Stanislav Moc: Pelikány mám rád

Rubrika: Publicistika – Letem-světem

S.Point je malá rybářská vesnička ležící při ústí Macleay River. Řeka, která kolem ní kdysi proudila do moře, se u Grassy Heads zanesla pískem a prorvala si přístup do moře o deset kilometrů jižněji. Na jedné straně jsme my a na druhé populární městečko South West Rocks, kam se přes prázdniny uchyluje spousta turistů ze Sydney.
K nám toho moc nepřijede, což je dobře a zdejší lidé to tak preferují. Více do vnitrozemí (asi 40 km) leží hlavní město naší prefektury – Kempsey. Zde sídlí mocná radnice plná našich služebníků, kteří slouží lidu, tedy nám, přičemž službou se myslí nařizování, neboť úředníci vždycky vědí lépe, co je pro lid dobré.

Řeku tohle všechno vůbec nezajímá a klidně si proudí sem a tam, jak jí diktuje příliv a odliv a jak vždy v minulosti tak i nyní vytváří ideální místa pro rybáře.
Profesionální rybáři zmizeli ovšem už dávno vyhnáni různými nařízeními radních nejen z prefektury, ale hlavně ze Sydney a Canberry, kterých přibývá takovým tempem, že dělat dneska byznys si mohou dovolit jen velké firmy, které na zpracování tun úřednického papíru mají nejen prostředky, ale hlavně účetní a právníky, což si prostý rybář dovolit nemůže.
Přiznejme ale také, že rybáře vyhnala i jejich vlastní chamtivost, s kterou mořská loviště vylovili v rekordně krátkém čase. Takže dneska v řece kotví pouze rodinné člunky zdejších penzistů. Však také ve vesnici tvoří značnou část populace.Tou druhou částí jsou mladí lidé, kteří si žijí celkem slušně na sociální podpoře, ale budoucnost nemají žádnou, což vlastně platí pro obě složky populace. Co budoucnost má, je místo samé. Proto je v tomto krásném a díky bohu zapomenutém koutě NSW všechno ještě laciné. Hlavně staré domy a hobby farms.
My jsme si pronajali baráček na hlavní třídě, ale jeho zahrada sousedí s našimi pozemky, takže mi stačí přeběhnout trávu a mohu dohlížet na práce. Pokračují rychle a počítám, že již brzy bude vše připraveno k prodeji. Pak se uvidí...
Jeden pozemek už kupce má a to ještě realitní agent neudělal žádnou reklamu a já si za ty peníze hodlám postavit vlastní domek. Tentokrát nic velikého, však jsme jen dva, ale nějaká ta ložnice tam pro hosty bude vždy ...

Včera ráno jsem se probudil brzo, žena ještě spala, a tak jsem se vydal na pláž sám. Nikde ani živáčka, jen psi pobíhali po ulicích, močili na kola aut a kadili do záhonů květin před domy. Nemaje přední zahrádky, natož záhonů, šel jsem bezstarostně dále.
Sešel jsem naší ulicí k rohu, kde jsou obchody, tenisová hřiště a knihovna a zabočil dolů k řece. U opuštěného stolu na kuchání ryb pro rybáře sedělo hejno pelikánů. Já tyhle těžkooděnce vzduchu mám obzvlášť rád, protože vypadají se svými obrovskými zobáky nemotorně, ale jakmile se vznesou do vzduchu, je to ladnost jumbo letadla. Jednou jsem je pozoroval dalekohledem.
Létali vysoko v kruhu a hledali proud horkého vzduchu, který by je vynesl ještě výše. Kroužili bez hnutí křídel a já jsem instinktivně, nikoli rozumem, nechápal, že prostý vzduch dokáže tu velikost a váhu unést.. Je nás asi už málo, kteří tohle dokážeme prožít a stále to chápat jako zázrak, boží tvorbu, i když rozumem víme, proč tomu tak je, vědě dík...

