Jan Řehounek: Tebe bych poznala i po padesáti letech!

Rubrika: Literatura – Zábava

V závěru června se obyčejně konají abiturientská setkání. Nerad se takových akcí zúčastňuji, ale letos mi bylo předem jasné, že není zbytí, neboť jsme se měli s bývalými spolužáky z gymnázia shledat po třiceti letech.
Když přišel den D, oholil jsem tvář, ublízl prořídlé kadeře, uvázal kravatu, oblékl slušivé sako... při pohledu do zrcadla mi bylo jasné, že vyšlo z módy určitě už před deseti lety, uklidňovalo mne ale to, že mi stále skoro padne, a vyrazil.

V hale hotelu Centrál to vřelo. „Jardo! Seš to ty?!“ „Těbůh, Tondo! Seš ňákej prošedivělej...“ „Promiňte, nejste náhodou...?“ „No to si piš, že jsem! Snad nechceš říct, žes mě nepoznal?“ „Ne, ne, já tě poznal hned, Staníku!“ „Ale já přeci nejsem Standa, to je támhleten v tom károvaným obleku, já jsem přeci Milan!“ „Ale vždyť já to věděl hned, Milan! A kterej?“ „Mařenko, holka, kdes nabrala ty kila?... ale sluší ti to!“

Vmísil jsem se do davu a začal se přesvědčovat, že léta opravdu běží, vážení. Při pohledu do tváří přítomných jsem začal pochybovat o své paměti, neboť mi nebyly ani za mák povědomé. Po chvíli se ale ukázalo, že kromě naší třídy z gymnázia, se tu také koná abiturientský sraz obchodní akademie a jelikož to organizátoři netušili, trochu jsme se pomíchali.

Po chvíli se otevřely dveře a dovnitř vplulo cosi, co vypadalo jako zápasník sumo v křiklavě rudých ženských šatech. Ona dáma se rozhlédla po přítomných, rozhodila ruce a zaječela: „Ahój, děcká!“ Udělala pár kroků a najednou se vrhla ke mně. Hlasem operní subrety zvolala:
„Pepku, ty jeden kluku, ty vypadáš furt stejně! Tebe bych poznala i po padesáti letech!“
Rukama, jejichž předloktí mělo sílu mých stehen, mě chytila za ramena a nacpala si moji hlavu do hlubokého výstřihu.
„Já se ale jmenuju Jarda...“ dusil jsem se mezi obrovskými ňadry a snažil se vymanit ze zápasnického sevření. Nic nedala na mé chroptění a přimáčkla podruhé. Mohutným altem vykládala kolemstojícím:
„Pepa, to byla vždycky moje láska! Seděl za mnou v lavici, já vod něj vopisovala češtinu a von mi v šatně šahal na prsa. Viď, ty jeden kaňoure! Jednou nás tam načapal profesor Horáček a protože záviděl, tak ho pak chtěl nechat rupnout z ekonomie!“
Znovu mi zabořila obličej do žlábku mezi prsy, až jsem mírně zmodral.

Po dlouhém boji se mi konečně podařilo nepatrně uvolnit stisk a zaprotestovat. Nebylo mi to nic platné, neboť mě nadzvedla, otočila se i se mnou o sto osmdesát stupňů, znovu mi zabořila nos hluboko do měkkého masa a zahlaholila: „To je setkání! Já se z toho nemůžu vzpamatovat!“
Než jsem stačil při povoleném stisku znovu popadnout dech, přistoupil k nám malý člověk v brýlích a špitnul: „Promiň, Jiřino, ale slovesa nedokonavá jsi opisovala ode mne a z té ekonomie jsem nepropadl jen proto, že si pan profesor Horáček začal sahat taky, když si se k němu přihlásila na doučování. A ten pán, co jsi si ho spletla se mnou, vůbec na obchodní akademii nestudoval!“ 

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl 
http://frk60.aspweb.cz    http://frk1.wordpress.com

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 19. 08. 2008.