Ačkoliv Čínu jsme v posledních týdnech skloňovali ve všech pádech kvůli probíhající olympiádě, není to jistě náš jediný důvod zájmu o tuto zemi.
Reportér Jiří Hubička strávil v Číně dva roky, aby zde natáčel reportáže o našincích v Číně či čínských bohemistech. Letos se z tohoto dvouletého pobytu v Pekingu ještě vyklubala kniha Hledání čínského draka, kterou vydalo nakladatelství Radioservis.

                                              ♦♦♦

♦ Než začneme o Číně, ráda bych ale nejprve vyzvěděla něco více o vás. Takže: jste vy ten pan Hubička, dramaturg rozhlasových her, redaktor literárních pořadů a tvůrce pořadů Fonogramy, což je rozhlasová podoba televizního Hledání ztraceného času?

Prožívám. I když – musím se přiznat – takové chvíle nejsou výsledkem mého vlastního poklidného přehrabování v archivu. Já v rozhlasovém archivu působím totiž v roli redaktora, mám za úkol z věcí, které moji kolegové – opravdoví archiváři – objevili a objevují, zpracovat jakési „výstupy“, jak se tak hezky říká, tedy vytvořit texty zasvěcené význačným osobnostem, či jevům rozhlasové minulosti. A kromě toho připravuju také pořady, ve kterých využívám historické zvukové nahrávky.
Při tom občas člověk objevitelský zážitek prožije – například posledním příjemným překvapením bylo, když mi můj kolega přinesl nahrávku na staré ocelové desce. Byly na ní zachyceny úryvky z rozhlasové inscenace Moliérova Lakomce natočené v roce 1937. V úloze Harpagona vystupoval tehdy slavný herec Jaroslav Hurt. O existenci této nahrávky se dlouho nevědělo.
Potom jsem s využitím dalších historických nahrávek Moliérovy hry natočil Fonogramy s názvem „Lakomec aneb Chvála spořivosti“. Jakýmsi protikladem záznamů Moliérova Lakomce se mi stal projev předsedy Svazu českých spořitelen z počátku 30. let, ve které vyzývá občany k větší spořivosti.

 

♦ No vida. Po vašem vysvětlení mi to zní už mnohem záživněji. Ráda bych si dokonce poslechla i ten projev. A v souvislosti s tím mne napadá, že v archivu rozhlasu musíte mít široký přehled o tom, jak se skladba vysílání v průběhu let mění. Dají se vypozorovat nějaké skutečně zásadní změny?

Samozřejmě. V archívu si můžete nalistovat program vysílání rozhlasu z kteréhokoli dne jeho 85 leté historie. A můžete porovnávat. Způsobů, jimiž srovnání můžete provést, je mnoho. Můžete sledovat, jaký prostor byl ve vysílání věnován různým složkám programu, jak se měnil vkus, jak se měnila pozornost věnovaná například slovesné tvorbě. Prolistováním programu vysílání získáte také přehled o politické situaci té které doby. Rozhlasová historie je poučná a cenná stejně tak jako historie obecná.

 

♦ Takže to je spíš odpověď na celou knížku. Zúžím tu otázku tedy: a jak se měnila pozornost věnovaná slovesné tvorbě?

Záleží na tom, jakou oblast slovesné tvorby vezmete v úvahu a s jakou dobou srovnáváte. Rozhodně byla v minulosti (a to počínaje druhou polovinou 30. let až po léta devadesátá) věnována větší pozornost rozhlasové hře. Její největší rozkvět nastal v druhé polovině 60. let, kdy několik českých rozhlasových her získalo nejvyšší ocenění v prestižní soutěži Prix Italia. Bylo to výsledkem soustředěného hledání, podpory této tvorby a širšího zázemí – jak autorského, tak dramaturgického a režisérského.
Neposuzujme v tuto chvíli kvalitu a různá omezení, jež tvorbu provázela, vyjděme pouze z jednoho údaje. Po celou dobu více než 50 let vývoje české rozhlasové hry ve 20. století usilovalo o její tvorbu vždy v průměru 8-10 dramaturgů. Nyní jsou dva. V prostředí rozhlasu převládá tendence podceňovat rozhlasovou hru, vládne skepse, zda je to tvar, který posluchače stále zajímá a láká. Jsem přesvědčen, že toto podcenění je chybné.

