Ondřej Suchý - Jiří Vlastník: MAGICKÁ LATERNA (a slepá kamera pana Wericha) (3)
Rubrika: Publicistika – J+O Suchý
| NĚKOLIK OHLÉDNUTÍ SCÉNÁRISTY Osobní vzpomínky Jána Roháče či Jiřího Šlitra v této knížce chybí - Ján Roháč zemřel v roce 1980 ve věku 48 let, Jiří Šlitr v roce 1969 ve věku 45 let. Hlavní režisér Laterny Alfréd Radok i její výtvarník, architekt Josef Svoboda, byli spoluautory sborníku statí Laterna magika, který v roce 1968 vyd  al Filmový ústav. Písemné svědectví o svém podílu na Laterně a svých bruselských zážitcích nám po sobě zanechal režisér Vladimír Svitáček. Zbývá nahlédnout do vzpomínek scénáristy Miloše Formana, který s režisérem Radokem spolupracoval už dříve jako jeho asistent na filmu Dědeček automobil. Poprvé se knižně o své vzpomínky podělil v polovině sedmdesátých let s filmovým kritikem a publicistou A. J. Liehmem, podruhé spolupracoval na své autobiografii se spisovatelem a scénáristou Janem Novákem. Stojí za to zalistovat v obou knížkách… „…V Bruselu slavila Laterna a celý pavilón nečekaný triumf,“ zaznamenává vyprávění Miloše Formana Liehm. „Líbily se dokonce i sovětské delegaci, která ochotně přimhouřila oči nad některými proviněními proti oficiálnímu vkusu, bohatě vyváženými politickým ziskem. Kromě toho se ukázalo, že Laterna, koncipovaná jako zcela nevýdělečná výstavní atrakce, může být podnik sakramentsky výdělečný. Příslušná místa zapomněla na svou původní nelibost a nařídila nejen přenést Laternu do Prahy, ale zároveň vyhovět zájmu, který se objevil v mnoha zemích. A naší skupině — Radok, Roháč, Svitáček, já a několik dalších — připadl úkol dát dohromady zájezdový exportní program. Jak jsem se k Laterně vůbec dostal? Vždycky jsem obdivoval Alfréda Radoka, a když jsem v roce 1956 stvořil filmový námět, zavolal jsem ho. Byl v té době zase jednou v nemilosti, a tak měl víc času. Sešli jsme se, seznámili. Strašně mi imponoval, doslova mě okouzlil, a když za čas dostal možnost dělat Dědečka automobila, pozval mě ke spolupráci na scénáři. Pod podmínkou, že to bude bez honoráře, jenom za mzdu druhého asistenta, protože honorář za scénář patřil podle smlouvy autoru knižní předlohy, spisovateli Adolfu Branaldovi. (…) Na práci na tomhle filmu skutečně rád vzpomínám. Tady jsem se vlastně teprve naučil, co člověk potřebuje znát z techniky a řemesla, když chce sám režírovat film. Když pak ministerstvo nabídlo Radokovi Laternu, pozval mě ke spolupráci znovu. A s Laternou jsem se v roce 1958 dostal do světa. Světová výstava byla ohromná škola, protože tam jsem na kousíčku země mohl vidět všechno, co bylo v mém oboru ve světě zajímavého k vidění, včetně Elly Fitzgerald, Harryho Bellafonta, choreografie Jeroma Robbinse. A navíc jsem mohl, díky triumfu Laterny, mluvit s lidmi jako třeba Walt Disney a spousta dalších. Alfréd Radok byl natolik geniální, že v době, kdy se muselo mluvit o ničem, přišel na to, jak o tom mluvit tak, že se na to dalo se zájmem koukat. Po úspěchu v Bruselu jsme byli sice rozehnáni a octli jsme se prakticky na dlažbě. Ale možná, že to bylo naše štěstí. Pracovat v Laterně bylo velice lákavé. Díky jí jsem se dostal poprvé za hranice, a kdyby nás byli nerozehnali, drželi jsme se Laterny i nadále a skončili bychom jako obchodní cestující. Styl