Josef Čermák: Dva příběhy z obludného času
Rubrika: Publicistika – Zajímavosti
  |
| The Power of Good ... Petr Beneš První příběh: Vzpomínkový večer k 100. narozeninám Nicholase Wintona pořádaný generálním konzulátem České republiky v Torontu ve spolupráci s Britským generálním konzulátem v Torontu a Českým turizmem v  Kanadě u příležitosti prezidentství České republiky v Evropské unii. K atmosféře večera přispěla výstava fotografií Juri Dojče " What remains". Druhý příběh: Žlutá Davidova hvězda Petra Beneše. Ty příběhy jsou spojeny i rozděleny časem. Spojeny, poněvadž k odjezdu Wintonových dětí (jedním z nich byl Joe Schlesinger) a k odchodu Peter C. Newmana a Hany Gartnerové z již okupované Prahy do svobodného světa a k deportaci 'Petra' Beneše (za živého Boha si nemohu vzpomenout na křestní jméno svého nejlepšího přítele z gymnazia, tak jsem ho 'pokřtil' na Petra) došlo v nevelkém časovém rozpětí; a rozděleny, poněvadž zatím co pozoruhodného vzpomínkového večera 26. března 2009 na Innes College v Torontu k stému výročí Wintonových narozenin se zúčastnili Joe Schlesinger, Peter C. Newman a Hana Gartnerová, Petr Beneš - s miliony jiných - zahynul v orgii nacistického šílenství už v prvních letech čtvrtého desetiletí minulého století. A nějak se mi v posledních dnech hlavou toulají známé verše Roberta Frosta o dvou cestách (a ovšem i naše dva příběhy mluví o dvou cestách - jedna vedla na západ a druhá do Osvětimi) a hlavně té méně užívané (less travelled road), i když nikdo z mých dnešních hrdinů neměl volbu, kterou cestou jít.. |
| How we escaped Hitler Vzpomínkový večer začal proslovem generálního konzula České republiky v Torontu, Richarda Krpače, iniciátora projektu. Projekt (na kterém se podíleli i další členové konzulátu: konzul Jiří Šlais, Radka Metelková a nejvíc snad Michaela Václavíková, která také - jak jsem se dozvěděl od generálního konzula - přišla s nápadem pozvat Wintonovy děti žijící v Ontariu), i projev nesly stopy Krpačova vzácného talentu vyhmátnout okamžik a obléknout ho do hávu trvání. Už titul programu si vynutil pozornost: Jak jsme utekli Hitlerovi (How we escaped Hitler). Ke Krpačovu talentu patří i schopnost vynutit z mikrofonu přijatelnou (a někdy mimořádnou) úroveň slyšitelnosti, což není tak obvyklé, jak by se na první pohled zdálo. To se v příštím čísle programu - vzpomínání Joe Schlesingera a Petera C. Newmana na válku, dětství a útěk - důsledně dařilo jen Haně Gartnerové, která interview řídila. Skvělé obsazení: Joe Schlesinger, po léta hlavní politický korespondent na CBC, producent programu The National a tvůrce zvláštních dokumentárních filmů, jako na příklad Winton: The Power of Good, vyznamenaný 4 Gemini Awards a nejvyšším kanadským vynamenáním Companion of the Order of Canada; Peter C. Newman, jeden z nejpřednějších kanadských novinářů, autor 25 knih, kronikář kanadských obchodních dynastií jako Hudson Bay Company, Conrad Black a Titani, byl redaktorem The Star a MacLean's a je držitelem spousty vyznamenání včetně Companion of the Order of Canada; Hana Gartnerová, jedna z nejúspěšnějších kanadských televizních osobností (získala 3 Gemini Awards a titul Nejlepší konferenciérky roku 1995 (kdy se stala konferenciérkou CBC-TV's The Magazine), dnes nejznámější jako přispívatelka příběhů pro The Fifth Estate. Nejtěžší otázku, kterou se Hana Gartnerová zeptala - nejen svých dvou hostů, ale vlastně všech a nikoho - zněla: Co cítily matky dětí, které přivedly své děti Wintonovi k cestě, o jejímž zakončení nic nevěděly a nemohly vědět, ale musily počítat s nejhorším? Jaká hrůza je dohnala k činu pro matky tak zoufalému? Film Matěje Minace The Power of Good (napsaný a vyprávěný Joe Schlesingerem) je oslavou života Nicholase Wintona, jednoho z těch Britů, kteří se nečekaně objeví odnikud a nekřiklavě a nějak samozřejmě udělají něco, na co nikdo jiný nepřišel, a kdyby přišel, nenašel by odvahu, aby to udělal. Ti z nás, kteří se pamatují na březen 1939, na zpupnost nacistických armád obsazujících orvanou trosku Československa, a kteří o Wintonově akci nic nevěděli, ještě dnes docela nechápou, jak se tomuto nenápadnému britskému makléři podařilo do 1. září 1939, kdy vypukla druhá světová válka, z nacisty okupované Prahy do Liverpoolu unést 669 židovských dětí...Po desetiletí žádné z dětí nevědělo, kdo jim zachránil život. Nevěděla to ani Wintonova žena, poněvadž Winton to nepovažoval za dost důležité, aby o tom mluvil. Na štěstí svět se o tom dozvěděl včas, aby Nicholasovi Wintonovi mohl poděkovat: Václav Havel mu udělil Řád T.G. Masaryka a královna Alžběta II. ho pasovala na rytíře (nezdá se, že tyto pocty ho nějak vykolejily). A "jeho" děti mu měly příležitost poděkovat. Mile sentimentální závěr prvního příběhu... |