Na druhou stranu (abych nebyl tak negativní) je třeba konstatovat, že rozvoj zaznamenávají dokumentaristické tvary, ony útvary, jež se řadí do oblasti tzv. „non-fiction“.

♦ Ale nyní již k té Číně. Zajímal by mne první impuls toho nápadu. Jednalo se pro vás o náhodnou nabídku, nebo jste si spíš splnil sen?

Ta nabídka byla naprosto náhodná. Jednoho dnes jsem si v rozhlasovém intranetu přečetl inzerát, ve kterém Čínský rozhlas pro zahraniční hledal experta pro svou českou sekci.
Do té doby by mě nenapadlo, že bych snad někdy do Číny jel. Ale když jsem si ten inzerát přečetl, řekl jsem – a proč ne?
Pokud jsem měl nějaký sen, pak to býval kdysi sen o tom prožít v nějaké cizí zemi určitý delší a souvislý čas. Když se objevila tato možnost, řekl jsem – a proč ne právě Čína? – Předesílám – toho rozhodnutí rozhodně nelituju.

 

♦ V Pekingu jste se hodně věnoval reportážím o čínských bohemistech. Toto téma jste si vybral kvůli svému kladnému vztahu k literatuře? A doporučil jste některému čínsko-českému překladateli nějakého českého autora?

Tady musím opět trochu upřesnit. Jak jsem už řekl – pozván jsem byl k práci v Čínském zahraničním rozhlase, v jeho české sekci. V této redakci pracuje asi 15 Číňanů, kteří jsou všichni absolventi katedry bohemistiky na pekingské univerzitě zahraničních studií. Všichni mluví česky, byť samozřejmě na různé úrovni. V Číně jsem tedy bohemisty nevyhledával, oni byli téměř denně kolem mne.
Setkal jsem se ovšem postupně i s jinými Číňany, kteří vystudovali češtinu, tedy i těmi, kteří v rozhlase nepracují. Někteří z nich se skutečně věnují překládání české literatury. Jsou to ovšem povětšinou lidé už poněkud starší generace. Nebylo zapotřebí, abych jim české autory doporučoval, oni měli každý svou oblast, ve které se o překlady snažili. Jedním z autorů, jejichž dílo se postupně dostává v překladu do rukou čínských čtenářů, je Bohumil Hrabal.
Paní Čen, která se překladům Hrabala věnuje už řadu let, jsem občas pomáhal při výkladu specifického Hrabalova slovníku, tedy zejména při výkladu oněch slov a vazeb, které nejsou obsaženy v žádném sebepodrobnějším slovníku. Bylo to velmi zábavné, musím říct.

 

♦ Jaká taková jazyková perlička vás při výkladu „potrápila“ asi nejvíc?

Pokud máte na mysli moje konzultace s překladatelkou Hrabalových textů, pak je jasné, že bylo občas dost složité vysvětlit obsah různých Hrabalových vulgarismů, neologismů, či výrazů použitých v jiném smyslu, nežli je jejich původní obsah. Jenomže tyto konzultace jsem prováděl zpravidla telefonicky a ony drobné perličky si nepoznamenával.

Na druhou stranu jsem si ovšem tu a tam schovával podařené výroky či slovní tvary, které vytvářeli moji redakční kolegové. Řadu z nich jsem ocitoval ve své knížce. Zde uvedu ovšem jinou – vybral jsem ji z relace, která vypovídala o přípravách na pekingskou paralympiádu a autor v ní vysvětluje skutečnost, proč se na paralympiádě uděluje více medailí, nežli na běžné letní olympiádě. Snad se čtenáři v onom vysvětlení zorientují, uvádím je pochopitelně v původním, tedy nezkorigovaném znění:

„Např. v utkání mužského běhu na 100 metrů v olympiádě se vytvoří jenom jedna zlatá medaile, ale kvůli roztřídění v paralympiádě tato disciplína se rozdělí do skupiny s invalidou v údu, skupiny pojízdného křesla, skupiny mozkové obrny a skupiny zraku a dalších, proto se v této disciplíně dává 11 zlatých medailí, je to příčina, proč je v paralympiádě víc zlatých medailí než v olympiádě.“

 

♦ Pomáhal jste ale prý i v redakci oněm zmíněným kolegům s češtinou? A pomáhali vám naopak čínští kolegové s čínskými znaky?