nebo metoda, kterou jsem začal točit svůj první film, byla určitě reakcí na techniku Laterny magiky. Tam bylo několik projekcí, cinemaskop, jeviště, stereofonní hudba, taková vlastně kybernetická mašina, kterou bylo neustále třeba hlídat. Když jsem po tomhle vzal do ruky 16mm kameru, připadal jsem si, jako bych zhubl o 20 kilo…“ O tom, co následovalo po návratu našich umělců z Bruselu a jaký další osud čekal Laternu magiku, detailněji a působivěji popisuje Miloš Forman ve druhé knize, napsané s Janem Novákem: …Pro československou stranu a vládu nebylo nic cennějšího než úspěch v kapitalistické cizině, a tak Radok brzy po návratu dostal za Laternu magiku Státní cenu Klementa Gottwalda. Během celých padesátých let komunisti Radoka střídavě vynášeli a zatracovali, ale tentokrát ho okamžitě pověřili, aby vytvořil novou inscenaci Laterny magiky. Tentokrát to měla být více zábava a méně propaganda, protože o ni projevil zájem Londýn a jiní devizoví zákazníci. Radok se opět obrátil na Roháče, Svitáčka a na mě, abychom mu pomohli dát představení dohromady. Souhlasil jsem bez váhání. Byla-li první Laterna magika úchvatný divadelní experiment, druhé představení bylo ještě lepší. Jedna z částí pořadu volně sledovala rytmus venkovského života s přirozenými ohnisky, jako je narození, svatba a smrt, a prostředím byla Česká vysočina, kde Radok vyrůstal. Tato sekvence byla inspirována hudbou Bohuslava Martinů, který zemřel v exilu ve Švýcarsku v roce 1959. Nazývala se stejně jako hudební předloha Otvírání studánek. Scéna představovala interiér venkovské chalupy s několika kousky skutečného nábytku na jevišti a se zadní projekcí oken, obrázků a poliček na zdi. Dva tanečníci vběhli na jeviště, tančili milostný duet kolem postele a zároveň se zadní projekce zvětšovala. Chvíli trvalo, než si divák všiml, že okýnkem nakukují do místnosti tři hlavy. Milenci dál sváděli jeden druhého, ale velice brzy je vysoko přerostly ty posměšné, šklebící se, hrozivé grimasy. Přesně kvůli takovýmhle kouzlům chtěli lidé s Radokem spolupracovat, ačkoliv to byl člověk velice náročný, nervní a čas od času někoho pořádně seřval. Makali jsme dlouhé hodiny pod neustálým tlakem. (…) Těsně před předváděčkou pro nejvyšší představitele jsme museli udělat řadu velkých změn a předváděčka se kvůli tomu několikrát odložila. Už jsem se nemohl dočkat, až to poprvé spustíme před diváky. Věřil jsem, že se mi jako jednomu ze spoluautorů na mnoha stranách otevřou dveře. Předváděčka se nakonec pořádala ve výrobně kulis Národního divadla na Vinohradech, a když jsem tam přišel, hemžilo se to uvnitř hasiči, jako kdyby hořelo. Akorát mě mátlo, že se všichni tvářili tak povzneseně. Ani jsem se jich netroufal zeptat, co se děje. Zamířil jsem tedy do šaten a narazil tam na Radoka. „Co tam dělá ta brigáda hasičů?“ zeptal jsem se ho. „Jaká brigáda hasičů?“ podrážděně zareagoval Radok. „Jdi zpátky a pořádně se na ně podívej!