Luděk Ťopka: Magistr Kelly "Na výrovce"

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Vyprávěnky pana Ťopky  (35)

Magistr Kelly „Na výrovce“ (Druhý příběh slovy zelenokabátníka Jiskry)

Loni mne jeden bejvalej spolužák z píseckejch študií, nějakej Lojza Králíček, fořt ze suchdolskýho polesí, pozval na bažantí hon. Věděl jsem, že se už ten den nevrátím, protože po poslední leči nebudu ve stavu vhodným k řízení motorovýho vozidla. Protože jsem nechtěl nechat manželku samotnou doma, vzal jsem ji s sebou. Lojza nám samozřejmě nabídl nocleh ve svý velký lesovně pod Kovandovým vrchem, a tak jsme byli oba rádi, že nebudeme mít výčitky svědomí, že se bavíme, zatímco naše drahý polovičky se doma nuděj a smutně nás postrádají. A když budou na ten stesk dvě, líp se jim bude snášet. K usnadně-
ní toho údělu jsme jim obstarali dvě lahve Tokajskýho a jednu ajrkoňaku, aby bylo holkám veselo, a vypadli se psema z baráku.
Hon byl úspěšnej, na vejřadu přes sto bažantů a tři lišky, a tak nebyl žádnej důvod, abysme se dobře nebavili. Bylo nás, myslivců, dvaadvacet, nějaký honci a dvě tři manželky, a tak při harmonice, houslích a base začala veselá zábava, jak už to tak při takovejch příležitostech bejvá. Musím ještě říct, že všechno se to konalo v hotýlku „Na výrovce“, kterej pozůstával asi z pěti pokojů, restaurace a právě toho sálku, kde jsme se tak dobře bavili.
Asi po dvou hodinách, když už společnost dosáhla patřičné nálady, vzpomněl si číšník a současně vedoucí podniku, že v pokoji číslo čtyři má zajímavýho hosta.
„Pánové, je to nějakej pražskej kouzelník a takovej moc milej a příjemnej člověk. Je právě se svou asistentkou na túře po našem kraji. Přijeli před třemi dny z Třeboně a zejtra odjíždějí na představení do Budějic. Co kdybych ho požádal vo pár kousků tady pro vás. Třeba to udělá zadarmo, a když ne, tak byste se snad mohli na nějakej ten menší honorář složit, co říkáte?“
Všichni byli hned pro, a tak se šéf hotelu po čtvrthodině objevil s pánem ušlechtilého zjevu a krásnou dívkou oděnou do večerní toalety a oblaku omamného parfému a oznámil, že Magister Kelly se uvolil ukázat nám několik svých iluzionistických čísel a to zcela zdarma. Dostatečnou odměnou mu bude upřímný potlesk všech přítomných. Následoval samozřejmě souhlasný aplaus a dvojice zaujala místo na nízkém stupínku, kterej pro ni uvolnili muzikanti.
Mistr znovu představil sebe i svou společnici a s politováním oznámil, že vážené obecenstvo bude muset vzít, bohužel, za vděk pouze těmi čísly jejich programu, při nichž není třeba rekvizit, které už mají sbalené, protože zítra odjíždějí na další místa svého působení. Následovalo několik běžnejch triků s kartami, šátečky a čínskými kruhy, když Mistr promluvil podruhé.

