Josef Čermák: Dva příběhy z obludného času
Rubrika: Publicistika – Zajímavosti
![]() ![]() |
The Power of Good ... Petr Beneš První příběh: Vzpomínkový večer k 100. narozeninám Nicholase Wintona pořádaný generálním konzulátem České republiky v Torontu ve spolupráci s Britským generálním konzulátem v Torontu a Českým turizmem v ![]() Druhý příběh: Žlutá Davidova hvězda Petra Beneše. Ty příběhy jsou spojeny i rozděleny časem. Spojeny, poněvadž k odjezdu Wintonových dětí (jedním z nich byl Joe Schlesinger) a k odchodu Peter C. Newmana a Hany Gartnerové z již okupované Prahy do svobodného světa a k deportaci 'Petra' Beneše (za živého Boha si nemohu vzpomenout na křestní jméno svého nejlepšího přítele z gymnazia, tak jsem ho 'pokřtil' na Petra) došlo v nevelkém časovém rozpětí; a rozděleny, poněvadž zatím co pozoruhodného vzpomínkového večera 26. března 2009 na Innes College v Torontu k stému výročí Wintonových narozenin se zúčastnili Joe Schlesinger, Peter C. Newman a Hana Gartnerová, Petr Beneš - s miliony jiných - zahynul v orgii nacistického šílenství už v prvních letech čtvrtého desetiletí minulého století. A nějak se mi v posledních dnech hlavou toulají známé verše Roberta Frosta o dvou cestách (a ovšem i naše dva příběhy mluví o dvou cestách - jedna vedla na západ a druhá do Osvětimi) a hlavně té méně užívané (less travelled road), i když nikdo z mých dnešních hrdinů neměl volbu, kterou cestou jít.. |
How we escaped Hitler Vzpomínkový večer začal proslovem generálního konzula České republiky v Torontu, Richarda Krpače, iniciátora projektu. Projekt (na kterém se podíleli i další členové konzulátu: konzul ![]() Už titul programu si vynutil pozornost: Jak jsme utekli Hitlerovi (How we escaped Hitler). Ke Krpačovu talentu patří i schopnost vynutit z mikrofonu přijatelnou (a někdy mimořádnou) úroveň slyšitelnosti, což není tak obvyklé, jak by se na první pohled zdálo. To se v příštím čísle programu - vzpomínání Joe Schlesingera a Petera C. Newmana na válku, dětství a útěk - důsledně dařilo jen Haně Gartnerové, která interview řídila. Skvělé obsazení: Joe Schlesinger, po léta hlavní politický korespondent na CBC, producent programu The National a tvůrce zvláštních dokumentárních filmů, jako na příklad Winton: The Power of Good, vyznamenaný 4 Gemini Awards a nejvyšším kanadským vynamenáním Companion of the Order of Canada; Peter C. Newman, jeden z nejpřednějších kanadských novinářů, autor 25 knih, kronikář kanadských obchodních dynastií jako Hudson Bay Company, Conrad Black a Titani, byl redaktorem The Star a MacLean's a je držitelem spousty vyznamenání včetně Companion of the Order of Canada; Hana Gartnerová, jedna z nejúspěšnějších kanadských televizních osobností (získala 3 Gemini Awards a titul Nejlepší konferenciérky roku 1995 (kdy se stala konferenciérkou CBC-TV's The Magazine), dnes nejznámější jako přispívatelka příběhů pro The Fifth Estate. Nejtěžší otázku, kterou se Hana Gartnerová zeptala - nejen svých dvou hostů, ale vlastně všech a nikoho - zněla: Co cítily matky dětí, které přivedly své děti Wintonovi k cestě, o jejímž zakončení nic nevěděly a nemohly vědět, ale musily počítat s nejhorším? Jaká hrůza je dohnala k činu pro matky tak zoufalému? Film Matěje Minace The Power of Good (napsaný a vyprávěný Joe Schlesingerem) je oslavou života Nicholase Wintona, jednoho z těch Britů, kteří se nečekaně objeví odnikud ![]() Po desetiletí žádné z dětí nevědělo, kdo jim zachránil život. Nevěděla to ani Wintonova žena, poněvadž Winton to nepovažoval za dost důležité, aby o tom mluvil. Na štěstí svět se o tom dozvěděl včas, aby Nicholasovi Wintonovi mohl poděkovat: Václav Havel mu udělil Řád T.G. Masaryka a královna Alžběta II. ho pasovala na rytíře (nezdá se, že tyto pocty ho nějak vykolejily). A "jeho" děti mu měly příležitost poděkovat. Mile sentimentální závěr prvního příběhu... |
