Josef Čermák: "Václav" v Torontu
Rubrika: Publicistika – Zajímavosti
Generální konzulát České republiky v Torontu nás v listopadu potěšil dvěma dárky: uvedením na trh anglické verze poslední (zatím) knihy Josefa Škvoreckého Obyčejné životy, skvěle přeložené Paul Wilsonem, v Munkově mezinárodním centru na Torontské univerzitě; a o dva týdny později, 17.listopadu, nejlepším českým filmem roku 2007, Václav, v Innis Town Hall. Propagační materiál uvádí hrdinu filmu, Václava ( a myslím, že s notnou dávkou vynalézavosti a slovní hravosti je možno Václava vidět jako hrdinu, obětního, tragického hrdinu, "citlivého, vnímavého dobráka s klukovskou duší a hlavou plnou milých lumpáren", i když je daleko snazší vidět ho - jak ho vidí jeho sousedi - jako "místního šaška, hlupáka a problematického nezvladatelného kluka". Václav zvoře, na co sáhne. A co nezvoře sám, zvořou za něj okolnosti. Má nesmírně hodnou maminku (hraje ji Emília Vášaryová - a hraje ji tak, že se mi na dlouho vtiskla do paměti; na Šanghajském mezinárodním festivalu získala cenu jako nejlepší herečka), a snad jenom tak hodná maminka - a i pro ni to někdy bylo moc - se dokáže denně dívat na své dospělé dítě konzumovat potravu stylem jeskynního člověka, kterému se zalíbilo v lžíci jako jediném užitečném příborovém instrumentu. Daleko menší pochopení pro Václavovo značně výstřední chování projevoval jeho bratr František, který mu záviděl lásku maminky a nakonec se oba bratři střetli o lásku Františkovy milenky Lídy - masturbační scéna mezi Lídou a Václavem nepochybně patří k nejoriginálnějším záběrům. František Václava strašně zbil a Václav na Františka vystřelil - jak maminka později argumentovala - netrefil se, protože nechtěl; jinak by se trefil, nikdy neminul. Václava odsoudili, ale po čtyřech měsících a několika dnech byl prezidentem omilostněn. Popagační materiál diváky vyzývá, aby si představili českou vesnici a v ní žijícího Dustina Hoffmana a jeho bratra, ne tak empatického jako Tom Cruis. Představit si českou vesnici nebylo obtížné, alespoň ne vesnici v její družstevní (komunistické) fázi, ale s Dustinem Hoffmanem a Tomem Cruisem mi to nějak nešlo. Ale o to se film ani nepokoušel. Pro mne to byl především nevšední příběh mateřské lásky, onoho nejzákladnějšího ze vztahů mezi všemi živočichy. Příběh, inspirovaný skutečnými událostmi, z nichž Marek Epstein a Jiří Vejdělek (který film režíroval) vytvořili text, který byl právem vybrán jako nejlepší scénář na Šanghajském mezinárodním festivalu. Ale cenu za nejlepší mužský výkon by si bohatě zasloužil i představitel Václava, Ivan Trojan, v jedné z nejobtížnějších rolí, které jsem kdy na plátně viděl. Jestliže ostatní role (František Jana Budy, předseda Jiřího Lábuse a Lída Soni Norisové) postrádají dramatičnost rolí Václava a maminky, jejich představitelé vytvořili živelné postavy, bez nichž by příběh vyzněl ploše. Nevím, do jaké míry platí i o tomto filmu zamyšlení torontského filmového kritika Ricka Groena nad českým charakterem v jeho posudku o filmu Divided We Fall: "Neznám úplně totožnou vnímavost, úplně totožný světový názor. Spojuji to s Čechy - poněvadž mezi Čechy jsem se s tím setkal nejčastěji - ve skvělém románu Jaroslava Haška Dobrý voják Švejk, v Menzlově...filmu Ostře sledované vlaky, a znovu v Oskarem odměněném filmu Jana Svěráka, Kolja. Co vlastně je tato vnímavost? Jednou složkou, která přechází z mírné ironie do otevřené satiry, je komičnost, ale současně je tu i bohatá žíla laskavého humanizmu, poznamenaného akutním uvědoměním si lidských slabostí a následnou averzí k drastickým závěrům. Všichni protivníci mají nějakou vadu. Jejich hrdinství je v nejlepším případě pasivní, praktikované v ovzduší mravního relativizmu a ve sféře bohaté absurdnostmi - nepřekvapuje, že období válek - horkých nebo studených - je oblíbeným prostředím." Ale nezní to úplně cize. |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 01. 12. 2008.