Josef Čermák: Dr. Vladimír M. Kabeš - člověk z nejpěknějších
Rubrika: Publicistika – O slavných lidech
| Narodil se v Praze 6. ledna 1918 (tedy vrstevník Československé republiky) a zemřel ve Washingtonu 11. dubna 2009 ve věku 91 let. Jeho otec (právník jako Vladimír, humanista a vlastenec) založil později slavnou automobilku celostátního významu, Aero, a po narození Vladimíra se rozhodl podnikat i v oboru letectví. Jeho maminka byla jedním z pilířů pražské společnosti. Jablko nepadlo daleko od stromu.  Po promoci na právnické fakultě Univerzity Karlovy přišla zkušebná v továrně, kde - jak uvádí autor zdravice k Vladimírovým 80. narozeninám, Ing. Karel Jičínský, v časopise Aero car clubu Aerovkář, v roce 1998 - " i vypeskování od zkušených zaměstnanců jistě patřilo k Vaší zkušené a přineslo něco k Vašim učednickým létům, čeho jste nikdy nemusil litovat... Také jste prý nebyl svým otcem jako jedináček nijak rozmazlován - spíše naopak." Po zkušené v továrně se Vladimír stal tajemníkem a pak prokuristou firmy, tedy spojkou mezi závodem a šéfem. Ačkoliv se během nacistické okupace otec i syn chovali jako vzorní vlastenci, po roce 1945 nebylo - jak uvádí Karel Jičínský - ani pro jednoho ani pro druhého v znárodněné firmě místa a firma Aero, ačkoliv "její zaměstnanci připravili během války dva skvělé modely automobilů, byla přes veškeré úsilí vyřazena z leteckého a automobilového průmyslu." Otec zemřel a syn se v červenci 1948 vydal na "procházku přes kopečky". Příští dva roky strávil v Německu v americké okupační zóně, v listopadu 1950 se vylodil v New Yorku a na Nový rok 1951 se s rodinou usadil ve Washingronu, kde se jednu chvíli rozhodoval mezi studiem a nabídkou k účasti na dovozu evropských sportovních automobilů. Tehdy - jak Vladimír říká - "se to zdálo být bezvýhlednou utopií a já si nemohl dovolit sebemenší riziko". Zvolil studia a za dva roky na George Washington University získal kvalifikaci pro americkou právní činnost. Zvolil správně? Po letech napsal: "Za několik let byla Amerika zaplavena evropskými vozy a Volkswagen vyplnil napřed mezeru levného vozu pro studenty, pak potřebu druhého vozu v rodinách všech vrstev. Kdo ví, zda jsem se tenkrát ve svém odhadu nezmýlil? Ale víme, co se stalo Lotově ženě - koukat se zpět se nevyplácí, hlavně ne, když jde o budování nové existence z ničeho." Ať jakkoliv, Vladimír se neztratil: právě se tvořící Mezinárodní právnická komise, se sídlem v Haagu, mu nabídla zastupování mezi nevládními organizacemi v Hospodářské radě Spojených Národů (Vladimír mluvil perfektně anglicky, francouzsky, německy a ovšem česky) a měl pasivní znalost ruštiny, španělštiny a italštiny). To bylo v roce 1854 - a v roce 1966 se stal předsedou světové střešní skupiny Komise a nejstarším nepřetržitě sloužícím delegátem v hlavním sídle Spojených Národů v New Yorku. V roce 1955 strávil nějaký čas v Athénách a v roce 1959 v Dillí organizováním kongresů Komise a pak přijal - na dva roky - funkci zástupce generálního sekretáře v novém sídle v Ženevě. Zůstal v Ženevě 24 let - s odskokem do Zaire, kde působil rok jako ústavní poradce ministerského předsedy, a dvouročním odskokem do Curychu. V roce 1972 ještě jednou změnil zaměření své práce: stal se generálním sekretářem mezinárodní turistické organizace AIT, specializované na usnadnění světového motorizmu, čímž se - jak řekl - vrátil "do světa motorů". Jeho nová funkce mu rovněž umožnila navázat spolupráci se zeměmi tehdy za železnou oponou a - také s aerovkáři... V pozoruhodné studii psané v říjnu 1988 Vladimír analyzuje politické uspořádání střední Evropy v minulosti i současnosti a vyhmatává (v říjnu 1988) skutečnost, že "už se nepovažuje za zaručené, že Sověti nikdy nepřipustí ani nejmenší zásah do jejich vlády nad většinou střední Evropy". Vladimír měl přátele snad po celém světě. Rozhodně je měl v Kanadě a hlavně v Torontu. V Kanadě měl a dosud má bratrance, Matěje Blechu. V Torontu žije řada přátel, kteří ho znali ještě z Prahy: Hana Pelnářová, Maria Hanušová, Dagmar Rydlová a v mládí jeden z nejbližších, ing. Vladimír Kavan. Oba Vladimíři byli v Praze (s třemi dalšími) členy výlučné skupiny zvané molekuly, kteří každý rok na Kabešově zámečku (nemýlím-li se někde u Tábora) pořádali své vlastní "olympijské hry". Už zbyl jen jeden... Ale Vladimír Kabeš má v Torontu blízkého přítele z daleko mladší generace, s kterým se několik let alespoň jednou týdně scházel ve Washingtonu na pivo: Richarda Krpače, Generálního konzula ČR v Torontu, tehdy pracovníka českého velvyslanectví ve Washingtonu. Když se před několika měsíci Vladimír Kabeš se svou paní Otylií (která za sebou také zanechá znatelnou a hrdou stopu) vraceli z návštěvy v Praze, setkal se v hotelu u torontského letiště s Richardem a krásně (i když věděli, že je to naposled) si popovídali. Paní Otylii, jejich dětem i vnučce, na niž byl dědeček zvlášť pyšný, poněvadž (ačkoliv dokončuje práva na Havardu) je českou vlastenkou, vyslovujeme upřímnou soustrast |
Copyright ©
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 06. 05. 2009.