Druhý příběh – Žlutá Davidova hvězda Petra Beneše Petr Beneš byl mým spolužákem na slánském gymnáziu. Zatímco já byl drobný a tenký, Petr byl hlavně baculatý, ale opravdu... Jeho rodiče byli zámožní obchodníci železem a vlastnili ve Slaném u nádraží blok domů. Na synáčkovo kamarádství se mnou se tvářili dost příznivě: zřejmě jsem se jim jevil jako celkem neškodný, slušně vychovaný tvor, který by v podstatě líného Petra mohl vyburcovat k většímu úsilí ve škole. A poněvadž jsem byl z vesnice a v zimě jsem na kole nemohl dojíždět, pozvali mne, abych na autobus místo na náměstí čekal u nich a učil se s Petrem. Přiznávám se, že před první návštěvou se mi někde z hlubin povědomí vynořila ozvěna dávné pověry, že Židé si potrpí na křesťanskou krev, a do Benešovic domu jsem vstupoval s pocitem namíchaným ze strachu a zvědavosti. Byl jsem skoro zklamán, když místo, aby se mi někdo snažil podřezat krk, jsem byl pozván k prvotřídnímu obědu. ![]() |
OHLASY NA ČLÁNEK |
Dobrý den, pane Čermáku, Udělal jsem malý průzkum k tomu, abych našel informace o panu Benešovi, který se podobá vašemu popisu (říkal jste, že jste si nebyl jist jeho křestního jména). V Terezínské Pamětní Knize je Vladimír Beneš, který se narodil 4. 5. 1924. Byl deportován z Prahy (Slaná odtud není daleko) v říjnu 1942 a byl v Terezíně do prosince 1943 a poté byl transportován (byl jsem na stejném transportu) do Osvětimi. Tam byl v tzv. "Familienlageru". Nejsou o něm žádné další zprávy než to, že zahynul. Marta Benešová byla na stejném transportu (také byla poslána do Osvětimi v prosinci 1943), která přežila. Byla pravděpodobně Vladimírova matka. Děkuji za váš velmi zajímavý článek ve vašich novinách. John Freund 21.04.2009 |
Vážený p. Čermáku,
Birkenau byl sub tábor v Osvětimi. Byl tam tak zvaný Familienlager (Rodinný tábor), kde byly drženy (většinou české židovské rodiny, které tam byly zaslány z Terezina), aby mohly posílat zprávy, a kdyby Červený Kříž chtěl vědět, co se stalo s těmi odeslanými z Terezína, tak by mohli některé přinést zpět. Vladimír Beneš i já jsme byli v stejném táboře (od prosince 1943), ale já jsem ho neznal. Když přešla inspekce Červeného Kříže v Terezíně (červen 1944), ten Rodinný tábor už ničemu nesloužil. Asi 1 a 1/2 tisíce silných žen a mužů bylo vybráno na práci v různých táborech a zbytek (asi 7 tisíc bylo zplynováno), z nich přežilo válku několik set. A také 95 chlapců 14 až 16letých bylo vybráno na práci. Já byl jeden z nich. Asi 45 nás válku přežilo. Co se stalo s Vladimírem nevím, ale jeho matka byla mezi těmi kteří válku přežili.
|
Vazeny pane Dr. Cermaku, |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 16. 04. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
![]() |
Dáša Cortésová |
![]() |
Ivan Kraus |
![]() |
Miloslav Švandrlík |
![]() |
Jan Vodňanský |
![]() |
Josef Fousek |
![]() |
Plk. JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D. |
![]() |
Ladislav Gerendáš |
![]() |
Stanislav Motl |