No ovšem! Pomáhat vylepšovat češtinu mých kolegů z redakce byl jeden z mých hlavních úkolů, kterému jsem se věnoval denně. Moji čínští kolegové překládali z čínštiny do češtiny zprávy a texty různých pořadů a já jejich překlady uváděl do správné podoby našeho jazyka.

Takže – první část otázky: ano, denně.

Druhá – což o to, oni byli téměř vždy ochotni mi poradit a pomoci pochopit taje čínštiny. Ale na rozdíl ode mne to neměli za úkol, ani já jsem neměl za úkol se čínsky naučit – a podle toho to taky dopadlo. Umím čínsky jen velmi málo slov a poznám a přečtu ještě méně čínských znaků.

 

♦ Čínská kuchyně je proslulá svou, pro nás leckdy až šokující, pestrostí. Ochutnal jste vy sám v Číně něco netradičního, nebo jste se raději držel zpátky?

Zpočátku jsem se držel velmi zpátky, jak říkáte. Jel jsem tam s přesvědčením, že budu jíst jen to, o čem si budu  naprosto jist, z čeho to pochází. To jsem ovšem posléze mockrát – a do značné míry ochotně a rád - porušoval. Čínská kuchyně je opravdu skvělá a v našich podmínkách nenapodobitelná. Co se týče netradičných jídel – ta představa, že se v Číně běžně jedí brouci a červi a různá havěť je trochu zkreslená. Ano, ochutnal jsem i hada a také smaženého škorpióna.
Ale to byly spíš atrakce nastražené na potravinových trzích pro cizince. Čínská kuchyně je založena na neobyčejné pestrosti úpravy jídel, přičemž jednotlivé složky oné potravy nejsou často tak exotické a nám vzdálené, jak se někdy tvrdí. – Kupodivu jste se neptala, jestli jsem tam jedl psa. To se mě ptá spousta lidí. Nejedl. Ale mohl jsem, kdybych býval chtěl. Psy nabízejí na jídelním lístku zejména korejské restaurace, kterých je v Číně spousta. Ale pokud nemáte chuť ho vyzkoušet, máte ještě obrovskou spoustu dalších možností, co si objednat!

 

♦ Pane Hubičko, a co se dá třeba v Číně – ve srovnání s Čechy - pořídit takříkajíc za hubičku?

No pokud tou hříčkou míníte, co se dá v Číně pořídit levně, tak musím říct – obrovská spousta věcí. Můžete mít za velmi levný peníz oblečení všech světových prvotřídních značek, můžete mít za dvacet juanů švýcarské hodinky, v Číně se můžete – v té kvalitě čínské kuchyně, o které jsem mluvil – najíst doslova za pár korun.
Ovšem – musíte přitom připustit, že ty světové značky nebudou nejspíš pravé, že hodinky nebudou nejspíš originální. A co se toho jídla týče – najíte se nejen velmi levně, ale i chutně, jen musíte někdy trochu přimhouřit oko nad poněkud nestandardními hygienickými podmínkami. Na druhou stranu – v Číně můžeme utratit (pokud je máte) opravdu velké peníze za zboží nesporně kvalitní a skutečně pravé.
Můžete jíst v restauraci, kde vám na zaplacení účtu nebude stačit jeden průměrný plat (myslím ten náš!). – Tím vším chci jen říct – Čína je země plná protikladů, kontrastů, spousty překvapení, která na vás čekají na každém kroku. – Rozhodně stojí za to je poznávat.  