„Vážené dámy a pánové, protože se nacházím ve společnosti přátel myslivosti, záliby, které jsem holdoval kdysi i já, rozhodl jsem se ukázat vám něco, co jsem ještě nikde nepředváděl, protože je to zatím jen ve zkušebním stadiu. Pouze vás prosím, abyste o tom nikomu nevyprávěli, protože bych byl nerad, aby se o tomto čísle dověděli moji konkurenti. Prosím, slibte mi to potleskem!“
Po mohutnej vlně potlesku a souhlasnejch výkřiků následovalo něco neuvěřitelného a co jsem dodnes nepochopil.
„Vážení“, promluvil zase ten mág, „podejte, prosím, někdo mé asistentce svou nenabitou zbraň!“
Jeden z hostů u sousedního stolu vstal, došel na vratkejch nohou k věšáku na zdi, sebral tam jednu hamrlesku a podal ji tej hezkej holce. Ta se s tou flintou postavila vedla svýho principála, ten ji celou, i s tou zbraní přikryl takovým lehkým závojem, nebo co to bylo, přejel celej ten zjev kouzelnou hůlkou a závoj strhnul a všichni jsme žasli – ta holka tam byla, ale flinta ne.
„Ten pán, jemuž ta zbraň patří, by jistě chtěl vědět, kam se poděla, že ?“ promluvil Mistr. „Ovšem že se neztratila, najdete ji ve výčepu. Visí tam na třetím háčku zleva. Přesvědčte se osobně, prosím!“.
Nejen ten vyzvanej, ale ještě dva jeho kamarádi riskli tu dalekou cestu do výčepu. Tam se po hladkých dlaždicích a přes dvoje dveřní futra dostali bez úhony, a zpátky to zvládli jen z jedním pádem a naraženou kostrčí, ale s flintou v náručí. Následoval bouřlivý aplaus, který byl na stupínku přijat s hlubokou poklonou obou partnerů.
„Děkujeme za váš potlesk a dovolte, abychom tento pokus ukázali ještě jednou, ale tentokrát ne s věcí, ale s osobou. Najde se mezi přítomnými dobrovolník, který se odváží zmizet?“
Nastal tartas, jak jeden přemlouval druhého, aby se přihlásil, a jak se navzájem obviňovali ze zbabělosti, nebralo to konce, až nakonec dostrkali ke stupínku toho nejnamazanějšího. Kráska toho „dobrovolníka“ přivinula, za ohromnýho smíchu a pokřiku, zády na svý dosti vyvinutý plíce a oba vzápětí přikryl zase ten květovanej hadr. Kolem se dvakrát mihla kouzelná hůlka, trhnutí, a závoj ležel u nohou toho sousoší, který tam ale stálo tak, jako předtím. Magistr selhal, trik se nepovedl! Sálem zazněl výdech zklamání a objekt toho pokusu koukal s rozpačitým úsměvem jako sůva z nudlí a asi čekal, že bude následovat oprava a znovu spočine v tej měkkej náruči, ale mejlil se.
„Dámy a pánové“, promluvil do toho ticha kouzelník, „prosím za prominutí, ale již na začátku jsem vás upozornil, že toto číslo teprve zkoušíme, a tak došlo k nemilému selhání. Ale protože vás nechci zklamat, pokusím se provést tuto iluzi znovu. Tentokrát ale převezme mou roli moje asistentka a objektem budu já. Vám, pane“, obrátil se na nešťastníka, kterýho ta slečna pořád ještě s námahou podpírala, „děkuji za vaši odvahu a prosím, abyste se laskavě vrátil na své místo.“ Počkal, až se chlap opravdu posadil, a pak požádal „zda by pan hoteliér laskavě zapůjčil pro toto číslo nějaký paraván, mají-li zde něco takového k dispozici.“
Protože se v podniku žádnej takovej předmět nenalezl, poslal vedoucí pro štafle, který mistr uznal za dostatečnou náhradu a přehodil přes ně ten závoj. Pak se ještě naposledy uklonil a zalez pod ten podivnej stan. A to bylo naposledy, kdy jsme ho viděli. Slečinka zamávala hůlkou, stáhla pokrývku a prostor pod štaflema byl prázdej. Zabouřil hromovej potlesk, ozvaly se výkřiky úžasu a slečna se nestačila klanět a posílat polibky. Pak zdvihla ruku v bílej rukavičce, a když diváci ztichli, zazněl její melodickej alt:
„Dámy a pánové, děkuji vám za vaše uznání a dovolte, abych se teď s vámi jménem svým i jménem Magistra Kellyho rozloučila. Odjíždíme časně ráno potěšit diváky v Budějovicích a musíme se ješte trochu vyspat. A to je také důvod, proč se sem Mistr už nevrátí. Odcházím za ním a přeji vám ještě hezkou zábavu!“ Sbalila si ten hedvábnej šátek a opustila plavným krokem sál.
Vyprovodili jsme ji dalším potleskem, na němž se nejvíc podílel „pan hoteliér“, kterej měl radost, že se nám postaral vo pěkný představení, který vzalo šťastnej konec. To se ale moc mejlil.
Když si totiž ještě přisedl k vedlejšímu stolu, kde se rozpředla debata, jak to jen ten Kelly dělá, přiběhla za ním rozčílená pokojská. „Pane vedoucí, ty kouzelníci právě vodjeli tim svym auťákem a pani pokladní nic nezaplatili! Za ty tři noci, co tu byli to dělá i s restaurací a barem přes tři tisíce! Co budeme dělat?“
A tak se nám dostalo odpovědi na otázku, jak to ten Kelly dělá. Samozřejmě, že to vedoucí zatajil, nikam nic nehlásil a zatáhl to ze svého, protože věděl, za jakýho vola by byl, kdyby se to na podniku v Budějicích rozkřiklo.
A já jsem tehdy pochopil, jen jakým způsobem zmizel kouzelník z hotelu, ale vůbec ne, jak zpod těch štaflí. To mi zůstalo dodnes záhadou. Zkuste mi to někdo vysvětlit!

Pokračování...
Předcházející díly najdete zde

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Aleš Böhm, www.alesbem.estranky.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 24. 11. 2008.