Elena Paclová: Návrat

Rubrika: Literatura – Pohlazení

Jednoho krásného slunného červnového dopoledne kráčela po ulici štíhlá mladá žena a za ruku vedla dvouletého chlapečka. Vyšla si se svým synkem na procházku. Přitom nakoupí, aby hlídací teta měla všeho dostatek. Manžel, dětský lékař, má dnes službu, proto nemůže večer hlídat, nemůže taky držet palce v hledišti divadla.

Večer ji totiž čeká premiéra.
První poté, co se nelehce stala matkou. Už ví, co to je vstávat v noci k plačícímu dítěti, zná obavy a strach, provázející každou dětskou horečku. Už ví něco o odpovědnosti za malého důvěřivého človíčka. Už dva roky šťastně vychutnává slastný pocit mateřství. Objevila pro sebe nový svět, ale na minulost, svou velkou lásku, svou profesi, přesto nezapomněla.
Léta těšila diváky svým tanečním uměním, svým vyzrálým projevem. Byla sólistkou baletního souboru s kterým sjezdila kus světa. Nemají stálou scénu, tím složitější a těžší je podávat dobrý výkon pokaždé na jiném jevišti. Dnes ji čeká návrat.

Těší se, zároveň se trochu bojí. Už rozcvičila své pozdním mateřstvím trochu ztuhlé šlachy a klouby, už přinutila své svaly k bývalé poslušnosti, ale ta dvouletá nepřítomnost na scéně vnáší do její duše neklid.
„Jak mne přijmou? Nejsem už stará? Je tam plno mladých, budu jim stačit? Budu mít na to ještě dost síly?“
Dnešní premiéra se koná velkém krásném divadle, které je pronajato jenom na tento den, proto i jediná generální zkouška se koná odpoledne před večerní premiérou.
„Zvládnu to?“

Chlapeček ťapká vedle ní. Chvílemi se pouští její ruky, chce už objevovat svět samostatně. Ona uvažuje dál:
„Uvařeno mám, mléko i housky jsem koupila, smetánek taky, co si vezmu na sebe? Zase ten černý kostým jak vždy?… nebo ty vínové šaty?… k těm ale nemám pohodlné boty, až půjdu z večírku, budou mne bolet nohy... Jo, ještě se zastavíme pro jablíčka. Snad teta přijde včas, připomínala jsem jí...“
V tom zpozorní. Všimla si, že dítě zaujal poklop kanálu. Šel pár kroků před ní, teď míří přímo na železnou desku. Než stačí křiknout, než stačí udělat cokoliv, aby ho zadržela, chlapec šlápne na kryt kanálu.
Poklop se převrátil a chlapeček zmizel.

V první vteřině tomu nemohla uvěřit.
„Ne, to není možné, ne, NE!!! Proboha, lidi, pomoc ! Pomozte mi, spadlo mi tam dítě!“
„Co řveš?“ zaslechne nerudný hlas.
Otočila se jako v mrákotách.
„Já, já nemůžu... já musím...! Pane bože,ne… bez dítěte nemůžu, ne, to by mne muž...“
Naklonila se nad otvor a zoufale křičí jeho jméno.Odpoví jí jen hrozivé ticho. V temnotě zahlédla hladinu vody. Upustila tašky a skočila do temné díry za chlapcem. Poblíž stěny zahlédla zrezivělou tyč, té se zachytila a sklouzla po ní do hlubiny. Bylo jí jedno co se stane, jestli se zabije nebo utopí, tam někde je její dítě!

Na protějším chodníku pracoval, vykládal něco z auta mladý muž. Zaslechl výkřiky. Vzhlédl a všiml si, že ta paní, která něco volala, zmizela. Rozběhl se na druhou stranu.

Na hladinu dopadla právě ve chvíli, kdy se její malý syn vynořil z vody. Zahrabal ručičkami, nadechl se a otevřel oči. Sáhla pro něj, přesvědčila se, že dýchá, a vší silou ho přitiskla k sobě.
Chlapeček ani nedutal. Vůbec nechápal co se stalo, chytil se mámy pevně kolem krku a držel se jí jako klíště. Neplakal, byl příliš vyděšený...
Nahoře se už srocovali lidé.
„…nevím, někdo tam snad spadl...“
„...řvala jako pominutá a pak tam skočila...“
„…dítě? Má si ho hlídat!“
„…kanál, nebo studna...“
„…volal někdo hasiče…?“