“ Ukázalo se, že jde o maskované estébáky. Ochranka stranických papalášů se často vydávala za číšníky, uvaděče nebo požárníky, jenže tentokrát tam těch hasičů bylo nějak moc, což naznačovalo, že něco není v pořádku. Papaláši dávali přednost loveckým sportům a jen neradi trávili čas po divadlech. Černé tatry přivážely více a více mužů, jejichž jména jsem znal z novin a rádia, ale jejichž tváře jsem viděl poprvé. Vzpomínám si, že přišli různí záhadní hosté jako například ministr dopravy nebo ministr těžkého průmyslu. Místopředseda vlády Kopecký a jeho fámulus Štoll nakráčeli neohroženě do první řady. Ministr kultury Kahuda si sedl skromně několik řad za nimi. Sál se brzy naplnil odulými ksichty aparátčíků, mezi nimiž byli roztroušeni slavní zpěváci, veksláci, divadelní umělkyně, nóbl prostitutky a prostituti, herci s překrásnými přítelkyněmi, prostě smetánka socialistického světa. Celá Praha očekávala náš pořad s velkým napětím, takže člověk musel mít známosti, aby se tam dostal. Přisedl jsem si k ostrůvku pobledlých autorů a asistentů, když vtom se ke mně Radok otočil: „Hele, jděte to spustit, Miloši.“ Vydrápal jsem se na jeviště a v duchu Radokovi spílal, do čeho mě to zase namočil. Zamumlal jsem pár banálních vět, které byly přijaty s mrazivým nezájmem. Světla zhasla, opona šla nahoru. Celým hledištěm se rozhostilo ticho a bylo čím dál tíživější a tíživější. Nikdo se nezasmál jedinému vtipu. Nikdo se ani nepohnul. Zdálo se, že snad nikdo ani nedýchá. Všichni tam seděli jako sochy a já se začínal potit. Konečné představení skončilo. Jediný pár rukou se nezvedl k potlesku. Světla v sále se rozsvítila. Kopecký se Štollem v závěsu vyšel po schůdcích na jeviště a zahleděl se do sálu. Dlouho tam stál a beze slov pokyvoval hlavou směrem k Radokovi, jako by říkal: „Co jiného jsem od tebe mohl čekat." Pak si nás prstem přivolal všechny k sobě. Radok vyrazil v čele hloučku svých osobně vybraných spolupracovníků a my ostatní se pokoušeli za ním skrýt, což na prázdném jevišti samozřejmě nešlo, a tak jsme tam zůstali stát namačkaní na sebe a koukali se na špičky bot. K žádnému přímému střetu však nedošlo, protože Kopecký jako obvykle mluvil pouze ke svému nohsledovi. „Víš, Láďo, co jsme právě viděli? Co tohle představení bylo? Tak já ti to povím! Tohle je ten jejich židovský expresionismus, Láďo!“ Štoll zamyšleně přikyvoval. Byl to ošuntělý mužíček s brýlemi v černých obroučkách. Pořád vidím ty jeho dlouhé nohavice, po kterých si šlapal. Jak překračoval z nohy na nohu, pod kramflekem boty se vždycky ukázaly špinavé cucky ušouraných záložek. „Kdepak jsou naše elektrárny, Ladislave? Kde je ta nejnovější hydroelektrárna na Labi, kterou naši dělníci dokončili v předstihu. Já kdybych dělal takovýhle pořad, Láďo, já bych tu elektrárnu ukázal na prvním místě. A ukázal bych, jak se uvnitř točí všecky ty atomy. To bych ukázal já! A co nám ukázali tady soudruzi? Šmírující kluky! A víš, čí to byla muzika? Pana Martinů, Láďo! No ano! Pana Martinů! Toho emigranta, co se nechal pohřbít v kapitalistickým Švýcarsku!“ Kopecký držel své kázání do hluboké noci a já propotil košili. Když jsem se konečně dostal domů, vypil jsem několik litrů vody, vzal si pár acylpyrinů a zalezl do postele. Do rána jsem ale neusnul…“ Režisér Radok byl krátce po této předváděčce odvolán. Čekal od svých nejbližších spolupracovníků, že se ze solidarity k němu přidají. To se však nestalo. Miloš Forman vysvětluje: „Mně na Radokovi záleželo mnohem víc než na jeho představení, ale na takové romantické gesto jsem prostě neměl. Navěky bych pak dostal nálepku