   

Přešel jsem můstek pouze pro pěší, který vede přes řeku, a cestou se díval do vody, ale neuviděl jsem ani rybku.
Den předtím jich tu byla celá hejna a také rejnoci. Prý se tu chytají nejlepší černé ryby (black fish) v celém NSW. Za mostem začínají pískové duny a lesík, v kterém je spousta ptactva.
Nejraději se dívám na barevné papoušky Roselly a modro-červeno-zeleno-žluté lorikeety. Je to krása na pohled, ale zrovna tak jako jejich barevnost ladí oku, jejich skřeky drásají ucho... Také tu hnízdí spousta magpies (černobílá straka), pee-wees (čejka) a ploverů (plover=kulík).
Ploveři, ale hlavně magpies, jsou nebezpeční, když mají mláďata. Nebojácně napadají vše, co se přiblíží k jejich hnízdu na třicet metrů, včetně lidí. Nehlučně se snesou zezadu jako váleční piloti, a když konečně uslyšíte šustot jejich křídel, je většinou už pozdě.

Jednou mě, ještě v Sydney, magpie klovla nad ucho, až jsem krvácel. Jejich sezóna začne koncem srpna nebo začátkem září a někteří lidé v té době nosí klobouky, které mají na dýnku namalované oči.
Magpie je statečná, ale nikoli šílená, a když se na ni někdo dívá a kazí jí moment překvapení, tak nezaútočí. Přes řeku a lesíkem to je k otevřenému moři asi pět minut chůze.
Na beachi nikdo nebyl oběma směry. Na sever, ke kopcům, které se táhnou až do moře, to je po pláži asi 4 km. Na jih, k ústí řeky, je to asi 6 km.
Vydal jsem se na sever. Rád se na kopce dívám svým „trénovaným“ pohledem z Fitzroye, za což vděčím svým bývalým žákům. Hned na první pohled je jasné, že oba kopce jsou želvy, které zkameněly při svém běhu do moře. Přední má hlavu dokonce pod vodou a k jejímu krunýři se táhne napnutý krk.
Zajímalo by mě, jaká legenda se k tomu váže. Pochybuji, že místní domorodci mi s tím pomohou. Viděl jsem je v pátek, v den výplaty, a táhli v houfu na pláž a nesli si bedny piv...
Jsou to samí míšenci, víc bílí a nemyslím, že si svou mytologii pamatují, natož aby jí žili... ale neviním je z toho. Je víc národů, které si svoji mytologii z dávných časů nepamatují a konec konců proto ani já neznám českou, po případě slovanskou. Jen slabé ozvěny starých časů, v něž kecy Palackého nepočítám...

Chození po písku, když vám občas nějaká ta vlnka omyje nohy, není procházka růžovým sadem, ale pořádné cvičení. Mám dojem, že jestli to chození každý den vydržím, budu mít do roka lýtka jak horskej vůdce...
Ty 4 km mi vzaly asi 40 min, ale zdržel jsem se, protože jsem cestou sbíral i různé ty odpadky, které se vždy najdou po lidské činnosti. Najmě rozbité láhve od piva.. Už dávno se na lidi za tenhle zlozvyk nezlobím, ale je mi jich čím dál tím víc líto. Jakpak by mohli upadnout do transu a zažít legendu želv, když země, jejich matka, které se musí zpívat a o kterou třeba pečovat, jim nestojí ani za to, aby ji po sobě uklidili?
U želv jsem zabočil z pláže do lesa a po několika metrech objevil land conservation station. Doufal jsem, že tam budou mít koš na odpadky, ale byl víkend, a tak bylo zavřeno.
Nechal jsem jim odpadky u brány a šel dál ke Grassy Heads parku. Tím jsem obešel řeku, protože její slepé rameno je právě to severní. U západního břehu jsem objevil stezku a vydal se po ní zpět na jih ke S. Pointu.
Byl to dobrý odhad a stezka mě dovedla až na předměstí naší vesnice. Přes naší subdivizi jsem pak došel až k našemu baráčku. Vzalo mi to necelé dvě hodiny, ale jak říkám, zdržel jsem se s těmi odpadky.
Na druhou stranu musím uznat, že jsem trochu pedantický a naše pláž je čistá a pěkná, však jsem to rozbité sklo nesl jen v obou rukách, takže ho moc nebylo...
Zítra začnu shánět plány na náš nový domov a hádat se s radnicí. Prostě všední dny jednoho malého developera, ale než začnu, půjdu na pláž, je to nesmírně krásné, inspirující, osvěžijící, uklidňující a také zpocující... Ovšem ty východy slunce z moře stojí za to! 

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Miroslav Šesták

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 14. 10. 2008.