Elena Paclová: V zdravém těle zdravý duch

Rubrika: Literatura – Zábava

Byl to přímý důsledek našeho pobytu v rehabilitačním zařízení, ve kterém byl léčen můj v kyčli reoperovaný manžel. Ten si nemůže toto zdravotnické zařízení vynachválit. Už dvakrát ho tam úspěšně zrehabilitovali, dvakrát ho úspěšně postavili na nohy a rozhýbali mu operovaný i ten druhý, přetížený kloub. Pokaždé ho vybavili radami i návodem, jak se udržovat a být, přes všechny strázně věku a opotřebení, fit.
Můj muž je teoretik. Ví o mnohém, poradí skoro ve všem.
S plněním předsevzetí je to poněkud horší, ale tentokrát se rozhodl, že už OPRAVDU bude pravidelně cvičit.
A aby své konání co nejvíce připodobnil požadavkům specialistů, rozhodl se zakoupit k řadě jiných cvičebních pomůcek i velký gymnastický míč.
„Je to dobré na kyčle, na páteř, na všechno. Uvidíš!“ nadšeně mne přesvědčoval.
Jednoho rána se rozhodl navštívil superspeciální značkový obchod s všeříkajícím názvem GIGASPORT. Prohlédl si pestrou nabídku zboží, zaznamenal i výši cen. Ty se mu líbily podstatně méně než přebohatý sortiment, zatočil tedy volantem směrem k našemu oblíbenému místu nákupů, jehož cenovky mají podstatně vlídnější tvář.
Zasvěceně pohovořil s prodavačem (nakupujte u odborníků!), obhlédl nabízené zboží, rozhodl se a vybral si.
Doma učinil pokus nafouknout míč pomocí svých sice mohutných, leč k tomuto účelu zcela nedostačujících, plic. Nevím, v co doufal, ale ukázalo se, že míč je vlastně míček – je docela malinký. Měřil pouhých čtyřicet dva centimetry a my potřebovali výšku alespoň šedesát pět. Naštěstí máme sousedy sportovce. I když se pracovalo pilně, výkonná pumpička horského kola nám moc nepomohla. Balon pouze ztvrdl, ale nezvětšil se.
„Je to prostě čínskej šmejd“ odsoudil svůj výhodný nákup můj spolustolovník a druh.
„Možná, že by se dal přifouknout u pumpy“ napadlo mne, ale takový bláhový ženský nápad správný mužský lehce přeslechne.
Popadl míček-flíček pod paži a šel ho vrátit.
„Domluvil jsem se s člověkem, který tomu rozumí. Já na svou velikost a váhu potřebuji nejméně pětasedmdesátku“ řekl nazítří, třímaje v ruce novou krabici
„…a zítra ho půjdu nafouknout k benzince.“

Když jsem se příští den vrátila z pochůzek a kutila cosi v kuchyni, ozval se od domovních dveří zvonek.
„Můžeš přijít dolů? Mám tu ten míč…“
Nechápala jsem. Proč mám jít dolů, když míč váží nejvýše dvě kila? Obdivovat tu krásu můžu přece i doma?
Formulaci jeho věty jsem pochopila ve chvíli, kdy jsem vstoupila na parkoviště před domem. Naše zaparkované auto mělo všechny „krovky“ pozotvírané a vyhlíželo jako letící chroust. Kolem něj na zemi ležely všechny „klumpy“ které trvale vozíme s sebou, a u zavazadlového prostoru se pachtil můj muž s rezervním kolem, které lehává na dně kufru. Na sklopených zadních sedadlech sedělo kulaté monstrum a silou mocí se bránilo opustit těžce vydobytý prostor.
„Jinak to nešlo,“ omlouval se budoucí cvičenec, když mi pomáhal tu potvoru vyprostit skrze kufr auta ven.
„… U pumpy se sázeli, jestli ho do toho auta dokážu nacpat,“ dodal.
„Proč proboha, proč jsi ho tak strašně nafoukl?“
„Neboj se, to bude dobrý“, chlácholil mé rozladění můj vždy pozitivně smýšlející partner.
Když byl obušek konečně z pytle venku, popadla jsem se smíšenými pocity tu zeměkouli a vtlačila ji do domovních dveří. „Vejde se mi do výtahu?“
Samozřejmě že odmítla, nechala se fajnovka čtyři patra nést. Do bytu pak „vešla“ s malým zaváháním, ovšem dveře do pokojíčku, kde by měla bydlet, byly na ni příliš úzké, zůstala bydlet s námi, v obývacím pokoji.
Při pokusu o usednutí na tuto cvičební pomůcku se ukázalo, že mé dlouhé nohy jsou pro tento úkon příliš krátké. Lehce jsem sklouzla na zem. V tomto ohledu má můj muž proti mně pouze jednu výhodu. Je o čtyřicet kilo těžší. Když nadskočil, tak tu věc prosedl, ale cvičit se na tom v žádném případě nedalo. Ukázalo se, že balón má přes osmdesát centimetrů výšky, což je míra vhodná tak pro Andreu Sklenaříkovou, ale na pro nás.
Měřili jsme, upouštěli vzduch, znovu poměřovali a upouštěli, až míč změkl a cvičenec konečně uznal, že doufat v to, že v budoucnu povyrosteme, je zhola zbytečné. Vyfoukl míč, složil ho do krabice a odešel zkoušet svůj šarm a výmluvnost podruhé.
…ten třetí míč je akorát.
Ovšem prvotní nadšení už pominulo, většinou na něj sedá pouze prach, ale když nás navštíví vnoučata školou dosud nepovinná, ta skvělá žlutá „trampolína“ rázem ožije dětským smíchem a alespoň takto částečně plní svůj účel.

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Miroslav Šesták 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 27. 01. 2009.