nebezpečného buřiče a na to jsme neměli dost odvahy ani já, ani Roháč se Svitáčkem. Myslím, že nám to Radok nikdy neodpustil…“ Dohra, která potkala Miloše Formana po několika následujících měsících, byla nečekaná. To když se objevil muž jménem Boris Michajlov. Forman popisuje události té doby: „Žil jsem tehdy v neustálém stresu a v podstatě veškerý svůj čas, když jsem zrovna nespal, jsem věnoval předělávání Radokova představení společně s Roháčem a Svitáčkem. Otvírání studánek muselo samozřejmě pryč, ale jinak jsme se snažili zachránit zbytek Radokovy práce. Domácí premiéru strana zrušila, ale zahraniční investoři byli ujištěni, že Laterna magika zahájí za tři měsíce v Londýně. Byl jsem pořád ještě notně sebraný z rozvodu, když si mě povolal k sobě do kanceláře nový ředitel Laterny magiky. (Tehdy se Miloš Forman rozváděl s Janou Brejchovou. Pozn.aut.) Nevěděl jsem o něm nic víc, než že je poloviční Rus a že se rád napije. Do funkce ho dosadili krátce před tím, než vyhodil Radoka. Jmenoval se Boris Michajlov, a jak jsem brzy zjistil, s ničím nedělal velké ciráty. „Soudruhu Formane," řekl. „Tohle je nyní politicky velice exponované pracoviště. Navrhuju ti, abys podal výpověď." Ztráta místa byla tou poslední věcí, kterou jsem v té době potřeboval, a tak jsem tam jen zůstal sklesle sedět. V životě jsem padáka nedostal, byl to pro mě veliký šok a v hlavě jsem měl jak vymeteno. „Žádnou výpověď nepodám, soudruhu řediteli," řekl jsem zatvrzele, ale rozechvělým hlasem. „Mám čistý svědomí." „To ale děláš chybu," zatvářil se Michajlov zlověstně. Nechal mě jít, ale brzy si mě zavolal znovu. „Soudruhu Formane, kde jsi byl sedmnáctého července loňského roku?" „Jak si to mám pamatovat?" „Tenhle den by sis ale pamatovat mohl." Jeho tón se mi vůbec nelíbil, a tak jsem důkladně zalistoval v paměti, abych přišel na to, co má v rukávu. „Vždyť to jsem ani nebyl v Praze. V červenci jsem byl v Bruselu." „Ano, správně." „Copak já vím, co jsem dělal? Už je to půl roku.“ Podíval se na stůl, kde měl nějaký papír. „Říká ti něco jméno Ella Fitzgeraldová?“ Ukázalo se, že Michajlov má přesný soupis všech mých návštěv amerického pavilonu v Bruselu. Měl přehled o všem, co jsem na Expu dělal. Mé pohyby se jevily jako politicky velice nespolehlivé a já jako člověk, který poklonkuje před Západem. Někdo mě musel v Bruselu pečlivě sledovat, aniž jsem o tom věděl. Byl jsem v pasti a nemělo smysl to dál protahovat, jenže celý můj život byl tím pádem v troskách, takže mi bylo všecko fuk. „Můžete mě vyhodit, ale já vám to usnadňovat nebudu,“ řekl jsem vzpurně. „To není rozumný,“ zavrtěl hlavou Michajlov. Za pár dní mě kádrovák divadla, soudruh Pokorný, propustil. „ Jseš, soudruhu, politicky nespolehlivý,“ řekl mi na rozloučenou. Krátce po mně museli odejít i Svitáček a Roháč, takže z autorů druhého představení nezůstal v Laterně nikdo. Proslýchalo se, že celé představení bude přepsáno, aby bylo politicky košer, a já byl přesvědčen, že v něm z naší práce nezůstane nic, ale velice jsem se spletl. Ta „podstatná“ úprava byla nakonec takřka neznatelná. Člověk musel znát celý scénář nazpaměť, aby si uvědomil, že tu a tam byla přepsána věta, tamhle chyběl kousek scény, tady metafora. Jediné zásadní změny však doznal pouze