí s pavlačovými domy. Dodnes je proto pro autora město stále proměnlivé, s jedinou stálou věcí: jeho středem protéká Vltava a vytváří tokem malý kaňon. Proto se na Prahu můžeme dívat shora, což obdivují mnozí. Fotograf se navíc může objektivem krásně přiblížit věžím kostelů, ba téměř se jich dotknout. 

  

Výstavu Pražský chodec Jiřího Všetečky viděli mnozí již například ve Francii, v Bulharsku a v Rumunsku. Reakce na ni byly a jsou velmi zajímavé, neboť fotografie zachycují i méně známá pražská panoramata nebo ta známá, ale poněkud z jiného pohledu. O to je atmosféra snímků kouzelnější. Pražská expozice zahrnuje jednak výběr ze zahraniční výstavy Pražský chodec, a pak tři tématické okruhy, které autora provázejí po celý jeho život.

První reprezentuje fotografie Prahy, umístěné v interiéru tereziánského křídla Starého královského paláce s nádhernými chodbami a pochopitelně s výhledem na město. Druhý okruh v přízemí paláce je výběrem dokumentárních černobílých snímků z knihy Všenáprava obrazem, k níž tvůrce inspirovalo dílo J. A. Komenského Obecná porada o nápravě věcí lidských. Poslední tvoří fotografie pražských ulic Zmizelá Praha i s řadou jejich míst, dnes již nenávratně zmizelých nebo se změnivších. 

                             

Velkoformátové fotografie mají silný emotivní účinek. S malým odstupem diváka do sebe vtáhnou, až přestane vnímat okolí. Černobílé snímky panoramat i lidských typů mají velmi působivé kouzlo. Autor tady „své“ město, které nedokázal na konci šedesátých let i přes zahraniční nabídky opustit, zachytil ve zvláštních chvílích. Z nich poznáme, jak velmi miluje její atmosféru mezi dnem a nocí, východy i západy slunce, mlhavé pošmourno. Dobře ví, že přímé slunce nedovoluje zachytit matku měst v celé její nádheře, že musí znát přesná místa, kam si stoupnout a odkud fotit. Že východ slunce nad Týnským chrámem je v létě kvalitní například od Hladové zdi a v zimě od Hanáckého pavilonu na Letné. Že měsíc je skvělý za úplňku těsně po východu, kdy „má obličej, jinak je krásnou, ale plochou koulí“.

Svou pražskou výstavou Jiří Všetečka dokazuje, že kromě zachycovaného násilí a tragédií lidských osudů existují věci (příkladně text Komenského), které mluví o dorozumění mezi zeměmi a národy, o porozumění mezi jednotlivými lidmi.

„Kdybych svými výstavami udělal někomu radost, kdo by si zapamatoval třeba jednu hezkou fotku, to by  pro mě byla největší odměna.“