♦ Tím pořízením za hubičku jsem myslela přesně tohle. Ale napadá mne, když srovnáte mentalitu Čecha a Číňana, jak by se každý z nich asi zachoval, kdyby mu někdo chtěl za něco poděkovat skutečně hubičkou?

Číňana nebo Číňanku byste tím uvedla do značných rozpaků. Mezi Číňany není zvykem, že by se na veřejnosti líbali a to ani v situacích, kdy se jedná o vítání, loučení, tedy takové to formalizované líbání – a to ani tehdy, kdy jde o blízké příbuzné. Jsou v těch věcech velmi střízliví až stydliví.
Když Číňané spatří na ulici výjev, při kterém se setkávají cizinci, dejme tomu Italové, kteří si padají do náručí a líbají několikrát na obě tváře, mají z toho legraci a nechápavě nad tím vrtí hlavou. To ovšem mluvím o Číňanech starší a střední generace. Mladé čínské páry už dnes také spatříte na ulicích ve velmi vřelém objetí a líbání, které evidentně okoukali ze západních filmů.

 

♦ Během svého dvouletého pobytu v Číně jste jistě také velmi cestoval. Měl jste příležitost zavítat i do Tibetu? A pokud ano, jak na vás ve srovnání s Čínou zapůsobil? (Slyšela jsem, že co do Lhasy postavili železnici, už to není ten pravý Tibet.)

Nemůžu říct, že jsem „velmi“ cestoval. Na to, abych zcestoval všechno, co bych si byl přál, jsem neměl dost času. Přece jen – byl jsem tam pracovně. Ale řadu oblastí jsem navštívit stihl. Mezi nimi i Tibet. Ano, do Lhasy vede už dva roky železnice. Projel jsem tu trať, která má z Pekingu okolo 4 tisíc kilometrů a na několika úsecích se pohybuje vy výšce 5 tisíc metrů nad mořem, dvakrát. Tedy – tam a zpět.
Jedna cesta trvá 48 hodin, ale každého, kdo by o tom uvažoval, chci ujistit – stojí to za to. Je to ohromný zážitek, projíždíte končinami, kam ještě nedávno jen velmi zřídka vstoupily nohy pastevců, místy zcela opuštěnými, s mohutnými zasněženými šestitisícovkami kolem vás. - Jak na člověka působí Tibet?
Musím předeslat – strávil jsem tam jen několik dní a to v roli turisty. V té úloze nemáte příležitost nahlédnout pod povrch oněch problémů, které dnešní Tibeťané prožívají. V té roli poznáte, že je to nesmírně půvabná, tajuplná země, plná přírodních krás (například úžasné jezero Nam), že Tibeťané jsou vlídní, usměvaví a vůči cizincům vstřícní a přátelští lidé. Postřehnete zřetelné a na první pohled viditelné proměny, které Tibetu přináší stále sílící proud turistů i přistěhovalců z čínských provincií.
Je složité důsledky těchto vlivů pojmenovat a přesně označit. Tibet doznává viditelného hospodářského rozkvětu. Mladí Tibeťané už by si nedovedli život představit bez mobilů, internetu, satelitů… To, co na druhou stranu představuje staleté tradiční hodnoty Tibetu, se postupně dostává do pozice skanzenu. Je těžké soudit. Při tom rychlém průletu oním mystickým světem můžete jen letmo sledovat, snažit se vnímat.

 

♦ Co přesně byste řekl o své knize Hledání čínského draka? Jedná se o spíš o cestopis, reportáž či beletrii?