program, kde se objevila nová jména autorů. Vévodil jim sám Boris Michajlov, takže teď mi to konečně celé došlo. Michajlov nás postupně všechny vyházel, aby se on a jeho političtí kumpáni dostali k našim tantiémám. Představení běželo v Praze řadu let a vydělalo novým „autorům“ spousty peněz. Zřejmě by mi nechutné detaily Michajlovovy strategie zůstaly navěky utajeny, kdyby mě jednou časně zrána neprobudilo plaché zaklepání na dveře. Bylo to pár týdnů nato, co mě vyhodili. Za oknem se chystalo k rozbřesku a za dveřmi kdosi hlasitě vzlykal. (…) Za dveřmi se komíhal můj bývalý asistent z Laterny magiky. Byl rozcuchaný, táhlo to z něho, přerývavě dýchal a popotahoval. Zhroutil se na židli a lapal po dechu. Znal jsem ho už od Štěňat, kde pracoval jako asistent produkce. (Štěňata byla filmová veselohra, k níž Forman napsal námět a byl spoluautorem scénáře. Pozn.aut.) Později mě poprosil, jestli bych mu nepomohl sehnat místo, a já ho přetáhl k sobě do Laterny. Rád jsem mu pomohl, protože měl na krku ženu a děti, a on mi ten dobrý skutek každý den oplácel. Byl spolehlivý, měl ve věcech pořádek a nadšeně vykonával i ty nejnudnější úřednické povinnosti, jenže teď bylo pět ráno a já ho neviděl, co jsem z divadla odešel. „Proboha! Copak tě taky vyrazili?“ zeptal jsem se. „Ty kurvy!“ zamumlal. „Svině!“ „Hele, svět se nezboří.“ „Jenže ty nevíš, k čemu mě ty svině donutily.“ A přiznal se, že ho Michajlov vyzval, aby mu na mě sepsal, co všechno jsem dělal v Bruselu. Nejdřív odmítl, ale pak přišel domů, kouknul na ženu a své dvě děti, zamkl se v pokoji a napsal všechno, na co si v souvislosti se mnou vzpomněl. Měl sloní paměť, takže to zřejmě sepisoval až do rána.“ Vraťme se nyní ještě jednou ke knížce A.J.Liehma. Ve vlastním komentáři, provázejícím vyprávění Miloše Formana, popsal Liehm Borise Michajlova následovně. A navrch zaznamenal ještě šokující smutnou událost, v níž se stal aktérem jeden z někdejších spolutvůrců Laterny magiky: „…Borise Michajlova jsem dobře znal. Když jsem po sérii vyhazovů z let 1949-50 přistál nakonec jako vojín základní služby v nakladatelství Naše vojsko, objevil se tam jednoho dne Boris Michajlov. Vědělo se o něm, že přišel odkudsi hodně shora, že má velké styky, že je napůl, ne-li docela Rus, že měl nějaký tajemný průšvih, a proto píše knihu o Číně. Pak mi zmizel z očí, aby se v průběhu let vždy střídavě objevoval v důležité funkci v oblasti kultury, a zase mizel v zemi nikoho. To už se ovšem vědělo, že Michajlov je jedním z hlavních spolupracovníků sovětské tajné policie, působících uvnitř československé kulturní fronty. Jeho střídavé pády a vzestupy měly jen málo společného s jeho schopnostmi a talentem - ostatně neprokazatelnými a nikdy neprokázanými - a závisely téměř výlučně na tom, jak se pohybovaly misky vah, na nichž seděl a které neměly s českou kulturou pranic společného. Tak, jako se objevil v Laterně magice ve chvíli, kdy se zdálo, že vítězně vyrazí do světa, objevil se i v československém filmu v době jeho zahraničních úspěchů, ve štábu mezinárodních festivalů a soutěží. A tak podobně. Tohle spojení tu bylo vždycky. Že přitom nevyšel nikdy naprázdno, se rozumí samo sebou. Ale o tom lidé jako Václav Kopecký dobře věděli. Celá jejich politická a kádrová praxe