Zní neuvěřitelně, jakou anabází musely brambory projít, než skončila tato nejzákladnější a nejběžnější lidová potravina na našich stolech. Její historie začíná před mnoha staletími, kdy jihoameričtí indiáni objevili tuto bujnou a pro lidské oko hezkou rostlinu. V jejích podzemních hlízách však dlouho neviděli surovinu k jídlu. Když Španělé dobyli při svých jihoamerických výbojích inckou říši, neodváželi si domů jen plné truhlice zlata a stříbra, ale i do té doby v Evropě neznámé okrasné rostliny, z nichž první zásilku věnovali svému králi Filipu II.
Evropané více než 20 let nemohli přijít podivným hlízám na chuť, považovali je za pohanskou exotickou rostlinu a pěstovali je jen pro potěchu očí na dvorech velmožů a v klášterních zahradách. Někteří španělští lékaři je však začali předpisovat svým pacientům jako lék proti tuberkulóze a průjmům a jiní je předepisovali dokonce jako afrodiasiaka. Falstaff v Shakespearových Paničkách windsorských se z tohoto důvodu modlí, aby mu nebesa začala shůry posílat na pomoc brambory ve formě deště. Přičemž nepočítá s tím, že by mu při dopadu z té výšky rozbily hlavu dříve, než by mohl využít jejich kouzelné moci při svých sexuálních avanturách.
Mezitím však už přišli také Inkové bramborám na chuť. Podzemním hlízám rostliny říkali papa. Nevím proč ne mama, když to byly vlastně mámy, které v nich objevily levnou potravu pro celou rodinu. Dospělí i děti si začali na nich pochutnávat ve formě sušeného prášku, který nazývali chuno. Byla to předchůdkyně naší dnešní instantní bramborové kaše. Připravovali z nich také obdobu našeho dnešního piva, alkoholický nápoj chacha.
Což nebyl pojem výsměchu, o čemž svědčí i skutečnost, že si Inkové pro dobrou úrodu utvořili zvlášť předurčená bramborová božstva. Skutečný význam brambor rozpoznal až kolem roku 1740 pruský král Bedřich I. A nařídil jejich pěstování v části dnešního Německa, odkud to už bylo na políčka v nedalekých Čechách co by kamenem dohodil.
Ke svému názvu u nás prý přišly podle názvu území, odkud k nám dorazily: podle Braniborska. Lidé jim rychle přicházeli na chuť, zejména když české hospodyňky díky své vynalézavosti přišly časem na nejrůznější způsoby jejich přípravy. Tak se postupně zrodila bramborová polévka bramboračka, bramborové nočky, bramborový salát s octem a cibulí, bramborové knedlíky, bramborový guláš, brambory na loupačku, v županu, po americku ve slupce, upečené v táborákovém popelu, nudle, škubánky, lupínky, placky, smaženky... Já je mám nejraději oloupané a s čerstvým máslem nebo šťouchané se strouhaným tvarohem a rozpuštěným máslem. Zajímavé je, že podstatné jméno mužského rodu, brambor, může být používáno také ve své ženské variantě – brambora – čímž je tento nejlidovější ze všech pokrmů zjemňován a dostává jakýsi ženský půvab a tím i lepší chuť.
Naopak se ovšem používá také v negativním smyslu. Tak propagandisté minulého režimu začali rozšiřovat pověst, že zlí Američané zamořují čisté plochy družstevních lánů jakýmsi škůdcovským broukem, mandelinkou bramborovou, domácí sportovci odměňovali jednotlivce, umístivší se v závodech na posledním místě, „bramborovou medailí“.
A o dívkách nepříliš vysokého inteligenčního kvocientu se začali mládenci mezi sebou vyjadřovat jako o hloupých bramborách. To všechno ovšem neodstranilo heslo Bramboráři všech zemí, spojte se! Vždyť i pramáti všech českých knižních kuchařek, Marie Sandtnerová, věnovala v 70. vydání svého receptáře plných 10 stránek 32 různorodým bramborovým receptům! I v době, kdy si Pražané otevírali nad hlavami deštníky, když v Moskvě pršelo, dostávaly se ke cti plodiny, které uzřely světlo světa jinde než na širokých pláních budoucího Sovětského svazu. A botanik J. S. Presl označil brambory v jedné své knize dokonce za největší užitek, který mělo lidstvo z objevení Ameriky.
Poněkud nadnesené, ale boj mezi přívrženci brambor a knedlíků to neovlivní. Ten bude mít zřejmě stejně věčné trvání, jak nesmrtelné a urputné slovní souboje mezi fanoušky Slávie a Sparty.