Jiří Suchý: Úsměvy

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý

Jedna taková píseň, kterou už si dávno nikdo nezpívá, jen já občas, praví:

Usměj se na mne
A já budu asi
Náhodně chodce líbat
Na čelo
Všem učesaným
Budu cuchat vlasy
A zpívat jim jak je mi
Veselo

Úsměv musí být zřejmě velmi mocná záležitost, když dokáže s člověkem takhle zamávat.
Co je to vlastně úsměv? Dalo by se říct, že úsměv je grimasa, kterou člověk nasazuje v okamžiku, kdy je mu fajn? Dalo by se to říct, ale byla by to pěkná pitomost. Pěkná, ale pitomost. Úsměv totiž není jenom grimasa, i když ano, rty se nám jaksi roztáhnou, jejich koutky se lehce po­zvednou, oči přimhouří, tváře se rozšíří - (teď si připadám, jako kdybych popisoval Číňana) - zkrátka jakási grimasa tuje, ale úsměv je ještě něco navíc. Dokonce bych řekl, že ta grimasa už je jen jakejsi přívažek. Jako když řezník se nechá vidět: Milostpaní, tady jsem přihodil k tomu ho­vězímu kližku.
Podstatná část úsměvu se totiž odehrává někde uvnitř člověka. Oči nám to prozrazují. Oko je, jak známo, do duše okno - alespoň naše babičky to tvrdí dodnes - a tím okem můžeme zpozoro­vat, že duše se při úsměvu přímo tetelí štěstím. A úsměv ve tváři je tady už jen proto, aby všichni okolo vás viděli, že jste šťastnej. Je to vlastně ja­kási manifestace štěstí.

     

A teď se nám vlastně začnou věci komplikovat. Plno lidí totiž manifestuje úsměvem svoje štěstí, které ve skutečnosti nevlastní. To jsou například takové ty společenské úsměvy - dva se hádají, leč přijde návštěva, a tak se tedy začnou usmívat. A usmívají se tak dlouho, dokud návštěva neode­jde, a pak to začne nanovo. Tenhle druh úsměvů se ovšem dá rozpoznat a zkušenýho tím neoblaf­neš. Rty sice mívají tu správnou polohu - koutky jsou nahoře, ale v očích to není.
Protože oko - do duše okno, jak to dodnes tvrdí naše babičky.
Mezi neupřímné úsměvy je nutno počítat taky ty úsměvy, které rozdávají lidé potřebující se někomu zavděčit. Podřízený se mnohdy usmívá na šéfa takovým tím zvláštním kulantním úsmě­vem, kterej jako by říkal: Rád pro vás třeba sko­čím do ohně, jen račte tady něco zapálit, cokoliv, třeba tenhle tébich...
To je úsměv za účelem povýšení, nebo zvýšení gáže, případně za účelem získání ztracené přízně, a vizuálně je to jeden z nejpitomějších úsměvů, jaký je homo sapiens schopen vyloudit.
Protějšek tomuto úsměvu tvoří úsměv blaho­sklonný - šéf jím odměňuje podřízeného a zá­roveň tím dává na vědomost, že je taky jenom člověk.
Ani jeden z vyjmenovaných úsměvů ovšem není schopen způsobit, aby člověk líbal na čelo náhod­né chodce a cuchal jim vlasy, jak se o tom zpívá v té písni. Autor měl na mysli zřejmě jeden velmi specifický druh úsměvu: úsměv dívčí.

      

Dívčí úsměv může být sice rovněž vypočítavý, po­dobně jako ten úsměv podřízeného, ale zajímavá věc - holkám to nějak vždycky spíš projde. Ta dívčí tvář je totiž už od přírody zkomponována tak, že sebezáludnější úsměv ji nedokáže zdefor­movat. Zatím co devótní muž nosí ve tváři místo úsměvu škleb, devótní dívka dokáže podat úsměv s takovou dávkou ženskosti, že jí na to naletíme. Ale dívky se dovedou taky usmívat nezáludně. Jen tak - z přetlaku štěstí. A to je právě to, co dovede rozehřát i pány, a to je právě to, proč se usmíváme i my, muži, a proč úsměv je vlastně jakejsi - svátek obličeje, by se dalo říct.
Ano, úsměv je svátek obličeje. Promiňte, slečno, vidím, že vaše tvář má svátek, a jestli dovolíte, musíme to oslavit.
Takhle by třeba mohla začít známost dvou bytos­tí, a pak už se události řítí k poslednímu úsměvu, který by se zde měl zhodnotit: úsměv dítěte. Úsměv dítěte je něco, co by tady měl chválit místo mě básník, protože ten by snad nejspíš uměl najít tu správnou kombinaci slov, která by vystihla podstatu. Já se musím spokojit s tím, že řeknu, že dětský úsměv je něco ryzího. Neobsa­huje nic navíc. Je to jenom čistej projev radosti, žádná sloučenina. Žádná taktika. Je to úsměv jako takový. An sich - říkají v Německu.

Doprovázejí obrázky a verše z knížky ŽIVOT NENÍ JENOM LEGRACE (i když většinou ano), kterou vydalo v roce 2007 nakladatelství Pavel Ševčík – VEDUTA u příležitosti festivalu Město čte knihu v Šumperku.

OHLASY NA ČLÁNEK


Pánové, moooc Vám děkuji za Pozitivní noviny. Objevil jsem je tenhle týden a svět (bez nadsázky!) dostal pro mne hned lepší, barevnější nátěr. Panu Suchému děkuji za pravdu o dětském úsměvu - jako děda šesti vnoučat to bez výhrady podepisuji.

                                                                                                 
Karel Löffelmann, 11.01.2009
speciální pedagog ve výslužbě,ale činné.
loffelmann.kar(a)tiscali.cz
Ano, pane Suchý,
znám Vás už moc dlouho, ještě když jsme byli oba mladí. Chodila jsem na Vaše představení a vždycky jsem se usmívala, a hodně smála. To se se mnou děje vždycky, když se s Vámi -obrazně- setkám. Ano, je třeba se usmívat nefalšovaně. Věřím, že ůsměv a humor je lékem i pro ten "srab", který nám všichni předpovídají.

Zdraví Vás : Popelka, 13,01.2009
vlasta.myslíková(a)seznam.cz 

Ilustrace © Jiří Suchý

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 10. 01. 2009.