Teprve teď byla schopna přemýšlet.
„Pane Bože díky, žije, mám ho, držím ho!“ „...ale všiml si nás někdo?“
„Jak se dostaneme nahoru? To sama nevyšplhám!“
Pohlédla vzhůru, kde vysoko nad nimi probleskávalo denní světlo.
„Pomoc! Pomozte nám!“

V otvoru se objevila hlava mladého muže.
„Jste v pořádku? Mladá paní vydržte, už jedou hasiči, zavolal jsem i rychlou záchranku... Vydržíte? Nemám tam slézt?“

Ponořena i s dítětem ve studené vodě, drží se křečovitě spásného kovu a modlí se.
„Bože ať jim to dlouho netrvá, mohl by nastydnout, mohl by onemocnět!“
„ Jak nás budou tahat nahoru? Já ho z ruky nepustím!!!“

Když jeden z hasičů sjede na laně dolů k ní, přece jen podá chlapce a ten se srdceryvně rozpláče. S hlasitým nářkem stoupá vzhůru do bezpečí. Po něm přijde na řadu i ona.
Martin je ihned zabalen do teplých dek, uložen do sanitky, a za houkání sirény jedou spolu do nemocnice, kde slouží nic netušící táta lékař. Matka drží dítě v náručí a pomalu začíná rozumně uvažovat:
„...co když se napil nějakého hnusu? ...co řeknu svému muži? ...kolik je vlastně hodin? …snad nedostane zápal plic!“

Sanitka zabrzdí a zastaví. Z ambulance vykoukne sestra, vidí promáčenou dvojici:
„Co se vám stalo paní? ...paní Kateřino!?...co se proboha...Ježíši!
Horečně vytáčí číslo:
Pane doktore, pane doktore, honem, máte tu paní s dítětem!

Ve chvilce se otevírají dveře a vbíhá lékař, otec, manžel. Ženě teprve teď povolily nervy, propuká v pláč:
„Prosím tě, nezlob se, prosím...!“ a vypráví přerývaně co a jak se přihodilo.

Dítě je vyšetřeno, převlečeno, přijato a uloženo do postýlky. Usíná klidně, je přece “u táty ve pláci!“

Uplakaná máma je odvedena na lékařský pokoj, dostane suché prádlo a galoše. Chvějíc se, přerývaně vypráví znovu a znovu o té hrůze, když si mimoděk všimne hodin na zdi. Pohled na ručičky v ní rázem probudí její druhou zodpovědnost a nesmlouvavou povinnost. Slzy jí ještě , stékají po tváři když provinile pohlédne na manžela:
„Nezlob se já musím...!

Na poslední chvíli stihne generální zkoušku a jako v mrákotách, v polovědomí, zatančí svou roli, zatímco jí v mysli opakovaně běží scéna prožité hrůzy.

Večerní premiéra má veliký úspěch. Znovu a znovu jsou sólisté potleskem vyvoláváni na scénu. Její návrat je přijat s nadšením. Ona se uklání a trochu nepřítomně se usmívá. Teprve teď si plně uvědomuje bolest svých do krve rozdrásaných rukou, které milosrdně zakrývají dlouhé rukávy bělostného kostýmu.

Nazítří vyjdou v novinách dvě zprávy:

„S velkým úspěchem se po mateřské dovolené vrátila na scénu dlouholetá sólistka souboru, která s obvyklou strhující intenzitou prožitku zatančila hlavní roli ve včerejší úspěšné premiéře. Její výkon ani po dvou letech přestávky neztratil nic z obvyklé kvality.“

A o dvě stránky dále:
Dne 2.června 1992 se přesně v 11,07 h ozval na telefonním čísle 150 mužský hlas, který oznamoval, že v Lužické ulici č. 5 (Praha 2) spadlo malé, asi tříleté dítě do studně. Šlo o jednu z mála klasických původních studní, které lze ještě v našem hlavním městě najít.. Byla nedostatečně zakryta a zajištěna, kotlový plech – chránící hlubokou černou past – byl posunut.
Přestože se na určené místo okamžitě vydala a po několika minutách i dostavila zásahová jednotka hasičů, policie a pracovníci záchranné služby, u zrádné studně se všichni dozvěděli, že maminka dítěte nečekala na pomoc a ihned se spustila po stoupací trubce na dno hlubiny a dítě držela nad vodou, čímž ho zachránila před utonutím…“

Souvislost znalo jen pár nejbližších...

Koláž © Olga Janíčková

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 12. 05. 2009.