Luděk Ťopka: Piniperdus piniperda

Rubrika: Literatura – Povídky

Vyprávěnky pana Ťopky  (43)

Piniperdus piniperda

Sedím na hromadě borové kulatiny složené u cesty za Sychrovským rybníkem a odpočívám znaveným nohám po několikahodinové šoulačce v brdských lesích. Nade mnou blankytné srpnové nebe a kolem zelené ticho přerušované jen občas pípnutím nějakého ptáčka. Je horko a ani ti opeřenci nevyvíjejí žádnou velkou aktivitu. Mám sucho v hrdle a svíravá žízeň nutí trochu je svlažit.
Sehnu se k tlumoku pro termosku se studeným čajem, když tu vidím, jak kolem něho pospíchá malý, strakatý a čiperný příslušník toho bezbřehého hmyzího moře. Pohybuje se trhavě, uhání tryskem, zastaví se zahýbe anténkami, zase se rozběhne na kmitajících nožkách, prozkoumá kousek trouchnivějící kůry a opět vyrazí, aby nakonec zajel pod ležící kládu. Hledím na to místečko kde zmizel, a v úžasu si uvědomím, kdy jsem toho tvorečka viděl poprvé a naposledy. Bože, vždyť je to letos právě pětapadesát let! Zavřu oči a v duchu všechno znovu vidím.
Bylo léto roku 1948, prázdniny a spousta času na koupání, na výlety, na rybaření a hlavně na milovaný les. Z Trutnova přijel domů na prázdniny kamarád Ríša. Studoval tam na lesnické škole, což jsem mu to tak trochu záviděl. Znali jsme se už od základní školy, a tak jsme celý červenec trávili téměř pořád spolu. Jenže pak jsme se museli na čas rozloučit.
Ríša měl totiž v Železných horách, ve vsi Skryje nedaleko Golčova Jeníkova, bohatého strýce, statkáře, který měl v pachtu pěkný kus revíru, tehdy dost bohatě zazvěřeného. Nastal druhý měsíc prázdnin a Ríša tam odjel, jako každoročně, na dvoutýdenní návštěvu. Tentokrát však s velkým očekáváním. Měl si střelit svého prvního srnce. I když jsem mu to upřímně přál, mrzelo mne, že jsem najednou byl všude sám, na rybách, na plovárně i v lese.
Kamarád nebyl pryč ještě ani tři dny, když mi došla pohlednice z Golčova Jeníkova s pozdravem, ale hlavně s pozváním na strýcův statek. Slíbil jsem a ujistil rodiče o svém naprosto vzorném chování a mravech a o den později jsem odjel. Přivítání bylo srdečné, strýček se ukázal jako milý a laskavý člověk a ujistil mne, že u nich mohu zůstat po celou dobu Ríšova pobytu, samozřejmě se stravou, což byla v té době, tři roky po válce, nabídka nesmírně vzácná.
A tak už následující den jsme časně ráno vyrazili do lesa na místo, kde údajně ten srnec vycházel. Strávili jsme tam celé hodiny, viděli mnoho pěkných kusů, ale ten vidláček nikde. Chodili jsme tam samozřejmě hlavně večer, ale pořád nic. Jen dvakrát jsme ho zahlédli na pasece mým ruským triedrem na dobrých sto metrů, ale vždy vyčníval z trávy jen jeho krk s hlavou a těmi vidličkami.
Uplynul první týden. Snažili jsme se, abychom si pobyt alespoň trochu zasloužili, a tak jsme přes den přiložili ruce k práci, které bylo v hospodářství víc než dost. Den tak vždy uběhl rychleji a my se mohli večer vydat na své místo „V Borovinách“. Stála tam zánovní kazatelna, z níž byl dokonalý výhled na holinu po loňské těžbě dřeva i na cestu v obou směrech.
