Modrý rak Jezdíval jsem v šedesátých letech se svou rodinou a rodinami několika našich přátel na rybářské dovolené pod Rabštejnem. Říkám pod, protože tohle nejmenší město v republice, a podle tvrzení domorodců i v Evropě, leží v nadmořské výšce 476 m na vršku, kolem něhož se jako had, kroutí pstruhová a lipaní říčka Střela. Objevil jsme tenhle kouzelný koutek vlastně díky našemu příteli, známému grafikovi Zdeňku Kondelíkovi, jehož matka z tohoto kraje pocházela. Bylo tam kdysi místo, kde později město i lesní správa dovolily lidem stanovat, ale v době, o níž mluvím, nebylo ještě příliš známé, takže jsme si tam nerušeně užívali klidu, slunce a vody téměř sami. Naše manželky se tam asi příliš nezrekreovaly, protože vařit pro rodiny plnohodnotné obědy a večeře na ohníčku, bylo náročnější než doma, ale přesto si nestěžovaly. Tedy alespoň, pokud vím. Ale pro nás, rybáře a houbaře to byl opravdu ráj. Ryb bylo v řece dost, o to se starala rybářská organizace v Manětíně, a mimo již zmíněných pstruhů a lipanů se tam vyskytovaly i plotice a parmy, chráněné mihule, méně obvyklí sekavci a, samozřejmě, hlavaté vranky. Jednoho takového léta, v srpnu 1968, kdy jsme se tam zase sešli v obvyklém počtu a užívali si té idyly plnými doušky, seděli jsme se Zdeňkem u tůňky nad táborem, na udicích kuličky těsta. Bylo už po ránu dost teplo a nám se nechtělo mrskat vodu, a tak jsme ve stínu olší líčili na plotice a přetřásali politickou situaci. Právě jsem chtěl zkontrolovat návnadu, když nám za zády zafunělo udýchané strakaté psisko a vzápětí se za ním zjevil i jeho pán, hajný Petráček, s nímž jsme se znali už od naší první dovolené před pěti lety. „Petrův zdar, Pražáci!“, ozval se jeho sonorní bas, „Tak kolik jste nám toho tady už vychytali?“ „Nazdárek, Honzíku“, odpověděli jsme unisono a Zdeněk dodal: „Ještě nic, jsme tu teprve hodinku. Vyspávali jsme po včerejším táboráku, a tak tady teď spíš hodnotíme politickou situaci.“ Sundal si klobouk, kabát, zapálil cigaretu a posadil se na pařízek vedle nás. „No, a co jste vydumali?“ vyfoukl obláček po prvním šluku. „No co, že tohle si Rusové nenechají líbit. Ti sem vletí jako na koni a vyženou nám ten socialismus s lidským ksichtem z makovic.“ Tady je třeba říct, že hajný byl sice oddaný straník a marxista, ale hodný člověk, s nímž jsme někdy vedli značně otevřené disputace, a tak se hned chytil. „Co blbnete, chlapi?“ zaujal vášnivé odmítavé stanovisko, „copak jsou Sověti ňáký imperialisti nebo fašisti? Že tu měli manévry, to je přece mezi přáteli normální, ne? Bundeswehr cvičí ve Francii, Angláni v Německu a nic se neděje, ne? Lidi maj holt velký oči a nechaj si nakukat blbostě ze Svobodný Evropy. To dřív vytáhnete z vody barevnýho raka, nebo uvidíte támhle v tej bažině červený žáby než ruskýho vojáka na Václaváku. To nikdy!“ Oponovat jme mu moc nechtěli, jednak bylo horko a nám už vysychalo v hrdlech a jednak jsme doufali, že má pravdu a u nás politické mrazy ještě více poleví. Po několika svých dalších protestech se hajný zvedl. „Musím ještě za ženskejma do školky, tak se mějte, vy panikáři!“ zachechtal se, hvízdl na psa a přeběhl po jízku na druhý břeh. Ještě dnes ho v duchu vidím, jak vrtí hlavou a mizí za hlohovými keři na lesní pěšině. Nevydrželi jsme dlouho ani my, sbalili cajk a courali pomalu k tábořišti na oběd. Mezitím donesli naši poslušní potomci dvě bandasky piva, takže jsme po dobrém hodu ten den už nějak doklepali. Protože pozítří už nás čekala likvidace tábora a odjezd, vyšli jsme si následující den s naším čtrnáctiletým synem Tomášem naposledy k vodě a usadili se o tři sta metrů výše „U laguny“, jak jsme tu tůňku nazvali. Bylo to naše oblíbené místo a tady jsme se chtěli s naší Střelou tiše rozloučit. Jak tak sedíme a do vody hledíme, chytí mne najednou kluk za ruku. „Tati, koukej, modrej rak! Už jsi někdy viděl modrýho raka?“ Vstanu, abych lépe viděl, nakloním se nad vodu a nevěřím svým očím! Na písčité mělčince vytvořené stáčejícím se proudem, skutečně leží nehnutě velký, blankytně modrý klepetáč. „To jsem tedy, hochu, opravdu neviděl a myslím, že ani já ani ty už taky nikdy neuvidíme!“ To už ale kluk stojí ve vodě s tím mutantem v ruce. Vynesl ho na travnatý břeh a oba jsme dlouho nad tím jevem žasli. Já měl ovšem k úžasu ještě jiný důvod, z něhož mi na chvíli naskočila husí kůže. Ještě jsme toho podivného korýše vyfotili, vrátili zpět do jeho živlu a mlčky se od tůňky vrátili. A nebýt Tomášova přísežného svědectví a toho snímku, nebyli by mi Zdeněk a o rok později ani hajný Honza to tajemné zjevení modrého raka uvěřili. Konec dovolené, konec krásných zážitků a všichni jsme to hezké místo opustili. Když jsme se druhý den ráno doma probudili, hučely na nebi motory letadel a na silnicích řinčely pásy tanků. Byla středa 21. srpna. A vida, stačil jeden modrý rak vytažený z vody, abychom místo červených žab v bažině spatřili ruské vojáky na „Václaváku“. A jaké z toho plyne poučení? Inu to snad všichni víme, ale pro Honzu Petráčka alespoň to, že se nikdy nemá říkat nikdy. |