Ani jedno, ani druhé, ani třetí – ale na druhou stranu všechno to tam v jisté podobě najdete. Rozhodně se bráním označovat tu knížku jako cestopis. Nebyl jsem v Číně v roli cestovatele. A cestopisů o Číně už vznikla velká řada. Ale přitom jsou v ní samozřejmě kapitolky věnované mým zážitků z cest, při kterých se snažím vždy popsat nějaký příběh, událost, cosi ryze konkrétního a soukromého, co jsem během oné cesty prožil. Reportáž?
Možná dvě, tři kapitoly bychom tak označit mohli. Například tu, která pojednává o Šanghaji. A beletrie? Ano – jsou tam části, které (jak doufám) by mohly fungovat i samostatně, jsou to jakési povídky, příběhy lidí, které jsem v Číně potkal, se kterým jsem měl to štěstí se seznámit.
Neusiloval jsem o nějaký vyhraněný žánr. Snažil jsem se, aby každý, kdo získá chuť si tu knížku přečíst, si v ní mohl najít něco, co ho zaujme.
Jistou pasáž té knížky tvoří mé zážitky pracovní, abych tak řekl, popisuji často úsměvné zážitky z redakce a vybírám tu a tam ukázky ze svérázné podoby češtiny tak, jak ji moji milí čínští kolegové používali.

Ta knížka je určena pro všechny, kteří se o Číně chtějí dozvědět cosi z jejího zákulisí, současně pro všechny, kteří nejsou předpojatí tím, že se chtějí dozvědět jen a jen negativní věci.

Ano, přestože si v té knížce na mnoha místech dělám z mnoha jevů legraci, třebaže se stavím k řadě momentů kriticky a někdy ironicky, přesto si troufám říct, že určující tón toho, co jsem o Číně popsal, je pozitivní.

V tom smyslu si tu knížku takto troufám označit zejména pro vás – tedy pro Pozitivní noviny. To víte, řada lidí mi už dala najevo, že s mým pozitivním viděním Číny nesouhlasí! Ale já si za tím svým přístupem stojím. Jen když se člověk snaží být vstříčný a otevřený, může z odlišné a často exotické kultury něco pochopit.

 

♦ Tak to jste potom opravdu náš (pozitivní) člověk! A co takoví lidé na Číně a Číňanech především kritizují?

Především nacházím velký rozdíl mezi tím, jak se o Číně zmiňují ti, kteří v té zemi nikdy nebyli, nebo jí prolétli během jednoho týdne, a mezi těmi, kteří v ní nějaký čas strávili. Příznačné je, že ti první píšou suverénně v tónu: Čína je taková a taková, Čína nezachovává to a to, nerespektuje to a ono… atd. Když v Číně nějaký čas prožijete, začnete rozlišovat to, co je výsledkem rozhodování vlády a všech mocenských orgánů, a co je výsledkem či projevem působení, práce, zvyků Číňanů. Začnete si vážit spousty konkrétních lidí, začnete chápat jejich strasti a radosti, začnete rozumět jejich povahám…
A už nemůžete začít říkat a psát: Čína nedodržuje lidská práva! Začnete rozlišovat, co rozhodují ti mocní – a s tím se často opravdu nemůžete vnitřně ztotožnit. Ale už vás ani nenapadne, že byste proto měli zatracovat či dokonce zesměšňovat (jak se často v našich médiích děje) prosté Číňany.
Zjistíte, že v mnoha případech zaslouží naopak obdiv a sympatie. A pak vás začne ta zaujatá a směšná předpojatost vůči Číně jako celku popuzovat. Uvědomíte si hloupost a naivitu oněch návrhů, které vedou ke snaze Čínu nějak bojkotovat, přerušovat s ní styky na jakékoli úrovni. Ti, kteří podobné návrhy tak rádi vytahují, si neuvědomují nesmyslnost a kontraproduktivnost takového počínání. Podobná trucovitá gesta nepomohou ničemu. Nepomohou ani prostým Číňanům, o které snad přece jde, nepomohou ani nám.

 

♦ Ještě se vrátím k názvu knihy. Našel jste toho draka? Nebo ho mají hledat spíš čtenáři?