Osmý den, byla to neděle, nebyla pro nás na statku žádná práce, a proto jsme se vydali do Borovin už kolem šesté. Byl pěkný a teplý letní podvečer, a tak jsme se na chvíli posadili na pařezy na té nové pasece. Řeč se tentokrát netočila kolem zvěře ale kolem zbraní. Richard dr-žel na klíně strýcovu kulovnici, přepažbenou vojenskou pušku německé armády a snil o tom, jak si jednou pořídí winchestrovku, kterou mají ve škole v Trutnově a kterou při hodinách střelby trefil běžící figuru kance šestkrát z deseti ran. Já jsem se mu na oplátku pochlubil, jak jsem loni na Rýznburku střílel z lesmistrovy kulovnice vyrobené v ruské Tule, jaká je to přesná zbraň a jak jsem s ní na sto kroků s naprostou jistotou trefoval půlmetrový terč. Tak jsme se navzájem přesvědčovali o svém střeleckém umění, až najednou cítím, že mi něco leze po lýtku. Vyskočil jsem a z levé nohavice mi vypadl podivný velký mravenec se strakatým zadečkem. Hrome, takový kus, ještě že mne nekousl! Ríša se zasmál, toho vetřelce lapil a ihned určil.
„To není mravenec, ale pestrokrovečník mravenčí. Nemá s mravenci, kromě podoby, nic společného. Je to brouk a má srandovní latinský název Piniperdus piniperda.“
„Opravdu“, souhlasím „zní to legračně.“
„Ale logicky. Žije v borovým lese a borovice je latinsky pinus, ne?“
„Hm“, pochybuji, „a je to vůbec název podle Linného?“
Odpovědi se mi už ale nedostalo, protože kamarád se zvedl: „Pojď, je čas!“, a namířil si to ke kazatelně. Vyšplhali jsme po žebříku a usadili se vedle sebe.Trochu se ochladilo a zleva na nás dýchl slabý boční vánek. Naštěstí, protože kdyby vanul zprava, měli bychom špatný vítr.
Seděli jsme už nějakých čtyřicet minut, když jsem na své straně zahlédl, jak z nízkého podrostu vystoupily na cestu dvě srny a nečekaně po nich i náš srnec, kterého jsme ale čekali přímo před námi na pasece! Srny si sem tam uškubly kousek trávy a pomalu se od nás vzdalovaly, on ale zůstal stát a opatrně jistil. Rychle upozorňuji Ríšu loktem a nabízím mu výměnu místa. Ten vteřinu zaváhá a pak zašeptá:
„To ne, to bychom ho zradili. Na, střel si ho ty!“ a podává mi zbraň.
„Co blázn효“ syknu, „ten je tvůj a já nemám ani oprávnění. A co by tomu řekl strejda. Pojď na moje místo, rychle!“
„Už jsem řek, nemluv a pal, já se k srnci ještě dostanu, ale ty možná už nikdy! A strejda to nemusí vědět.“
V tu chvíli padnou všechny moje námitky a ozve se volání předků. Rázem je ze mně lovec a mám flintu na líci. Srnec se sklonil, klidně bere paši a stojí krasopisně levým bokem ke mně jako na střelnici. Zamířím tam, kam mne to učil pan nadlesní Serjogin, a prásk, střela je venku. Srnec odskočil, stačil ještě tři kroky a klesl.
Držel jsem ten vojenský kvér nevěřícně ještě několik sekund, až mi ho kamarád zlehka vzal z rukou a vyhodil prázdnou nábojnici:
„Gratuluju nám oběma k prvnímu srnci. Tobě k opravdovému, sobě k oficiálnímu!“
„Richarde, kamaráde, tohle ti nikdy nezapomenu“, vypravil jsem ze sebe se staženým hrdlem, „moc děkuju !“
Počkali jsme asi deset, patnáct minut, slezli z kazatelny a došli k mému prvnímu úlovku. Srnec dostal do svíráku poslední hryz, Ríša mi podal zálomek a pak zase já jemu, kus jsme vyvrhli a odnesli šťastně svůj úlomek domů.O myslivecké právo jsme se podělili, společně jsme ho snědli. Strejda se pravdu nedověděl a všechno zůstalo naším tajemstvím až do dnešního dne, kdy jsem to napsal.
Kamarád Ríša si je však již před deseti lety vzal s sebou do toho věčného revíru bez hranic spolu se záhadou, jak přišel tenkrát na ten „srandovní latinskej název“. A já tohle všechno prozradil jen proto, že mi to připomněl ten malý brouček, který se sice správně latinsky nazývá Thanasimus formicarius L., ale pro mne bude stále jen tím piniperdou. Přeji vám také tak dobré kamarády, jako byl ten můj, Ríša Seifert. 

Pokračování...
Předcházející díly najdete zde

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Aleš Böhm, www.alesbem.estranky.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 19. 01. 2009.