• Honzo, kdy ses začal zajímat o aktivity, kterým se teď nejvíce věnuješ, tzn. kultuře, moderování apod.?
Vlastně se těmto věcem věnuji od mala, protože můj otec je spisovatel a novinář, který pracuje v médiích už desítky let. Chodil jsem za ním dost často do práce, takže jsem viděl co dělá a jak to dělá. Poprvé, kdy jsem začal něco tvůrčího dělat, to bylo v předškolním věku a na začátku školního období, kdy jsem měl doma loutkové divadlo. Tak jsem pro ně začal psát divadelní hry, ale protože jsem v té době ještě neuměl psát, diktoval jsem je tátovi a on je zapisoval. Jedna hra se hrála v naší škole a dokonce získala "Cenu Danny Smiřického". Dá se tedy říci, že se svými aktivitami jsem začal kolem roku 2000. Mezi osmým a devátým rokem jsem se dozvěděl o Dětské televizi, což je taková celostátní instituce, kde si děti a mladí lidé od 12 do 26 let dělají pod profesionálním vedením svojí televizi v rolích redaktorů, režisérů, scénáristů, kameramanů, prostě ve všem, co je normálně v televizi. Toto vysílání pak běží na internetu. Jenže tohle všechno je, jak jsem řekl, až pro děti od 12 let, a mně bylo teprve devět, takže jsem musel ještě tři roky počkat, než jsem se tam dostal. Mezitím jsem se věnoval tvorbě školního časopisu Mamutík. To nejdůležitější se však začalo dít až v Dětské televizi. Tam jsem se seznámil s televizní tvorbou a dalo mi to dost jiný pohled na televizní a filmovou tvorbu. Mám už teď na veškeré mediální dění trochu jiný pohled, protože stále natáčím nějaké reportáže a příspěvky do našeho zpravodajství. Výhodou pro mě bylo, že jsem ve škole chodil do dramatického kroužku, kde jsem se dostal k moderování školních akcí.
• Co tě baví nejvíc ze všech činností, kterým se věnuješ: redaktor, moderátor, scénárista, režisér, publicista ...?
Tak teď mě určitě nejvíc baví ta televizní profese, to znamená redaktor a režisér televizních pořadů.
• To znamená, že si kompletně připravuješ své televizní reportáže?
Ano, od námětu přes produkci až po přípravu obsahu rozhovoru. Náměty si také vymýšlím sám. Někdy sice dostaneme nějaké tipy od našeho dramaturga, ale z 90% si obsah svých reportáží vymýšlím sám. Pak to vše realizuji jako redaktor a moderátor. Pouze střih dělá někdo jiný - na profesionální úrovni.
• Kolik vás je v Dětské televizi?
U nás na Praze 2 je teď méně lidí než dříve. Nevím jestli je to tím, že jsme obecně slabší ročník nebo zda je Dětská televize už méně známá, ale dříve nás bylo v redakci třeba třicet... Teď je nás tam méně, ale pořád to funguje. Po republice je celkem 15 redakcí a v té naší probíhá 1x za týden redakční rada, kde mluvíme hlavně o námětech na nové reportáže a pořady.
• Kdyby ses měl pochválit; myslíš si, že patříš v kolektivu redaktorů Dětské televize k těm nejlepším nebo máš nad sebou ještě někoho lepšího?
Tak to nevím jestli jsem nejlepší, ale snažím se pořád něco natáčet. Takže bych řekl, že patřím spíš mezi ty akčnější nebo tvořivější redaktory. Ale nejlepší …. to nevím. :-)
• Kolik svého času věnuješ Dětské televizi?
V podstatě je to můj jediný kroužek (dá-li se to tak nazvat), takže Dětské televizi a dalším kulturním aktivitám ve škole věnuji veškerý svůj volný čas.
• Když už jsme u té školy... Slyšel jsem, že jsi dělal nějakou soutěž?