stála na principu, který ostatně zdědili po všech policiích světa: Spolehnutí je jenom na ty, na které něco víme, kteří nemají čisté svědomí. Kdo nevyužije příležitosti a nekrade, nepodvádí, nezneužívá moci, je a priori podezřelý. A nebezpečný. Takoví lidé jsou dokonce schopní se vzbouřit. Ti druzí ne. Když to na ně praskne, nebo když se miska vah pohne nežádoucím směrem, zmizí v propadlišti. Ale vždycky se znovu vynoří, protože jejich věrnost je naprostá a jako taková zcela nepostradatelná. Nemají než ji, a ti, kteří jimi vládnou, nemají než je. Osmašedesátý rok byl Borisi Michajlovovi víc než nepříznivý. Ale s normalizací se opět - po kolikáté už - vrátil i on. Bojím se však, že už hodně pil a tak nesplnil naděje kdysi v něj kladené. Jenže lidské osudy bývají poznamenány zlou ironií. Ve chvíli, kdy na českou kulturu dopadala po sovětské okupaci rána za ranou, neotevřely se jednou ráno dveře ateliéru jednoho ze spolutvůrců věhlasu Laterny magiky. Jeho žena, herečka, jejíž jméno je rovněž nerozlučně spjato s prvními trumfy Laterny, ucítila plyn. Když vypáčili dveře, našli už jenom dva mrtvé. Jiřího Šlitra a osmnáctiletou dceru Borise Michajlova. Dala mu do vína barbituricum, když usnul, pustila plyn, a z jakési podivné, zvrácené touhy po odmítavé publicitě toho vztahu zabila jeho i sebe…“ Budiž zde Liehmův text upřesněn: Šlitrova životní partnerka, o níž se v závěru zmiňuje, byla Sylva Daníčková. Čtyřicet let po premiéře Laterny magiky v Bruselu vyšla v pražském nakladatelství Formát, kniha s podtitulem „Tragická úmrtí ve světle nových skutečností“, věnované předčasným odchodům tří Jiří - zpěváka Jiřího Schelingera, herce Jiřího Hrzána a muzikanta, výtvarníka, zpěváka a komika Jiřího Šlitra. Podle pramenů ze scénářů dokumentů ostravské televize ji uspořádal za spolupráce tvůrců televizního cyklu Nevyjasněná úmrtí Michal Zítko. V kapitole Jak to bylo doopravdy? v části věnované Jiřímu Šlitrovi, se zde dostal ke slovu – stejně jako v televizním dokumentu - Boris Michajlov. Zpracovatel jeho vyjádření k Šlitrovu úmrtí, Michal Zítko, před Michajlovovu zpověď napsal: „Nemá asi cenu celou situaci komentovat. Dejme slovo přímo jemu, protože právě toho se mu příliš nedostávalo…“ Tak tedy – slovo má Boris Michajlov: „A. J. Liehm vydal u Škvoreckých knihu ,Miloš Forman Story'. V té knize o mě píše jako o náčelníku NKVD pro českou kulturu a charakterizuje mě jako starého opilce a sexuálního maniaka. Pro Liehma bylo vše jasné: Jmenuje se Boris Michajlov, je to jasnej Rus, a když je to Rus, tak je to agent NKVD, a když je to agent NKVD, tak ovlivňuje úplně všechno - vznikla ta nejabsurdnější story mého života. On tam dokonce napsal, že jsem byl tak zvrácenej, že jsem poslal svou dceru, aby Šlitra zavraždila... Můj otec byl Angličan a chtěl mě po válce odvézt do Anglie. Nakonec jsem neodjel, protože byla moje maminka nemocná. Když zahynula moje dcera Jitka se Šlitrem, za tři dny nato zemřela moje matka. Měl jsem z toho obrovský šok, protože jsem nic z toho netušil. Jméno Michajlov mám po svém nevlastním otci, nechali mě přejmenovat, když se maminka znovu vdala. Mně bylo asi šest let. V celé té tragédii pro mě nebyla žádná logika. Já jsem ani nevěděl, že Jitka navázala se Šlitrem vztah... Šlitra