Název té knížky je pochopitelně symbolický. A jeho smysl vysvětluji hned v úvodu. Nejde o hledání podob dávného čínského dračího symbolu, s nímž se setkáváte na každém kroku, jde o hledání projevů toho, v čem se život Číňanů proměnil a neustále proměňuje.
Do jaké míry zůstávají v Číně zachovány tradice, které mají mnohdy kořeny v době před pěti tisíci lety, do jaké míry je Číňané opouštějí v oné vytrvalé snaze vyrovnat se tak zvanému „západnímu světu“. Hledání čínského draka bylo pro mne hledání proměn života dnešních Číňanů.
A pokud se ptáte, zda jsem je nalezl – tak odpovím přibližně tak, jako v závěru té knížky. Dva roky, které strávíte v Číně, jsou dost na to, abyste pochopili, jak neobyčejně složitý, mnohovrstevnatý a těžko uchopitelný je současný čínský svět. Dva roky jsou však rozhodně málo na to, abyste mohli říct, že Čínu dobře znáte. Našel jsem podobu Číny jako světa, který stojí za další poznávání a hledání. Je tomu podobně, jako to vyznávají taoisté – cesta je cílem.

 

♦ Na internetu jsem nenašla jedinou vaši fotografii, jedná se snad o záměr získat image fantóma rozhlasu? Odhalíte svou tajemnou totožnost a věnujete Pozitivním novinám nějakou svou fotografii?

Fantóm rozhlasu? No to jste mě pobavila, to mě nikdy nenapadlo. O několika fantomech v rádiu bych věděl, ale to odbočuju, na to jste se mě neptala. Ono je to už tak, že lidé, kteří vystupují převážně před mikrofonem, nenastavují moc často posluchačům svůj obličej. V rádiu to není zapotřebí. Ani to není možné. A je to často vlastně ohromná výhoda!

Víte co, teď se ale zachovám nechutně komerčně, můžu? Pokud by snad někdo chtěl vidět, jak vypadám, když už tedy na internetu nejsem, tak co kdyby si koupil Hledání čínského draka? Tam jsem totiž jednu svou fotku umístil.

No dobrá, nejsem si jist, jestli zrovna tohle bude dostatečným lákadlem pro případné čtenáře… takže ať je po vašem. Nějaké fotky vám dám. Jsou z Číny, jak jinak! Na jedné jsem spolu s největším Buddhou na světě v sichuanském Leshanu. (Já jsem ten v popředí.) Na druhé jsem obklopen mladými Číňany a hlavně Číňankami - hrozně rádi se fotí s lidmi ze západu.                      

 

♦ Než se rozloučíme, dovolíte ještě poslední otázečku? Když se totiž dívám na ty fotky, napadá mne, jestli jste neměl problém mezi sebou Číňany rozeznat?

 

Ale kdepak! To jen zpočátku má člověk dojem, že Číňané jsou jeden jako druhý. Po chvíli zjistíte, že tomu tak není. Věnoval jsem tomuto zjištění jednu celou kapitolu svého „Hledání čínského draka“. Ostatně – k tomuto hledání patřilo samozřejmě i pátrání po tom, jak Číňané vlastně vypadají.

Kousek z té kapitoly tady ocituji:

„Po jisté době, kdy mezi Číňany žijete, začnete rozlišovat, že se podobou svých tváří dělí do několika zřetelně odlišných skupin. U mužů pojmenuji jen dvě. Muži jsou tu buď hodně pohublých, kostnatých tváří se znatelně vystouplými lícními kostmi, na hlavě mají zpravidla krátkého ježka a na tváři povětšinou ustaraný a zachmuřený výraz. Druhý typ má kulaté tváře, hodně úzké oči a působí svým výrazem jako věčně se usmívající Buddha.

Nepopírám však, že více jsem si v Číně všímal žen. Ty se mi tu rozdělily do většího množství podskupin. Některé mají překvapivě kulaté a výrazné oči a vlastně jen barva jejich pleti, často až temně žlutá, možná až olivová, prozradí, že patří k čínské většinové národnosti chan. Jiné mají ovšem pleť neuvěřitelně světlou. To pak jen tvar očí naznačí, že nepocházejí ze západního světa. Další mají drobné, jakoby sevřené obličeje s nízkým čelem a výrazně vystupujícími rty. Těm jsem sám pro sebe říkal žabičky. A pak ženy s tvářemi, ve kterých oblý tvar očních víček a kulatost tváří jako by splývala v jeden uhlazený celek: těm jsem si tu zvykl říkat – jen sám pro sebe a bez jakékoliv hanlivosti – sliční mloci.“