Ano, realizovali jsme v naší škole hudební soutěž po vzoru slavné televizní show Superstar, kterou vysílala TV NOVA. Na naší škole před tím proběhly už dva ročníky, na jejichž organizaci jsem se však nepodílel, pouze jsem pořady moderoval. Tam se přihlásilo kolem 20 žáků ve dvou kategoriích - podle I. a II. stupě základní školy, aby síly byly víceméně vyrovnané. Pak jsme s Tiborem Šáňou udělali třetí ročník soutěže, což bylo před dvěma lety v sedmé třídě, a tam už se přihlásilo přes 100 žáků. Což bylo opravdu dost; vůbec jsme takové množství zájemců nečekali. A tak se z toho stala poměrně velká akce a velice mile mě překvapilo, že se to dostalo i mimo hranice naší školy. V Dětské televizi jsem měl kamaráda, který se mě zeptal: „Tak co ta vaše Superstar?“ a řekl mi, že o tom většina lidí z Barrandova ví. To mě docela potěšilo, že i ze školní akce jsme dokázali udělat docela velkou věc. Teď právě připravujeme takovou obdobu této soutěže, tentokrát pro celou Prahu 5, do které se mohou zapojit všechny zdejší základní školy. Bude to dokonce oficiální akce Prahy 5 a bude se konat – jak jinak – na naší škole FZŠ Barrandov II, která se stane jejím organizátorem. Ale my chceme docílit toho, aby se Školní hvězda (tak se ta soutěž jmenuje) dostala ještě více „do světa“ a překročila hranice uzavřené školní komunity, aby se také lidé kolem dozvěděli, že děti – i když chodí do šesté třídy – umějí perfektně zpívat a že se něčemu užitečnému věnují.
• Kdy se tedy bude barrandovská Školní hvězda konat?
Bude to dvoukolová soutěž, jejíž první kolo proběhne v listopadu 2008. Už to první kolo bude rovnou soutěžní, neboť se ho zúčastní žáci vybraní na jednotlivých školách v Praze 5. Proto předpokládáme, že zde budou vystupovat opravdu kvalitní zpěváci, neboť se školy určitě postarají o to, aby si neudělaly před ostatními ostudu. Vítěze Školní hvězdy bude vybírat odborná porota, a my chceme, aby to byla porota profesionální, v níž zasednou také známé osobnosti z televizí a dalších médií. Kdo tam bude, ještě nemohu přesně prozradit, protože to dosud nemáme potvrzené, ale pomoc nám přislíbil třeba pan Petr Novotný, i když nevím, jestli zasedne přímo v porotě.
• To mě zajímá: Jak máte ošetřenou mediální stránku věci - samozřejmě mimo Dětské televize, která tam bude určitě?
Nějaké mediální partnery jsme už dostali přislíbené, ale zatím jsme se všemi nejednali.
• Takže se Pozitivní noviny mohou stát mediálním partnerem této soutěže?
To určitě ano, budeme moc rádi.
• Kdy bude finále této soutěže?
To také ještě není přesně stanoveno, ale mělo by to být letos před vánoci. Pak se uskuteční ještě závěrečný koncert, který by se však neměl odehrávat v divadle naší školy, ale někde na neutrální půdě mimo školství, aby se na něj mohla přijít podívat široká veřejnost.
• Připravješ ještě nějaké další akce podobného rozsahu?
Další takhle velkou akci už nepřipravuji. Právě teď dodělávám pro Dětskou televizi reportáž z Evropského parlamentu v Bruselu, kam jsme jeli na pozvání. To bylo - co se týče produkční stránky - velmi zajímavé. Do Evropského parlamentu mohou přijet natáčet novináři, ale jen do určitého věku. Parlament zaplatí takovému novináři cestu a ubytování a on tam na místě dostane k dispozici kameramana a zvukaře. Dětská televize má ovšem podmínku, že její pořady nesmí natáčet profesionálové (tzn. kameramani, kteří pracují v České televizi, na Nově nebo jiných stanicích). Ředitel informační kanceláře parlamentu pan Ing. Jiří Kubíček nám vyjednal výjimku, že nám Evropský parlament zaplatí tři novináře místo jednoho (redaktor, kameramanka a vedoucí – pedagogický dozor). Prý se tam ještě nesetkali s tak mladými novináři, kteří by přijeli do Bruselu natáčet reportáž o Evropském parlamentu, takže jsme byli z Evropy vůbec první. Navíc to celé bylo podmíněno tím, že tam nesmí osoby mladší patnácti let, což bylo obzvlášť pikantní, neboť v den našeho odletu do Bruselu jsem právě oslavoval patnácté narozeniny. To bylo 8.4.2008. Evropský parlament je největším parlamentem na světě. Má přes 700 poslanců, ale upřímně řečeno málo kdo o něm něco ví. Nevím jestli naši občané dokáží vyjmenovat všech našich 24 poslanců, které v EP zasedají, nebo zda vědí, jak dopadly výsledky voleb. Zajímavé třeba je, že druhou naší nejsilnější stranou v EP jsou komunisté... Tohle všechno chceme sdělit naší reportáží veřejnosti, a to včetně zajímavého srovnání s tím naším českým parlamentem, jak vlastně vypadá takový evropský parlamentní kolos o jedenácti budovách.
• Jaký jsi z toho měl dojem, když jsi vstoupil do Evropského parlamentu?
Tak ona to není jedna budova, ale obrovský komplet deseti budov, přičemž teď se právě staví jedenáctá. Zvláštní na tom bylo, že jsme ho skoro nemohli najít, protože v Bruselu je velmi špatné značení. A když jsme v něm byli, tak se nám zdálo, že tu vůbec nikdo neví, kde se co nachází, protože je to opravdu neuvěřitelně obrovská spleť budov, chodeb, kanceláří a nejrůznějších prostor.
• Chtěl bys tam někdy pracovat?
Nevím, možná někdy v budoucnu.
• Vy jste tam natáčeli pro Dětskou televizi nějaké reportáže. Bylo to pouze s našimi občany nebo také s nějakými zahraničními členy Evropského parlamentu?
Bylo to pouze s českými poslanci: s naším prvním kosmonautem Vladimírem Remkem a s paní Bobošíkovou. Pak jsme natáčeli zejména parlamentní prostory, protože ty jsou velmi zajímavé. Vysílat se to bude až po dotočení kvízu o Evropské unii. To bude taková zajímavost. Položili jsme totiž osm otázek dvěma poslancům (panu Remkovi a paní Bobošíkové) a dvěma vysokoškolákům, kde porovnáme, kdo z nich o Evropském parlamentu ví víc. Jestli poslanci, kteří v něm přímo pracují, nebo studenti. Podívejte se na to v Dětské televizi.
• Ty jsi hovořil o svém otci. Jak on sleduje tvoje aktivity, respektive je on sám jejich hybatelem, říká ti do čeho máš jít?
To zase ne. Občas mi nějaký námět navrhne, ale určitě mi nic nepřikazuje ani mi s tím nějak zvlášť nepomáhá. A už vůbec mi nedělá žádnou protekci. Všechno si zařizuji sám. On ví, že je to zbytečné a chce, abych si všechno vyzkoušel na vlastní kůži.
• Ty jsi říkal, že otec je novinář a spisovatel. Co přesně dělá a do jakých médií píše?
Tak tyhle informace jsou na našich webových stránkách. Možná bude lepší citovat přímo z nich, aby to bylo všechno kompletní. Můj otec se jmenuje Milan Syruček, vystudoval na UK v Praze filologii a doktorát skládal z filozofie. Po studiích pracoval v Mladé frontě v různých odděleních, až trvale zůstal v zahraničním i jako jeho vedoucí a komentátor. Byl rovněž zpravodajem MF v Paříži. V době okupace v srpnu 1968 vydával ilegální Mladou frontu. Byl také spolupracovníkem Československé televize, kde zejména připravoval a uváděl zahraničně politické pořady (např. Slovem a kamerou). Pracoval i v jiných periodikách, mj. jako šéfredaktor UNESCO Kurýr. Posledním místem jeho působení je Economia, která vydává mj. Hospodářské noviny a Ekonom. Byl ředitelem divize ekonomického tisku a komentátorem. Vymyslel a řídil projekt Evropská rodina, kdy čtyři media - TV PRIMA , Český rozhlas, HN a Ekonom - sledovaly po dobu jednoho roku čtyři rodiny (z Francie, SRN, Polska a ČR) a týdně o nich vysílaly a psaly reportáže. Na TV NOVA vymýšlel otázky pro pořad JEDEN PROTI STU. Na Ukrajině pomohl založit společně s Mirkem Pavlem deník DĚLO, píše do něj a rozjíždí první reality-show na Ukrajině z podnikatelské sféry. Je EKONOMICKÝM EXPERTEM EVROPSKÉ UNIE. Píše knihy, kterých je už 16.
• Je vidět, že máš ve svém otci opravdový vzor. Míníš u svých současných aktivit vydržet nebo máš ještě jiné cíle?
Chtěl bych u nich vydržet. Teď po ukončení deváté třídy bych rád vystudoval střední školu se zaměřením na žurnalistiku a média. Když jsem ale nedávno hledal takovou střední školu, zjistil jsem, že nic takového neexistuje a pomalu už jsem se smířoval s tím, že půjdu na gymnázium. Vysokých škol s tímto zaměřením jsou mraky: žurnalistika, FAMU, ve Zlíně atd., těch je poměrně dost. Ale střední škola taková není, pouze v Panské na Praze 1 jsou technické obory zaměřené na média, ale technika zas není pro mě. Na poslední chvíli jsem se však dozvěděl, že právě v Panské otevřeli nový obor: filmová a televizní tvorba, což je umělecký tvůrčí obor, kde jsou předměty jako scénáristika, produkce atd. Je to tedy studium zaměřené spíše na tvorbu, takže bych tam chtěl jít, pokud ovšem udělám příjímačky, které budou v lednu příštího roku.
• A po střední škole? Půjdeš na FAMU?
