Josef Čermák: TORONTO VZPOMÍNÁ

Rubrika: Exkluzivně – Aktuality

 

TORONTO VZPOMÍNÁ 90. VÝROČÍ ZALOŽENÍ ČSR
 
Českému (nebo - chcete-li - československému) Torontu se letos sotva dá vytknout nezájem o historii naší rodné země. Jedním z důvodů, proč letošní rok byl v Torontu tak bohatý na programy se zaměřením na českou a československou historii - vedle osudového flirtování naší historie s číslicí 8 - je nepochybně přítomnost českého generálního konzulátu v Torontu. Není mnoho akcí, na nichž by se konzulát - a zvlášť výrazně generální konzul Richard Krpač - nepodílel: na Torontské univerzitě bylo v červnu vzpomenuto procesu s Miladou Horákovou, začátkem října (October 2-4) na téže univerzitě (a jeden večer i v Baťově muzeu obuvi) probíhala fenomenální (jak ji jeden z účastníků nazval) mezinárodní konference o Československu, na níž přednášelo 34 akademiků z tuctu  kanadských, evropských a amerických univerzit a byl promítán film o životě Edy Ottové; ve Ford Centru dirigent Kerry Stratton a Toronto Philharmonia provedli Mou vlast (a Richard Krpač pronesl mimořádně krásnou řeč); v kostele sv. Václava bylo 26. října (a před torontskou radnicí o dva dny později) pod záštitou generálního konzulátu vzpomenuto 90. výročí založení samostatné Československé republiky. Jediná akce, rovněž spjatá s naší historií, jíž se konzulát aktivně nezúčastnil, je hra Ostře sledované vlaky, kterou přijel režírovat Adolf Toman a kterou Nové divadlo provedlo ve dnech 31.října - 2.října.
 
Vzpomínka na 28. říjen v kostele sv. Václava 26. října byla pořádána Českým a slovenským sdružením v Kanadě, kostelem sv. Václava, Masarykovým ústavem a Sokolem Kanada pod záštitou Generálního konzulátu České republiky v Torontu. Byla zahájena českou, slovenskou a kanadskou hymnou, zpívané členem sboru Torontské opery, Janem Vaculíkem, který svým nádherným barytonem obohatil už nejednu krajanskou akci. Úvodní slovo pronesl generální konzul Richard Krpač. Bylo to nezvyklé úvodní slovo: jednak proto, že Richard Krpač je působivý řečník a jednak proto, že značnou část svého projevu věnoval popsání zásluh tří členů komunity, jimž předal pamětní medaili Jana Masaryka, tradici, kterou začal v minulém roce. Letošními recepienty jsou - jeden z nejslavnějších kanadských hudebních skladatelů, Oskar Morawetz in memoriam, neoficiální vyslankyně české hudby v Torontu Dagmar Rydlová a já (hlavně asi proto, že když žijete dost dlouho, tak se na vás dostane). Medaili pro Oskara Morawetze převzal jeho bratr John, který Jana Masaryka znal z doby, kdy Jan se svým otcem, tehdy ještě profesorem Tomášem Masarykem, navštěvoval Morawetzovu rodinu v Čechách a později sám v Torontu.
První část programu, kterou znamenitě připravila Dagmar Rydlová, byla věnována hudbě, jak už nasvědčuje název programu: "Osmičky v české historii a hudbě". Slyšeli jsme v ní, v podání Jana Vaculíka, sopranistky Jennifer Cullen, klavíristky Kate Carver, varhanice Marijy Mihalyakové a průvodce programem Pavla Krále: k roku 1348 píseň ze 14. století z doby Karla IV. Anonym; k roku 1848 píseň "Struna naladěná" (A. Dvořák, Cikánské písně), píseň "Nekamenujte proroky" (B. Smetana - z cyklu Večerní písně), árii Přemysla "Ó vy lípy" ze Smetanovy opery Libuše, árii "My cizinou jsme bloudili" z Dvořákovy opery Jakobín, "Modlitbu" z Janáčkovy opery Jenúfa; k roku 1938 "Barytonové sólo" z Polní mše B. Martinů; k roku 1968 "Modlitbu pro Martu" (hudba: Jindřich Brabec, slova: Petr Rada).
Po přestávce si nás žáci české školy podmanili zazpíváním Masarykovy oblíbené písně "Ach, synku, synku" a Pari Tosh Mehta, šéfproducent nezávislých producentů pronesl úvodní slovo k filmu Markéty Slepčíkové "Three Waves", o přínosu tří generací českých a slovenských emigrantů a uprchlíků, z něhož bylo promítnuto asi dvacet minut výňatků. 
Součástí programu byly dvě panelové výstavy: výstava uspořádaná Českým a slovenským sdružením v Kanadě, III. odboj ČSR po roce 1948 (o přísun panelů do Kanady z Brna se zvlášť zasloužil Ing. Vladimír Rydlo) a výstava Rok 1968, připravená generálním konzulátem.
Vztyčení české vlajky před torontskou radnicí v poledne 28. října. I toto je něco, za co naše komunita vděčí Richardu Krpačovi.
Snad proto, že tento akt se v Torontu konal poprvé, většina z nás byla nějak zjihlá. Někdo víc a někdo míň. Podle toho, jak dlouho žijeme mimo svou rodnou zem, podle našeho citového či politického ladění. Před vztyčením vlajky Jan Vaculík zazpíval národní hymny a Richard Krpač pronesl jeden ze svých komorních projevů, které zanechávají nezvykle hluboké stopy v povědomí posluchačů. Tentokrát zvlášť silně zapůsobil citát z dávných dopisů ruského legionáře, Richardova praděda, jež skoro věštecky popsaly budoucnost Ruska pod vládou bolševiků a citát z řeči Neville Chamberlaina o "daleké zemičce" a sváru mezi  národy, "o nichž nic nevíme." Vlajku vztyčili dva muži, nepochybně nejpovolanější mezi námi, jeden z posledních legionářů, František Tesař a nejpřednější z kanadských Sokolů, Jan Waldauf.
 
Pořad na radiové stanici 96.3
Odpoledne 28. října skupina, která tak nádherně provedla program "Osmičky v české historii a hudbě" 26. října v kostele sv. Václava, se svého úkolu zhostila stejně úspěšně na radiové stanici 96.3, jež koncert – zásluhou Blanky Rohnové - vysílala, pouze se dvěma změnami: klavíristku Kate Carver vystřídala Joy Lee a R. Krpač ve svém projevu použil přítomného krajana, aby četl citáty z dopisu jeho praděda a z řeči Neville Chamberlaina.
 
Ostře sledované vlaky a koncert Panochova kvarteta
Ani již zmíněná skvělá hra založená na Hrabalově textu, mimořádně úspěšně provedená Novým divadlem z části určitě díky režii Adolfa Tomana, ani jedinečný koncert Panochova kvarteta (2. listopadu) v kostele sv. Václava nebyly označeny za akce spojené se vzpomínkou na 28. říjen. Ale obě akce nejen datem provedení, ale i náplní se dotýkají nejbytostnějších zájmů našeho národa: hra je vyluhována z událostí v době největšího nebezpečí pro náš národ a program Panochova kvarteta ( Janáček, Fibich, Dvořák) vydává svědectví o nejslavnějším českém přínosu všelidskému úsilí o vznešenější tvář života.

 

Copyright © Jan Rotbauer

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 07. 11. 2008.