jsem si velice vážil a taky jsem v roce 1968 napsal Dubčekovi, že on byl první, kdo vystoupil proti rejdění estébáků v Laterně magice, za vídeňského zájezdu otevřeně vystoupil proti estébákovi, který tam s námi jel. Potom oba dva se Sylvou Daníčkovou dali výpověď, když se ukázalo, jak moc ublížili Radokovi, který už nemohl odjet s Laternou do Londýna. O těch Vánocích za mnou přišla Jitka 25. prosince - ona žila s mojí bývalou manželkou, ani se nejmenovala Michajlová, nýbrž Maxová. Přišla a vypadala šťastná, ona byla nesmírně vtipná, měla dar vnímat život z té lepší stránky, dovedla se ze všeho radovat. Já jsem věděl, že Semafor obdivuje, že tam chodí s kamarádkou a že nevynechají ani jedno představení. Ale nikdy by mě nenapadlo, že k něčemu takovému může dojít - že by po ní Šlitr vyjel. Ona byla naivní, asi jí to imponovalo. Vůbec se nedalo vycítit, že by měla nějaké chmurné myšlenky - o tom se taky mluvilo, že to byla sebevražda a Šlitra že vzala s sebou. To je absurdní a je to naprostý nesmysl. Pro mě to byl strašnej šok. A musím přiznat, že jsem si nejdřív myslel - to byl můj první dojem - že je to vlastně msta na mně, že to udělali estébáci a že to byla vražda. Když jsem se pak o to začal zajímat, tak jsem měl spoustu anonymních výhružných telefonátů: nech ty mrtvé být, nešťourej do toho. Věřil jsem tomu, že to byli gangsteři - jako když se vyhrožuje: Zabijeme ti děti. Tak nějak jsem to pociťoval. To by byl ale útok i proti Šlitrovi. Někdo by musel vědět, že tam jsou. Když jsem o tom později přemýšlel, došel jsem k názoru, že i tohle je nesmysl. Kdo by o tom věděl a kdo by o to měl zájem? Byl to plyn a bylo to neštěstí. Nikdy jsem v té záležitosti nebyl vyšetřován, nikdo se mě nikdy na nic neptal. Ani mi neohlásili její smrt, věděl jsem jen to, co mi řekla moje bývalá žena. Vyplynulo z toho všeho, že se tam vypnulo nějaké plynové topení a pak se snad znovu zapnulo. Tak mě zajímalo, jestli se to vypnulo v celém domě, to by přece šlo zjistit. Držel jsem se ale zpátky, neměl jsem žádné prostředky zjistit to, nesetkal jsem se s nikým z vyšetřovacího týmu. Říkal jsem si, že třeba byl přívod na chodbě, takže to mohl udělat někdo zvenčí... Mě v životě nenapadlo, že by se to mohlo stát...“ Michal Zítko za touto sugestivní výpovědí Borise Michajlova mimo jiné dodává: „Přívrženců i odpůrců obou teorií je mnoho. Jedním z nejznámějších zastánců Jitčiny sebevraždy je Ferdinand Havlík, který jako jeden z mála vyvrací teorii o nešťastné náhodě při Jiřího smrti. Domnívá se, že Jitka neunesla vědomí, že ji Šlitr opustí a že tak skončí vztah, který brala vážně. Setkání v ateliéru bylo prý jejich rozloučením – a ona to věděla…“ Tolik skládanka nešťastného příběhu, který se odehrál na pozadí bruselského zázraku zvaného Laterna magika. KONEC |
(Snímky Ivana Soeldnera a Ivana Englicha v knížce nejsou,
ostatní – z archivu Ondřeje Suchého – v knížce jsou.)
Copyright © z archívu Ondřeje Suchého
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 03. 12. 2008.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Zdeněk Pošíval |
 |
Jiří Menzel |
 |
Vladimír Just |
 |
Jitka Molavcová |
 |
Jaroslav Vízner |
 |
Ladislav Gerendáš |
 |
Josef Fousek |
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |