Znáte to. Před těmi supermarkety jsou vozíky. Pro pohodlí a větší nákupy lidí.
Asi se to vyplatí provozovateli supermarketu. Když máte tak velký vozejk k dispozici, tak obvykle máte pocit, že jste málo nakoupili. Kromě toho se o něj můžete opřít.
Za jeho zapůjčení se ale platí. No, vlastně neplatí. (Ale platí. To ale nevidíte. To je v ceně zboží. Tam je ale tolik věcí, že toto je maličkost.) Tedy shodněme se, že za půjčení vozíku se neplatí. Musíte ale do něj vložit 5 nebo 10 Kč. Do takovýho strojku na vozíku. Pak se vám teprve uvolní k použití. Ty peníze se vám vrátí při „vozíkuvrácení“. Taky můžete ten vozík (za minci v něm vloženou) „prodat“ nově příchozímu.
Tomuto způsobu dávám přednost před tím automatickým – neosobním. „Nakupuji“ i „prodávám“. Lidem, ne automatu.
Potud je to ještě „normální“. (Jak snadno jsme si na tuto vymoženost zvykli.)

Dnes jsem se setkal s nenormálností v obchodě s vozíky.
Před dveřmi, které vědí, kdy se mají otevřít a kdy zavřít (kde jsou ty časy, že jsme se jim obdivovali v Praze na letišti), tedy před těmito dveřmi mladík vycházející s prázdným vozíkem. Já: „Za kolik mi ten vozík prodáte?“ „Za pět korun.“ Otevřel jsem peněženku. Tam pětikoruna není. Z drobných se pět korun nedá sestavit. Desetikorunová mince tam není. Sahám po druhé peněžence. Mladík mne přeruší: „To nechte být.“ Jsem překvapen. Mladík se nenechá přesvědčit. Trvá na tom, že mi ten vozík daruje.Buďto tak chvátal, nebo byl tak bohatej, nebo já už vypadám tak ubohej. Nevím.
V klidu a příjemně jsem nakoupil. Za 160.90 Kč. To víte, že takový nákup jsem snadno pobral. Ještě mi to pořádně nedošlo. Co se to vlastně stalo. Já už si na to zvyk’, že jsou na mě lidi hodný.
Vyjel jsem ven s prázdným vozíkem. Koukal jsem, komu bych ho „prodal“.
Skutečně jsem v tuto chvíli byl takovej padouch, že bych ho „prodal“ za 5 Kč.
Konečně proti mně paní. „Chcete ten vozík?“ „Ano, za kolik?“ V tu chvíli se to ve mně zlomilo a já řekl: „Jen tak. Za nic. Za poděkování.“
A teď jsem se ocitl v situaci toho kluka. Já ji musel přesvědčovat, co přesvědčovat, já ji musel uprosit, aby si ten vozejk vzala zadarmo. A to měla v ruce pětikorunu. Nevzal jsem si. Takový padouch přece jen nejsem.
Jakpak asi ten vozejk skončil? „Prodala“ ho ta paní a nebo ho dala taky zadarmo?
To nevím. Vím jen, že jsem se potěšil a pobavil.