NÁVOD K POUŽITÍ SEMAFORU (2/3)
CO JE TO INTELEKTUÁL?
Nejsem ten, kdo má právo dát na tuto otázku seriózní odpověď - tak tedy aspoň neseriózní: Člověk duševně pracující bývá nazýván intelektuálem, ale co je-li výsledkem jeho duševní práce blábol, hovadina? Je snad intelektuálem jen proto, že ji vyseděl nad psacím stolem? Definice intelektuála jako duševního pracovníka mi připadá být neuspokojivou, protože je známo, že existuje též duševní nádeničina, zatímco intelektuála považujeme spíš za duševního aristokrata, takže když jsem se jednou doslechl, že intelektuálové už Semafor neberou, pomyslil jsem si, zíraje na intelektuála, který mi tuhle novinu zvěstoval, že intelektuálem nemusí nutně být každý, kdo si to o sobě myslí. Několik nesporných intelektuálů vídávám v našem hledišti zcela pravidelně a to mě uklidňuje. Nevypadají, že by se přišli kochat marasmem divadla kdysi slavného - smějou se tomu, čemu se smějou i neintelektuálové, dojímají je stejné věci, vnímají atmosféru večera a poddávají se jí stejně jako ostatní. Nechodí už do Semaforu proto, aby se mohli blejsknout, že byli v Semaforu - módnost tohoto divadla už dávno vyšuměla a jeho návštěva ke společenskému dobrému tónu už řadu let nepatří. To, co se nám kdysi odpouštělo, to už dneska neprojde - a přiznejme si, dávali jsme svým příznivcům vždycky dost příležitostí, aby bylo co odpouštět? A publikum nám ochotně odpouštělo - byli jsme přece ve svém hudebně-legračním žánru jediní, a tak bylo třeba si nás hejčkat. Dneska, v době velikých muzikálů, už není třeba se namáhat s odpouštěním - když se něco nezdá, jde se prostě jinam. Aby mi bylo rozuměno, nestěžuju si na to. Považuju tento stav věcí za správnější, než byl onen v dobách minulých. Myslím, že intelektuálové, kteří chodí do Semaforu i dnes, dobře vědí, proč tak činí a tenhle návod k použití nepotřebují.
CO JE TO POEZIE
Často opakuji, že Semafor stojí na třech základních kamenech: na humoru, na hudbě a na své specielní poetice. Ta poetika je věc, která nejspíš potřebuje výklad a já jsem známý apologeta semaforské víry, už v dobách našich začátků jsem se to o sobě dočet, takže jste v dobrých rukou. Pod slovem poezie si někteří naši bližní představují něco velmi ušlechtilého, leč pro ně nepřijatelného. Argument já tomu nerozumím je ve své podstatě správný, až na to, že to není argument. Básni lze sice rozumět, ale lépe je nerozumět. Výhodnější je vnímat ji citem. Teď se musím zuby nehty držet, abych místo brožury nenapsal knihu. Jako poetický selfmademan jsem si totiž přišel na tolik věcí, o které bych se rád podělil, ale zasvěcovat neznalé do tajů poezie se vymyká rozsahu tohoto návodu. Snad příště. Teď bych jen chtěl upozornit na to, co je semaforská poezie. Ukážu to na přikladu, který mi vnuknula nedávno jedna novinová recenze. (Píšu tu o těch recenzích nějak příliš často, takže by mohl vzniknout dojem, že mi leží v žaludku. A taky že jo.) Dočetl jsem se, že kromě zrnek poezie, za něž jsem byl chválen, obsahuje má poslední hra množství nepatřičností, za které mi bylo třeba uštědřit políček. Jenomže! Grunt nedorozumění spočíval v tom, že naše poezie není jen v krásných metaforách, kterých se občas dopustím - tam ji objeví každej. Ale skutečná semaforská poezie je skryta ve zdánlivě prostých a nepoetických větách, přičemž zdůrazňuji slovo zdánlivě. Tato poezie, tvářící se jako všedno, má zvláštní moc - případně dvě moci: jednak vytváří magickou metakomunikaci mezi námi a citlivými diváky, jednak nás odlišuje od jiných zábavných divadel, která s tímto tajemnem nepracují. Poezie písně Kamarádi je zřetelná na první pohled - píseň se bezostyšně tváří silně poeticky a poezie v ní je tudíž nepřehlédnutelná. Pan Chesterton ten rozsvítil Mou hlavu jako lampu na plyn A v tom světle jsem pochytil Že je tu taky Charlie Chaplin Ano, tak vypadá poezie, tak se to dělá. Ale já a se mnou snad každý desátý, nebo možná padesátý divák, dobře víme, že náboj poezie je třeba i ve větě o bělostných kůzlátkách, kterou jsem zmiňoval v jiné kapitole. Divák (či recenzent) nevyzbrojený jemnými čidly může snadno tuhle větu považovat (a taky že považoval) za prasárnu, nehodnou básníka Kamarádů. A tak díky vlastní neznalosti přicházejí mnozí diváci o to, co shodou okolností považuju na Semaforu za nejsemaforštější. Ale myslím, že většina to vnímá podvědomě - to se projevuje tím, že se jim u nás líbí, aniž by uměli pojmenovat důvod. Ti tvoří základní jádro našeho publika.
(pokračování) |