| Druhý příběh – Žlutá Davidova hvězda Petra Beneše Petr Beneš byl mým spolužákem na slánském gymnáziu. Zatímco já byl drobný a tenký, Petr byl hlavně baculatý, ale opravdu... Jeho rodiče byli zámožní obchodníci železem a vlastnili ve Slaném u nádraží blok domů. Na synáčkovo kamarádství se mnou se tvářili dost příznivě: zřejmě jsem se jim jevil jako celkem neškodný, slušně vychovaný tvor, který by v podstatě líného Petra mohl vyburcovat k většímu úsilí ve škole. A poněvadž jsem byl z vesnice a v zimě jsem na kole nemohl dojíždět, pozvali mne, abych na autobus místo na náměstí čekal u nich a učil se s Petrem. Přiznávám se, že před první návštěvou se mi někde z hlubin povědomí vynořila ozvěna dávné pověry, že Židé si potrpí na křesťanskou krev, a do Benešovic domu jsem vstupoval s pocitem namíchaným ze strachu a zvědavosti. Byl jsem skoro zklamán, když místo, aby se mi někdo snažil podřezat krk, jsem byl pozván k prvotřídnímu obědu. A naše přátelství rostlo a vzkvétalo. Pak přišel Mnichov a o něco později nacistické armády obsadily naši zemi. Já jsem je viděl pochodovat kolem slánské radnice. Psal se 15.březen 1939. Byl to ošklivý deštivý den. Já řval bezmocným vztekem. Chvíli se zdálo že snad nedojde k nejhoršímu. Ale jak dny a měsíce plynuly, poslední jiskry naděje jedna za druhou pohasínaly. Petr byl denně tišší a zamyšlenější. Když jednou nepřišel několik dní do školy, šel jsem ho navštívit. Našel jsem ho před domem. Na jeho kabátě svítila žlutá Davidova hvězda. Chvíli jsme mluvili, pak Petr řekl: "Radši běž. Nesmíš se s židy stýkat." Potom už jsem ho nikdy neviděl, Po válce se z Osvětimi (alespoň myslím, že z Osvětimi) vrátila (jediná z pětičlenné rodiny) Petrova matka. Měla šílené oči a na tváři nečitelnou grimasu. Tak skončil druhý z mých dvou příběhů z obludného času... |
| OHLASY NA ČLÁNEK |
| Dobrý den, pane Čermáku, Udělal jsem malý průzkum k tomu, abych našel informace o panu Benešovi, který se podobá vašemu popisu (říkal jste, že jste si nebyl jist jeho křestního jména). V Terezínské Pamětní Knize je Vladimír Beneš, který se narodil 4. 5. 1924. Byl deportován z Prahy (Slaná odtud není daleko) v říjnu 1942 a byl v Terezíně do prosince 1943 a poté byl transportován (byl jsem na stejném transportu) do Osvětimi. Tam byl v tzv. "Familienlageru". Nejsou o něm žádné další zprávy než to, že zahynul. Marta Benešová byla na stejném transportu (také byla poslána do Osvětimi v prosinci 1943), která přežila. Byla pravděpodobně Vladimírova matka. Děkuji za váš velmi zajímavý článek ve vašich novinách. John Freund 21.04.2009 |
| Vážený p. Čermáku,
Birkenau byl sub tábor v Osvětimi. Byl tam tak zvaný Familienlager (Rodinný tábor), kde byly drženy (většinou české židovské rodiny, které tam byly zaslány z Terezina), aby mohly posílat zprávy, a kdyby Červený Kříž chtěl vědět, co se stalo s těmi odeslanými z Terezína, tak by mohli některé přinést zpět. Vladimír Beneš i já jsme byli v stejném táboře (od prosince 1943), ale já jsem ho neznal. Když přešla inspekce Červeného Kříže v Terezíně (červen 1944), ten Rodinný tábor už ničemu nesloužil. Asi 1 a 1/2 tisíce silných žen a mužů bylo vybráno na práci v různých táborech a zbytek (asi 7 tisíc bylo zplynováno), z nich přežilo válku několik set. A také 95 chlapců 14 až 16letých bylo vybráno na práci. Já byl jeden z nich. Asi 45 nás válku přežilo. Co se stalo s Vladimírem nevím, ale jeho matka byla mezi těmi kteří válku přežili.
|
| Vazeny pane Dr. Cermaku, |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 16. 04. 2009.