Nevím jestli se na FAMU dostanu, to bude asi příliš náročné. Ale jinak by mě zajímaly mezinárodní vztahy, kdybych se pak chtěl v budoucnu věnovat třeba politice, tak abych měl vystudovaného něco jiného.
• Vraťme se zpět k tvojí práci moderátora. Vidím, že ti nedělá vůbec žádné problémy domluvit se s celebritami, oslovit je a získat od nich rozhovor. Koho z těch slavných jsi ještě zkusil oslovit?
Požádal jsem o rozhovor třeba Leoše Mareše. To je taková vtipná historka. Když jsem připravoval naší Školní hvězdu, tak jsem byl hrozně zvědavý, jak se dělá ta velká profesionální show Superstar na Nově. Tak jsem se na Barrandově vloudil na Novu, jako že o tom budu psát do školního časopisu. Oni mě pustili na generálky a právě na nich jsem zahlédl pana Mareše. Přišel jsem k němu a prostě jsem se ho zeptal, jestli s ním můžu udělat rozhovor pro náš školní časopis. On řekl že ano, tak jsme si na chodbě sedli a natočili ho. Pak se půl roku nic nedělo, až jsem šel jednou točit na předávání cen Jetix Awards, kterou uváděl právě Leoš Mareš. No a mě napadlo, že bych ho mohl znovu oslovit, jestli by se té naší Školní hvězdy mohl zúčastnit. Je to přeci jen velmi populární osobnost, mladí lidé ho zbožňují a je pro ně určitou ikonou a celebritou... Tak jsem na tom předávání cen zamířil do V.I.P. zóny, ale bodygardi u vchodu řekli, že mě tam nepustí, protože nemám akreditaci. Přestože jsem jim ukazoval presskartu z Dětské televize, oni že ne, že musím mít akreditaci. Postupně jsem to zkoušel ještě třikrát a pořád nic. Najednou vyšel z nějaké místnosti pan Gott a okamžitě se na něho vrhla velká smečka novinářů a fotografů. A jak pan Gott odcházel a ti fotografové běželi za ním, tak koukám - na zemi leží spadlá akreditačka. Prostě jí někdo ztratil. Hned jsem jí zdvihl, nasadil si jí na krk, šel jsem k tomu bodygardovi a zeptal se ho, jestli mě s tímhle už pustí dovnitř. Vůbec mu nepřišlo divné, že jí najednou mám, a dovnitř mě pustil. V zápětí jsem za sebou uslyšel nějaký hlas: "Mně tady teď někde upadla akreditačka.... Pustíte mě? “, takže jsem raději rychle utíkal dovnitř. Tam jsem našel pana Mareše. Byl jsem asi tři metry od něj, když tu se na mě podíval a povídá: "Ahóóój, my už jsme se někde viděli!" Byl jsem z toho docela šokovaný, že si na mě po tak dlouhé době ještě pamatuje. Připomněl jsem mu ten náš rozhovor na Nově, na který si samozřejmě hned vzpomněl, a výsledek je ten, že by na Školní hvězdě měl účinkovat i sám Leoš Mareš - pokud ovšem bude mít čas a okolnosti tomu budou přát.
• Ještě jednou se vrátím k Dětské televizi. Jak se tam člověk dostane a co z toho vlastně máš? Oni ti za to něco platí?
Naopak, já platím Dětské televizi. Je to v podstatě něco jako zájmový kroužek. Tohle nikdo nechce pochopit, protože to lidé neberou jako zájmovou činnost. A přitom když se někoho zeptáte, kolik jeho stojí to, že chodí někam hrát závodně třeba fotbal nebo tenis, tak zjistíte, že zaplatí třikrát až čtyřikrát víc než já za to, že můžu pracovat v televizi. A jak se tam člověk dostane? Docela normálně. Přihlásí se tam a začne něco dělat. Musí k tomu mít samozřejmě určité předpoklady, ale všechno se dá naučit. Hlavní myšlenkou Dětské televize je, aby média neovládala děti, ale aby děti ovládaly média. Kdokoliv k nám může přijít a zažít na vlastní kůži, jak je to lehké nebo možná těžké…. Děti zde dělají všechno možné: redaktory, moderátory, střihače, režiséry ... a přitom platí, že 90% z našich členů jdou tyto profese poté studovat na školy a pak se jim věnují i v budoucnu jako svému povolání. Máme tam samozřejmě svoje vedoucí, kteří se nám věnují, chodíme na různá školení a exkurze do jiných televizí …. prostě je to zajímavé a já jsem se tam hrozně moc věcí naučil.
• Já ti, Honzo, velmi děkuji za rozhovor a pevně věřím tomu, že jméno Jan Syruček budou lidé po celé republice jednou skloňovat ve všech pádech.
Pavel Loužecký |